Základy pro výstavbu americké vojenské základny v Česku položila Trumanova doktrína. Tu lze vnímat jednak jako začátek politiky zadržování komunismu, ale též jako základní změnu zahraničněpolitického přístupu ke světu: nejenže oficiálně otevírá období globálního intervencionalismu USA, ale zároveň zahajuje výstavbu předsunuté obrany Spojených států.

Při své inauguraci prezident Truman oznámil čtyři linie, které měly orientovat další zahraniční politiku USA. Za prvé ocenil existenci OSN a jí přidružené agentury a sdělil, že USA budou posilovat autoritu a efektivnost této organizace. Za druhé potvrdil setrvání u politiky ozdravování světové ekonomiky, a to včetně pokračování Marshalova plánu. Pak přišly dvě novinky. „Za třetí, budeme posilovat národy milující svobodu proti nebezpečí agrese. Spolupracujeme s určitým počtem států na přípravě smlouvy o upevnění bezpečnosti severoatlantické oblasti.“ Jednalo se tedy o oznámení, že od nynějška Spojené státy budou vstupovat do vojenských aliancí; NATO bylo vytvořeno jen o několik měsíců později. A za čtvrté, prezident přislíbil rozšířit hospodářkou pomoc do nejméně rozvinutých oblastí.

Právě tehdy se zrodila představa předsunuté obrany USA. Začalo období bouřlivého uzavírání smluv o vzájemné vojenské pomoci. Nejznámějšími se stalo pět smluv o kolektivní obraně. Už v září 1947 byla podepsaná první regionální vojenskopolitická aliance po světové válce, Rio pakt, která vojensky spojila USA a země Latinské Ameriky. V dubnu 1949 následovalo vytvoření NATO, tedy aliance pro oblast Atlantiku. Trojstranná smlouva ANZUS spojila v září 1951 Spojené státy s Austrálií a Novým Zélandem, tedy státy Pacifiku. Aliance SEATO v září 1954 propojila státy ANZUS, ale i Velkou Británii a Francii s vybranými státy jihovýchodní Asie. Bagdádský pakt, později nazvaný CENTO, v únoru 1955 spojil USA (napřed v roli pozorovatele) a Británii s Irákem, Tureckem, Pákistánem a Íránem. Tato všeobecně známá fakta obsahuji jednu zřetelnou geografickou informaci a dvě skryté politické zprávy.

Smlouvy o kolektivní obraně byly – krom Rio Paktu – uzavírány kolem jádra Euroasie.

Z vojenskopolitického hlediska je nesmírně důležité, že vedle zmíněných pěti multilaterálních smluv Spojené státy uzavíraly i mnoho smluv bilaterálních. Za nejvýznamnější lze pokládat ty, které se týkaly Asie, jako např. dohody s Japonskem (započaté Smlouvou o bezpečnosti z roku 1951 a završené podpisem Smlouvy o vzájemné spolupráci a obraně z roku 1960) a Smlouva o vzájemné obraně s Taiwanem z roku 1954, ale i další dohody například s Jižní Koreou a Jižním Vietnamem. Zároveň pozdější rozpady některých mnohostranných smluv mnohdy doprovázelo uzavírání smluv dvoustranných. Výsledkem této paktománie je existence sto-vek vojenských základen USA v zahraniční.

Přechod k intervencionalismu neměl pouze podobu odklonu od meziválečného pacifismu vyjádřeného například v Briand-Kelloggově smlouvě o zákazu války. Předcházející období dějin USA bylo ve znamení teritoriální expanze, které bylo zakončeno neúspěchem snah o vytvoření zámořského území Spojených států z Filipín. Nastoupilo období, které je v zásadě ve znamení politiky teritoria nepřipojovat, ale kontrolovat.

Na konci 19. století změřil admirál Alfred Mahan geopolitickou hloubku dosahu tzv. mořské moci k pásu politické nestability mezi 30° a 40° severní šířky. Na konci 2. světové války se přesunula k okrajovému pásu kontinentu. Až v roce 1999 po prvním rozšíření NATO směrem na východ a hlavně pak s příchodem prezidenta George Bushe ml. začal průnik amerických vojenských sil do hloubky Euroasie: intervence v Afghánistánu a Iráku, základny v postsovětské střední Asii a základny v Bulharsku, Rumunku či v Česku a Polsku jsou novými postupovými kroky. Nejčastěji se dnes uvádí, že z 1,4 miliónů vojáků Spojených států jich 369 tisíc slouží na přibližně 700 základnách v zahraničí. Takováto statistika zahrnuje základny, na nichž je významný počet vojáků – zpravidla se jedná o více než sto vojáků a náklady více než milión dolarů ročně. Spočítají-li se však skutečně všechna americká vojenská stanoviště v zahraničí, je jich podle zprávy Ministerstva obrany USA Base Structure Report (Fiscal Year 2007 Baseline) celkem 823

(...)

Zlomovým okamžikem ve vývoji zahraniční politiky USA byla porážka ve válce v Indočíně v polovině 70. let minulého století. S ní souviselo, že Spojené státy ztrácely svoje výsadní ekonomické postavení a podlomila se prestiž USA. Vývoj strategických potenciálů Spojených států a Sovětského svazu dosáhl stupně, kdy bylo zřejmé, že vznikla možnost vzájemného zaručeného zničení. Objevily se koncepce, které nově definovaly americké závazky v zahraničí. Na oficiální úrovni to byla především Nixonova guamská doktrína z roku 1979, která se snažila přenést část morálního, ekonomického a vojenského břemene spojeného s politikou zadržování komunismu na spojence.

(...)

Na takovémto uvažování byla postavena koncepce uvolňování mezinárodního napětí. Už nebylo nejdůležitější zadržování komunismu, ale nalezení způsobu, jak dva životaschopné geopolitické celky – Spojené státy se svými spojenci a Sovětský svaz se svými spojenci – mohou spolu (pře)žít. Bipolární černobílý konflikt měla nahradit klasická hra mocenské rovnováhy. Podle některých autorů toto období bylo faktickým koncem studené války. V téže době vznikla ve Spojených státech dvě zcela odlišná a mimořádně vlivná ideově-politická uskupení, která působila napříč obou hlavních politických stran: Trilaterální komise a Výbor o současném nebezpečí. Jejich souboj může – byť neúplně a symbolicky – přiblížit vnitřní napětí uvnitř politické elity USA.

(...)

Tehdy započatý souboj multilateralistů z Trialaterální komise a unilateralistů z Výboru o současném nebezpečí stále trvá. Vždy šlo o svár idejí, souboj o pozice – ale také o zápas o nasměrování nemalých výdajů federálního rozpočtu.

(...)

Obraz okna zranitelnosti se stal šlágrem Reaganovy předvolební kampaně. Podle dostupných údajů 33 lidí z CPD nastoupilo v roce 1981 do administrativy Ronalda Reagana, více než dvě desítky z nich na místa týkající se otázek národní bezpečnosti. V únoru 1981 prezident Reagan oznámil, že Sovětský svaz „od roku 1970 předehnal ve vojenských výdajích Spojené státy o 300 miliard dolarů“. Ze Sovětského svazu se stala „říše zla“ a začalo to, čemu někteří autoři říkají „druhá studená válka“.

(...)

Členové Výboru začali své představy realizovat pomocí dramatického zvýšení vojenských výdajů. V březnu 1983 oficiálně vyhlásil prezident Reagan program Strategické obranné iniciativy (SDI, Strategic Defense Initiative), tzv. hvězdných válek, který měl okno zranitelnosti „zazdít“. Zároveň SDI „znamenala radikální odmítnutí představy, že zranitelnost může být zdrojem bezpečí“; začalo období hledání převahy a příprava na Armagedon. Nástupem hlavních představitelů do státních funkcí Výbor o současném nebezpečí zanikl. Další jeho reinkarnace proběhla po teroristickém útoku 11. září 2001. Nový Výbor o současném nebezpečí je opět složen z lidí, kteří patří na americké politické scéně mezi tzv. jestřáby. Má ovšem i své zahraniční členy – mezi nimi také jednoho z České republiky.

(...)

Pravděpodobně první projekt, jak vytvořit „svět jedné supervelmoci“ pochází už z roku 1992. Jedná se o 46 stránkový tajný dokument Řízení obranného plánování na fiskální léta 1994 až 1999 (DPG, Defense Planning Guidance). Ten zpracovali tehdejší pracovníci ministerstva obrany I. Lewis Libby (pozdější šéf sekretariátu viceprezidenta Dicka Cheneyho odsouzený za lhaní při vyšetřování vyzrazení identity agentky CIA), Paul Wolfowitz (za prezidentství Bushe ml. náměstek ministra obrany a šéf Světové banky) a Zalmay Khalilzad (spolupracovník řady výzkumných pracovišť, za prezidentství Bushe ml. velvyslanec USA v Afghánistánu, Iráku a dnes v OSN). Materiál sepsali pro tehdejšího ministra obrany Dicka Cheneyho. Dokument DPG je pokládán za první zformulování nekonzervativních představ o zahraniční politice USA po skončení studené války. Z dostupných informací, zveřejněných v The New York Times, vyplývá, že tento dokument stanovil jako hlavní cíle:

„Naším prvořadým cílem je zabránit znovuvytvoření nového rivala“. Tomu by měla odpovídat i nová regionální strategie, přesněji řečeno odlišné strategie pro různé regiony.

Spojené státy mají být připraveny podniknout unilaterální vojenskou akci. Protože je zřejmé, že „světový pořádek je koneckonců zajišťován Spojenými státy“, „USA by měly být schopny jednat nezávisle, když kolektivní akce nemohou být řízeny“ nebo v krizi, která vyžaduje rychlou odpověď.

Dokument požaduje „brzké vybudování“ globální protiraketové obrany.  

Je v něm požadavek roztáhnout NATO směrem do středovýchodní Evropy. 

Být připraven vést současně válku proti Iráku a Severní Koreji.

V tomto dokumentu začínají úvahy o preventivních aktivitách, a to v globálním rozměru. Zde se objevují výzvy, aby při stavu 1,6 miliónů vojáků byl vojenský rozpočet navýšen na 1,2 bilionu dolarů za pět let, požadavek „podstatné americké přítomnosti v Evropě“, při-čemž je nutné při obraně před nebezpečím z Ruska posunout se dále do východní Evropy. Jako vhodné autoři pokládají „rozhodnutí Aliance učinit tak“. Je pozoruhodné, že dokument zároveň tvrdí, že „není pravděpodobné, že by se v příštích letech mohla znovu objevit globální konvenční výzva vůči USA a západní bezpečnosti z euroasijského heartlandu“.

Na rozdíl od představ prezidenta Bushe st. o novém partnerství dokument usiluje o vytvoření světa s jednou dominantní vojenskou mocností, jejíž vůdcové „musí udržet mechanismus pro odstrašení potenciálních konkurentů“, kteří by „aspirovali na větší regionální či globální roli“. Podle DPG „naše nukleární síly poskytují důležitou odstrašující hráz proti možnosti revitalizované či nepředvídatelné globální hrozby“. Předvídá, že „budoucí koalice budou ad hoc uskupení“. Mělo by se zabránit případným snahám spojit Ukrajinu, Bělorusko a další nově nezávislé státy s Ruskem. Protože Rusko zůstává „jediná mocnost světa s kapacitou zničit Spojené státy“, měly by americké strategické síly zůstat zaměřeny na cíle právě v Rusku. A dokud se jaderné arzenály nestanou neškodné, „stále stojíme tváří v tvář možnosti, že mohutné strategické jaderné síly zůstávají v rukou těch, kdo mohou vše zvrátit zpět k uzavřeným, autoritářským a nepřátelským režimům“.

Autoři dokumentu zformulovali pro USA úkol zabránit výraznému přezbrojení Německa a Japonska, zvláště pak jejich jadernému vyzbrojení. Dokonce se v něm hovoří o nutnosti být připraven použít vojenskou sílu k tomu, aby se zabránilo šíření jaderných zbraní v ze-mích, jako je Severní Korea, Irák, některé republiky bývalého Sovětského svazu a v Evropě. Studie DPG obsahuje také varování, že Kuba a Severní Korea vstupují do fáze intenzivní krize (převážně ekonomické, ale i politické), která může vlády těchto zemí přivést k „akcím, které by se jinak zdály jako iracionální“. A dodává, že „stejný potenciál existuje v Číně“.

(…)

Výrazný zlom v americké politice začal v listopadu 1994, kdy republikáni zvítězili ve volbách do Kongresu a získali většinu v obou jeho komorách. V roce 1997 pak Kongres USA zřídil Komisi na vyhodnocení raketové hrozby pro Spojené státy. Předsedou této Komise byl jmenován tehdejší poslanec Donald Rumsfeld, bývalý (ve vládě Geralda Forda) i pozdější (v první vládě George Bushe ml.) ministr obrany USA. Tato komise ve své závěrečné zprávě z roku 1998 varovala před nebezpečím z Ruska a z Číny.

Rumsfeldova komise objevila ale i nové nebezpečí: hrozba představovaná řadou nepřátelských rozvojových států „je širší, bezprostřednější a rozvíjí se rychleji, než bylo uvedeno v odhadech a zprávách zpravodajské komunity“. Opět tedy velké změny začaly útokem na zpravodajské služby. Zpráva zároveň obsahuje hrozivé varování, že „Spojené státy nedostanou skoro žádné nebo vůbec žádné varování před operačním nasazením“ raket schopných zasáhnout území USA. Komise ve své zprávě uvedla, že Írán a Severní Korea budou představovat pro Spojené státy raketovou hrozbu během pěti let a Irák během deseti let. Okupace Iráku a současný stav vojenských výdajů Íránu a Severní Koreje závěry Rumsfeldovy komise nepotvrzují.

Souběžně byla v roce 1997 vytvořena nezisková vzdělávací organizace nazvaná Projekt nového amerického století (PNAC, Project for the New American Century). Mezi signatáři zakládací listiny PNAC byli všichni tři autoři dokumentu DPG, Řízení obranného plánování, tedy Libby, Wolfowitz a Khalilzad. Nově vzniklá organizace si vytkla za cíl prosazovat globální vůdcovství USA.

Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických, kterou americký prezident George Bush ml. podepsal v září 2002 a v upravené podobě roku 2006, přijala zásadní ideová východiska autorů DPG. Je vyznáním unilateralismu, manifestací odhodlání USA postupovat v mezinárodních vztazích při prosazování svých zájmů samostatně. Píše se v ní, že „ve jménu zdravého rozumu a sebeobrany“ budou Spojené státy „identifikovat a ničit hrozby dříve než dosáhnou našich hranic. I když Spojené státy budou neustále usilovat o získání podpory mezinárodního společenství, nebudeme váhat jednat samostatně, když to bude nutné“.

Přestože se citovaná pasáž z doktríny Bushe ml. týká boje proti terorismu, vyjadřuje jasně postoj nejen ve chví-li intervence do Iráku, ale i k budování Národní protiraketové obrany USA. Tento systém protiraketové obrany Spojených států je budován:

jako součást předsunuté obrany Spojených států;

jako globální systém kolem jádra Eurasie;

jako projev unilaterální politiky, která nebere ohled na názory spojenců a partnerů – což je patrné z vypovězení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM Treaty) v roce 2001.

Součástí této unilaterální politiky má být i americká vojenská základna v České republice. Tato politika může ale existovat v celé řadě technických variant, z nichž ne každá vyžaduje radar v Brdech. V posledních měsících se ve Spojených státech intenzivně diskutují argumenty Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století. Podle ní má nejefektivnější systém globální kosmické obrany podobu tisíce družic-zabijáků. Ty by měly být schopny ničit nepřátelské rakety odpálené z kteréhokoliv státu, a to ve všech je-jich fázích letu. To by zároveň umožnilo, že by po-zemní základny USA „neměly být rozšiřovány za v současné době rozvinutou linii na Aljašce a v Kalifornii“ (s. 114).

Radar v Česku má charakter předsunuté obrany, nikoliv však pouze horizontální, ale také vertikální. Jako vojenská základna představuje posun pozemní vojenské hranice Spojených států směrem k srdci Eurasie. Jako součást Národní protiraketové obrany USA je prvkem „vysoké hranice“, tedy příprav na válku v kosmu.

Jak ukazuje citovaná Zpráva nezávislé komise, při důrazu na rozhodující význam „vysoké hranice“, není základna v Česku nutná. Co ale není zpochybňováno, je příprava na kosmické války. Není náhodou, že náměstek ministryně zahraniční USA odmítl společný rusko-čínský návrh Smlouvy o zabránění umístění zbraní v kosmu, hrozby či užití síly proti kosmickým objektům (PPWT, Treaty on the Prevention of the Placement of Weapons in Outer Space, the Threat or Use of Force Against Outer Space Objects), a to hned na konferenci OSN o dozbrojení, kde byl tento návrh letos v únoru předložen.

(…)

Zápas unilateralistů a multilateralistů ve Spojených státech rozhodně neskončil. A zdá se, že problém radaru v Brdech není ani tak otázkou vnějšího ohrožení Spojených států, jako ideových, politických a finančních bojů uvnitř této země.


Zdroj: Krejčí, Oskar. USA: Proč radar v Česku. Res publica (sdružení pro informace), Praha, duben 2008

Profesor PhDr. Oskar Krejčí, CSc. (1948) je prorektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, vědeckým pracovníkem Ústavu politických věd SAV v Bratislavě a učí na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů UMB v Banské Bystrici. Publikoval sedmnáct vědeckých knih a přibližně tisíc nejrůznějších studií a článků. Byl poradcem dvou předsedů československé federální vlády.