Prominentní obhájce raketové obrany chápe tento systém zcela nepokrytě jako záruku úspěšnosti budoucích amerických intervencí, které by jinak byly odstrašeny.
Z různých důvodů pak vyzdvihuje přednosti raketové obrany rozmístěné na moři, nikoli stabilně na pevnině.

 
Proč je nejlepším útokem dobrá raketová obrana.

(...) (...)

Strategická logika raketové obrany je ve skutečnosti zcela v rozporu s tvrzeními (nároky) zastánců izolacionismu a stejně tak liberálních kritiků. Pravý důvod raketové obrany je, že bez ní by nepřítel vyzbrojený raketami dlouhého doletu mohl, jak argumentuje Robert Joseph, specialista proti proliferaci prezidenta Bushe v Národní bezpečnostní radě, „vzít jako rukojmí americká a spojenecká města a tak nás odstrašit od intervence.“ Nebo, jak říká nedávná studie RAND corporation o raketové obraně „obrana proti balistickým raketám není pouze štítem, ale umožňovatel amerických akcí.“ Jinými slovy, raketová obrana je o zachování schopnosti USA uplatňovat moc v zahraničí. Není o obraně. Je o útoku. A přesně proto ji potřebujeme.

(…) (…)
 
Skutečný argument pro raketovou obranu je, že ji potřebujeme k zabránění nepřátelům, aby nás odstrašili (…) Kupodivu, zahraniční kritici, kteří si stěžují, že raketová obrana upevní hegemonii USA a učiní Američany „pány světa“, chápou její princip lépe než kritici domácí. Raketová obrana – jak si nedávno stěžoval čínský velvyslanec na Konferenci o odzbrojení OSN – by poskytla Spojeným státům „absolutní svobodu při užití nebo hrozbě užití síly v mezinárodních vztazích.“ Má pravdu.
  
(…) (…) 

… voda pokrývá 70 % zemského povrchu. Tento prostý fakt má obrovské strategické a technické důsledky. Zaprvé, nabízí způsob jak vyřešit problém s klamnými cíly a mnohonásobnými hlavicemi. Antirakety umístěné na amerických lodích, které by střežily pobřeží darebáckých států, mohou sestřelit rakety v jejich počáteční fázi letu – to znamená, než dokáží rozvinout protiopatření a zatímco jejich motory stále vypouští snadno zjistitelný oblak ohně. Snažit se zničit raketu, když vzlétá – na rozdíl od toho, když se chystá na vás přistát – dává smysl v mnoha ohledech. Vedle vyřešení dilematu s protiopatřeními, je  mnohem snáze k zasažení. Jak ví každý kdo viděl v televizi vypuštění vesmírné rakety, rakety se pohybují relativně pomalu při svém počátečním vzletu – mnohem pomaleji než když se řítí zpátky k Zemi.

Stejně důležité je, že (raketová) obrana rozmístěná na moři by poskytla Spojeným státům více jak jednu možnost k sestřelení přicházející rakety. A, jak zdůrazňuje fyzik Richard Garwin, „je mnohem snazší umístit víko (příklopku) nad Severní Koreu, zemi velikosti státu Mississippi, než rozprostřít deštník nad celými Spojenými státy.“ Pokud raketa projde první linií obrany – nebo pokud byla vystřelena z, řekněme, rozsáhlého čínského vnitrozemí, které žádná antiraketa ničící rakety v první fázi letu nemůže dostihnout včas – americké síly by mohly případně mít tolik výstřelů kolik bude lodí rozmístěných podél trajektorie do USA.

Pouhý fakt, že lodě s raketovou obranou by mohly být rozmístěny do válečných zón jako součást širšího námořního válečného loďstva jim dává okamžitě (rozpo)znatelnou útočnou dimenzi. Jako letadlové lodě, takovéto lodě mohou promítat sílu způsobem, jakým to nedokáže žádný konkrétní prvek raketové obrany (trvale umístěný) na Aljašce.

Pokud, jak na tom trvá Bushova administrativa, je strategický důvod raketové obrany opravdu „internacionální“ (zde ve smyslu větší angažovanosti, resp. větších zásahů USA do světového dění – pozn. NeZa), potom systém rozmístěný na moři má všechny výhody.


Zdroj: Kaplan, Lawrence F. Offensive Line. The New Republic, 12.03.2001, Vol. 224, Issue 11, str. 20-25


Spoluautor knihy o válce v Iráku, absolvent Kolumbijské univerzity a Oxfordu Lawrence F. Kaplan je známý americký novinář a redaktor. Zabývá se hlavně mezinárodním děním a americkou zahraniční politikou. Jeho články publikovaly přední deníky The Wall Street Journal, The Financial Times či The Washington Post.
Kaplan také spolupracoval s časopisem The National Interest založeným Irvingem Kristolem, duchovním otcem současného amerického neokonzervatismu. Nyní působí jako editor čtvrtletníku World Affairs, předtím zastával post šéfredaktora liberálního magazínu The New Republic.