Cizí vojenské základny jsou rozporným fenoménem, protože smysl jejich existence se pohybuje od pomoci některého státu při obraně jiného státu, což je varianta mediálně proklamovaná, až po zajištění zahraniční nadvlády nad dobytou, okupovanou či vazalskou zemí, což je varianta zamlčovaná. Názor, nakolik je častá a platí první varianta, když je známo, že „státy nemají přátele, mají jen zájmy“, je na každém z nás.
Potvrzením této pochybnosti může být pohled na zhruba 80 států, v nichž mají USA rozmístěno celkem okolo 800 základen, což z nich činí daleko největšího provozovatele zahraničních základen na světě (ostatní supervelmoci a velmoci vykazují základny v zahraničí v řádu jednotek, max. nejnižšího počtu desítek). USA je mají umístěny jak ve státech demokratických, tak ve státech, jejichž demokratické systémy mají různé vady, ale mají je i ve státech totalitních a v koloniích, ve státech v nemálo případech vedoucích agresívní přeshraniční boje. To zpochybňuje nejen obranné odůvodnění základem, ale i proklamovaný kredit USA coby ochránce demokracie, svobody, lidských práv a vznáší otázku, co je pro USA skutečným důvodem provozování vojenských základen v zahraničí.
Nepominutelným průvodním faktem zřízení základen je, že se stávají pro případného nepřítele terčem nějakého úderu, což dopadne i na okolní obyvatelstvo. Zřizuje přijímací stát pro své obyvatele v okolí základny nějaký systém civilní ochrany nebo je nechává na pospas náhodě? I to dává další odpověď na otázku po důvodech konání konkrétních politiků a tudíž i jejich osobních charakterů. Porovnání oficiálně uváděných důvodů zřízení základen s ne/učiněnými opatřeními odhaluje případné pokrytectví politiků. Ještě drsnějším probuzením veřejnosti z proklamovaných iluzí jsou případy, kdy by mělo dojít k naplnění důvodů a smyslu základen – a ono se nekoná. „Ochránce“ neochrání, nezasáhne, vyklidí pozice, nebo základnu použije k zásahu do domácích poměrů „ochraňovaného“ či k silovému zásahu ve třetí zemi.

Odpovědnost za zřízení a působení cizích základen zdaleka neleží jen na politické reprezentaci „ochraňované“ a „ochraňující“ země, nýbrž v případě jejich demokratických režimů i na všech jejich občanech, voličích i nevoličích.

V ČR jsou vojenské základny USA umístěny na základě Dohody mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany podepsané r. 2023. Platí pro ně, že ČR nemá na základě čl. 3., odst. 2. Dohody nad některými jejich částmi a objekty žádnou kontrolu. ČR se vzdala kontroly nad tím, co je tam umístěno, co dovezeno či odvezeno, kdo tam přijede či odjede, co tam bude činit. ČR se však nevzdala jen pravomoci nad části svého území, ale i ochrany svých občanů, resp. lidí nacházejících se na jejím území – viz čl. 6., odst. 2. Dohody. Ozbrojené síly USA totiž mohou i bez souhlasu ČR zadržet jakékoli ( i zcelá náhodné) osoby a vydat je až „v případě potřeby a pokud je to namístě“, přičemž nijak nejsou určeny podmínky jejich internace. Naopak pro případ stíhání, zadržení a odsouzení příslušníků ozbrojených sil USA podezřelých z trestné činnosti Dohoda obsahuje čl. 12. a 13. o celkem 15 odstavcích zabývajících se jurisdikcí, podmínkami zadržení, právní pomoci atd. Tudíž jde o poměry naprosto nevyvážené. Jak tyto podmínky vzdání se práva kontroly nad územím a lidmi pomáhají obraně ČR, co dalšího k této obraně přinášejí nad obecné alianční podmínky, za nichž zde pobývají vojáci ostatních aliančních států? Podmínky přítomnosti cizích vojsk jsou totiž pro členské státy NATO dány kolektivními aliančními
dokumenty, zmíněná Dohoda je cosi navíc.
Jestliže je tato Dohoda dokumentem mezi oficiálně partnerskými, přátelskými zeměmi, členskými státy NATO, jak by asi vypadal text dohody USA s vazalskou či okupovanou zemí?
Otázkou pro současnou ČR je, žel, i obranný smysl cizích vojenských základen obecně. Co zde budou bránit? Hospodářství, jehož růst z hlediska agregátních ukazatelů (národní důchod, HDP) za posledních 35 let před listopadem 1989 a za 35 let polistopadých je stejný, avšak kvalitativně upadlo, protože z někdejšího finalisty jednotlivých výrobků a investičních celků stalo producentem součástek a subdodávek? Zemi, jejíž zdroje surovin jsou vyčerpány, případně jsou odstavovány? Obyvatelstvo, jehož vzdělanostní úroveň upadá, vysoko kvalifikované kádry tvořivé práce mizí spolu s jejich pracovními pozicemi, protože montovnám a subdodavatelům postačují lidé s menší invencí? K čemu je vojenská obrana periferie, navíc periferie ekonomicko-politického bloku - EU, jehož podíl na světové ekonomice klesá (za posledních 25 let z 22 na 17 %), stejně tak jako jeho politický význam? Že by šlo ochranu zdejších firem v cizím vlastnictví, z nichž jsou do zahraničí vyváděny prostředky (skrze dividendy, vnitrokorporátní ceny ap.) v poměru v jiných evropských státech nevídaném? O ochranu politiků, kteří toto dovolili, a voličů, kteří v tomto „krmelci Evropy“ (označení francouzského ekonoma T. Pikettyho) makají, aniž by se jejich životní úroveň blížila státům, kde sídlí mateřské firmy?

Pokud by naši alianční či unijní partneři/přátelé chtěli ČR pomoci bránit naši svrchovanost a suverenitu, náš ekonomicko-sociální a kulturní rozvoj – k čemu jinému vojenské základny jsou, že – tak by museli poskytovat daleko širší vějíř spolupráce, zejména ekonomické, než je dohodnutých 11
vojenských základen. Obyvatelé ČR – a stejně tak i dalších států EU a NATO – potřebují reprodukovat svůj ekonomický potenciál, své firmy, své pracovní sily, své školy, výzkumné ústavy, své sociální a zdravotnické systémy. Potřebují použít pracovní síly, suroviny, fabriky, služby především k produkci užitných hodnot, pro svoji osobní potřebu, k novým investicím do obnovy, rozšíření, efektivnosti, ekologičnosti, nikoli pro tvorbu přemrštěných zisků a již vůbec ne do růstu výroby zbraní a vojenských zařízení, což jsou neproduktivní výdaje. Potřebujeme výměnné pobyty studentů a vědců, nikoli vojáků.
Potřebujeme více pestré složení producentů výrobků a služeb jako líheň nápadů a variability řešení, než unifikované náboje. Potřebujeme mírovou diplomacii vzájemně výhodné spolupráce, bouchání zátek šampaňského vyjde levněji než výstřely z tanků. Politici, úředníci, vojáci, voliči členských států NATO a EU by si měli uvědomit, že vojenské základny jsou projevem toho, na co vysílající a přijímací stát kladou ve své existenci a ve své mezinárodněpolitické roli důraz. Jsou lídry intelektuálními a morálními, nebo jsou jen majiteli síly? Co chtějí – aby s nimi ostatní spolupracovali nebo se jich báli? NATO, EU, USA neztrácejí ve světě pozice kvůli vojenskému oslabování, leč kvůli svému intelektuálnímu zaostávání ve výrobě a službách, a morálnímu selhání kvůli svému pokrytectví. Ano, určitá síla je vhodná: k odstrašování, ne k zastrašování. Ztrátu globálního vlivu euroatlantické civilizace nenapraví síla rukou, zbraní, nýbrž síla rozumu a charakteru. Světovým premiantem bude ten, kdo efektivněji využije potenciál svých lidí a svého území.
Nějaký čas lze ostatním „rozkopávat bábovičky“, ale každý ví, že člověk stanul na vrcholu přírody díky síle svého myšlení, ne nohou.
Cizí vojenské základny jsou v civilizovaném, globalizovaném světě znakem primitivismu, konce dané úpadkové politiky. Doufejme, že jen politiky a politických kariér nepatřičných k jadernému věku a biologickým a kybernetickým silám lidstva, nikoli lidského společenství jako takového, ani jednotlivých států a jejich občanů.

Eva Novotná, mluvčí iniciativy NE základnám ČR,
Praha, Česká republika