Další zemí v západní Asii, o níž se předpokládá, že vlastní jaderné zbraně, stejně jako vysoce pokročilé nosiče, je Izrael. Na rozdíl od ostatních Izrael, patrně ze strachu, že odstartuje závody ve zbrojení a/nebo si znepřátelí USA, nikdy existenci bomby nepřiznal, ani neprovedl žádnou zkoušku, když byla bomba sestrojena (pravděpodobně v roce 1967).

(…)

Konečně v jiných částech Asie vlastní jaderné zbraně možná Severní Korea, zatímco Írán dělá všechno možné, aby je co nejdříve získal. Žádná z těchto zemí není „hodná“ a demokratická a zdaleka také nemluví otevřeně o příčinách svého jaderného programu. Avšak v případě Severní Koreje pár jaderných bomb, pokud vůbec existují, žádným způsobem nenarušuje mír na poloostrově, a možná jej dokonce posiluje.

S ohledem na to, co se stalo Saddámu Husajnovi v roce 2003, by se dalo s úspěchem argumentovat tím, že íránské záměry jsou obranné, že vlastnictví jaderných zbraní tímto státem, pokud budou moudře použity k zastrašování, bude region spíše stabilizovat než naopak.

Jsou to samozřejmě pouhé dohady. Prozatím však, jelikož nevíme, jaké následky vlastnictví jaderných zbraní těmito dvěma státy může mít, není důvod pro ignorování globální šedesátileté zkušenosti. Tato zkušenost naznačuje, že ať se sporné zbraně objevily kdekoliv (byť i v malém množství, dokonce i když jejich nosiče byly primitivní, a přestože jejich vlastníci byli tak labilní, jako byl údajně ve svých posledních dnech Stalin), výsledkem byl mír. Anebo pokud ne mír, tak alespoň patová situace.


Zdroj: Creveld, Martin van. Technika a válka II: Od jaderné slepé uličky k terorismu. In: Townshend, Charles (ed.). Historie moderní války. Praha: Mladá fronta, 2007 (str. 361-362)

Autor patnácti knih, profesor Martin van Creveld (* 1946) je významný izraelský vojenský historik a bezpečnostní expert. Studoval na prestižní London School of Economics a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde od 70. let vyučuje.