8.7.2008 = Den hanby
10.7.2008 - Miroslav Pořízek
Brzy po tzv. sametové revoluci na konci roku 1989 prohlásil náš nový prezident Václav Havel mimo jiné i to, že se zánikem Varšavské smlouvy jako vojenského paktu zemí bývalého východního bloku v čele se Sovětským svazem by zároveň mělo zároveň zaniknout i NATO. Postupem času ovšem naše bývalá hlava státu prokázala velmi značnou flexibilitu svých názorů a z antimilitaristy se stal hlasitý propagátor vstupu České republiky do NATO.
A nejen to, Havel na jaře roku 1999, kdy jsme se stali členy této aliance - naše členství bylo schváleno bez referenda a řadový občan se tedy k němu nemohl vyslovit - velmi výrazně hájil vojenský zásah proti tehdejší Jugoslávii. Nelze nevzpomenout na jeho slova o „humanitární válce“ a „humanitárním bombardování“, které prý zbaví Jugoslávii zlého diktátora Miloševiče a ta se stane konečně plnohodnotnou demokracií na v minulosti vždy tolik neklidném Balkáně. Vše bylo ovšem jinak, jak již brzy ukázaly další události – vůbec nešlo o nějakou humanitární válku. Již tehdy šlo především o Kosovo, tedy ovládnutí území bohaté na nerostné suroviny a získání vlivu v něm.
A nejen to, Havel na jaře roku 1999, kdy jsme se stali členy této aliance - naše členství bylo schváleno bez referenda a řadový občan se tedy k němu nemohl vyslovit - velmi výrazně hájil vojenský zásah proti tehdejší Jugoslávii. Nelze nevzpomenout na jeho slova o „humanitární válce“ a „humanitárním bombardování“, které prý zbaví Jugoslávii zlého diktátora Miloševiče a ta se stane konečně plnohodnotnou demokracií na v minulosti vždy tolik neklidném Balkáně. Vše bylo ovšem jinak, jak již brzy ukázaly další události – vůbec nešlo o nějakou humanitární válku. Již tehdy šlo především o Kosovo, tedy ovládnutí území bohaté na nerostné suroviny a získání vlivu v něm.
Česká vláda v roce 1999 hodila dlouholeté velmi dobré vztahy s Jugoslávií přes palubu a všechny naše následující vládní reprezentace se začaly chovat jako vzorný člen NATO, který velmocím na západě odkývne na povel vše co si budou přát.
Ne náhodou to mnohým z nás, zejména generaci, která prožila převážnou část svého života za minulého režimu, začalo připomínat lokajství socialistického Československa vůči Sovětskému svazu. I tehdy jsme posílali zbraně a vůbec veškerou právě potřebnou vojenskou techniku do těch částí světa, kde se bojovalo o získání vlivu mezi USA a Sovětským svazem. Byly to například některé země v Africe či arabské státy, kde obě velmoci usilovaly o vliv a naklonění tamních vlád na svoji stranu ve strategickém souboji velmi často vedeném o ovládnutí zdrojů klíčových surovin jako je ropa, zemní plyn či uran.
Československo však tehdy bylo uzavřenou totalitní společností a občané prakticky neměli vliv na spolurozhodování o směřování své země. Institut svobodných voleb či referenda, byť jen na místní úrovni a o místních problémech, samozřejmě neexistoval. Vše se mělo změnit po „sametu“, jak nám bylo slibováno. Dnes téměř po 20 letech se tak nacházíme ve velmi zajímavé situaci. Můžeme plně otestovat jakým způsobem u nás vlastně funguje demokracie, tedy vláda lidu. Nakolik může občan zasahovat svým názorem do událostí, které se jej bezprostředně týkají. Máme nyní ideální příležitost. Jsme na tom v tomto směru skutečně lépe než před rokem 1989? Má dnes člověk šanci svým hlasem ovlivnit veřejné dění?
Zhruba před dvěma lety se u nás začalo čím dál více hovořit o zájmu USA umístit na našem území část systému strategické národní obrany v podobě radarové základny. Prakticky ihned se proti tomuto záměru zvedla vlna odporu a názor veřejnosti hovoří dlouhodobě jasnou řečí – minimálně dvě třetiny občanů u nás odmítají umístění radarové základny na našem území. Jak na toto reagovala díky několika přeběhlíkům stále ještě existující Topolánkova vláda? Siláckými řečmi, ignorací a zesměšňováním odpůrců tohoto záměru, pokusem o uplácení občanů v regionu, kde má být základna umístěna (slibováním miliardových investic do léta zanedbávané oblasti podbrdska) a v neposlední řadě vyhýbání se veřejné diskusi a konfrontaci s názorovými odpůrci. Vláda se začala chovat tak, jako by měla silnou veřejnou podporu a jasnou většinu svých zástupců v parlamentu. Nemá ovšem ani jedno ani druhé. Nemá a mít nebude, alespoň v tomto volebním období. Jako řadoví občané jsme nedostali o radarové základně (technických parametrech, zdravotních rizicích, režimu obsluhy) a dalších klíčových otázkách souvisejících s jejím provozem od našich politiků potřebné informace. Což připomíná velmi silně totalitní společnost založenou na obelhávání občanů, selektování informací, zastrašování názorových odpůrců a komunikaci směrem k veřejnosti ve stylu mějte názor jaký chcete, my si to stejně uděláme po svém. Svůj názor mít můžete, ale to je tak asi všechno.
(...)
Člověk, který by nevěděl který rok se píše by si pomyslil, že se nachází někde hluboko v 70. letech. Dnes sice nikdo nikoho pro jeho názor nezavře, ovšem zároveň tento názor prakticky nemá šanci nic ovlivnit. Mnozí naši vládní politici se dokonce netají tím, že demokracie znamená především právo soukromě podnikat a institut tzv. svobodných voleb. Mnoho občanů bohužel na tuto populistickou rétoriku stále ještě slyší. Čím dál více z nás však odmítá zužování demokracie na možnost svobodně volit a podnikat. Vládnoucí komunisté ostatně také tvrdili, že zastupují lid, tedy převážně ten dělnický a že socialistická společnost poskytne člověku všechny jeho hlavní potřeby. Tvrdili to tak dlouho až se jim dle jejich skutečného chování začalo mezi lidmi přezdívat rudá šlechta. Naši současní politici se chovají velmi podobně. Jakou hodnotu má třeba jejich zaklínání se Masarykem a jeho mravním odkazem? Hodnotu blížící se nule. Zvláště když odkaz na Masaryka vyslovují politici jako Topolánek, Čunek nebo Bursík. Z jejich strany jde přímo o drzost a neschopnost ani částečné sebereflexe.
V letošním roce si připomínáme významné dějinné události, ke kterým došlo v letech, jež končily číslem 8. Je velmi pravděpodobné, že i ten letošní tzv. osmičkový rok se do našich dějin zapíše také a to nijak pozitivně. Zdá se, že přímo navážeme na léta 1938 a především 1968. Prezident Edvard Beneš prosazoval v zahraniční politice tezi, že se naše země může stát mostem mezi východem a západem, vzorem pro vysoký stupeň dialogu mezi rozdílnými politickými názory a zájmy. Mnozí Beneše odsuzují jako slabocha, který v krizových momentech našich dějin vždy selhal. Všichni naši ministři zahraničí od roku 1989 však Edvardu Benešovi jako diplomatu nesahali ani po kolena. Jedinou vyjímkou byl snad jen Jiří Dienstbier. Ani současný ministr zahraničí – ministr cizinec Schwarzenberg nečiní v tomto ohledu vyjímku. Na počátku 90. let však mělo Československo ve světě tak silný kredit a tak silnou pozici v politice zahraniční, že skutečně bylo možno pokusit se o praktickou realizaci projektu, který prezident Beneš ve své době realizovat nemohl. I v osobě prezidenta Havla jsme měli tehdy velmi dobrou pozici u velmocí. Vždyť i on sám se stavěl za ukončení existence obou vojenských bloků. Tuto solidní pozici, na níž se dalo stavět jsme trestuhodně promarnili a hodně dlouho se nebude opakovat. Vydali jsme se jinou cestou, jednostrannou orientací směrem na západ. Směrem k velmocím na východě (Rusko, Čína) jsme se otočili zády, což se projevilo například situací v ekonomické spolupráci s nimi, kdy jejich trhy rychle obsadilo např. Německo. I za tuto krátkozrakost nyní sklízíme trpké plody. A dlouho budeme obhajovat svoje dřívější pozice, mám na mysli především v oblasti ekonomické spolupráce.
V úterý 8. července 2008 v Praze podepsala americká ministryně zahraničí Riceová reprezentující v administrativě odcházejícího prezidenta Bushe křídlo tzv. jestřábů smlouvu o umístění americké radarové základny na našem území. Jistě ani ona si neláme hlavu s tím, jakou reakci tento krok způsobí ze strany Ruska, Číny či významných arabských zemí vůči ČR i EU. Jde přeci o zajištění národní bezpečnosti USA, tak proč si lámat hlavu důsledky tohoto kroku. Naše země v tomto aktu působí jako pouhý lokaj strategických zájmů jedné velmoci. Občané se samozřejmě nikdy nedovědí co vše tato smlouva obsahuje, ostatně o provozování radaru lidem u nás odpovědné příslušné orgány nikdy dosud nepodaly a ani nepodají komplexní informace. Naštěstí řada odborníků publikuje o této věci mnoho různorodých informací, a tak občan především díky nim nezůstane v úplné nevědomosti. Všem kdo mají odvahu o radaru otevřeně hovořit či publikovat proto patří velký dík.
Letošní rok se tedy zapíše do našich dějin mimo jiné především tím, že někteří naši politici bez ohledu na naše velmi negativní historické zkušenosti s cizími vojenskými základnami na našem území, posvětili přítomnost jedné takové. Přes odpor veřejnosti a varování řady odborníků, přes všechna zdravotní i bezpečnostní rizika tohoto kroku. (...)
8. červenec roku 2008 se tak do kalendáře zapíše především jako Den hanby. Nikoliv nás prostých občanů, ale našich politiků. Zapíše se do dějin jako den kdy demokracie utrpěla velmi výrazný šrám. Vláda se může kasat, že nám díky radaru zajistila do budoucna bezpečnost. Přitom musí být každému jasné, že radar má sloužit především bezpečnosti USA. S tím, že rizika možného útoku poneseme právě my. Topolánek, Schwarzenberg, Vondra a spol. neměli a nemají právo hovořit jménem většiny našich občanů. Ti jim totiž většinově nedůvěřují a v otázce radaru to platí dvojnásob.
Ostatně naší vládní sestavě asi stačí když se mohou uctivě plazit před ministryní zahraničí USA a zapózovat s ní před objektivy kamer a fotoaparátů. Jim to stačí, lidem však ne. Vláda tak dala zelenou radaru především svým jménem, nikoliv jménem lidu, jak je nám vnucováno většinou sdělovacích prostředků. Zase nám to může připomínat předlistopadové komunisty, ti též stále dokola tvrdili, že vládnou jménem lidu a dělají vše pro jeho dobro. Nakonec se ukázalo, že jsou pouhým osamoceným kůlem v plotu bez podpory veřejnosti a podle toho také dopadli. I dnes se pohár trpělivosti lidí se současnou garniturou zvolna naplňuje. Nespokojených přibývá a je jen otázkou času, kdy se začnou projevovat nahlas a veřejně.
Topolánkova vláda, která vládne od svého vzniku jen díky milosti několika přeběhlíků z nejsilnější opoziční strany nemá morální ani jiné právo činit nevratné kroky, ani v domácí, ani v zahraniční politice. Nedostala k tomu totiž dostatečně silný mandát od občanů. Po tom co nám naše vládní sestava předvádí se však můžeme dočkat i toho, že 8.červenec. bude zařazen mezi významné dny naší země či dokonce mezi státní svátky. I když tento krok si asi nedovolí učinit ani současná vláda, která již několikrát prokázala, že má jinak velmi silný žaludek.
Lidová moudrost již z našich lidových pohádek nám přitom připomíná, že moudrý panovník naslouchá hlasu lidu, alespoň v zásadních otázkách. Kdežto ten hloupý lidem opovrhuje, utiskuje ho a umlčuje. I z pohádek dobře víme který z těchto panovníků jak dopadne. Po skoro již 20 letech nového režimu tak můžeme konstatovat, že totalitu v čele s rudou šlechtou nahradila velmi omezená demokracie se šlechtou převážně barvy modré.
Ne náhodou to mnohým z nás, zejména generaci, která prožila převážnou část svého života za minulého režimu, začalo připomínat lokajství socialistického Československa vůči Sovětskému svazu. I tehdy jsme posílali zbraně a vůbec veškerou právě potřebnou vojenskou techniku do těch částí světa, kde se bojovalo o získání vlivu mezi USA a Sovětským svazem. Byly to například některé země v Africe či arabské státy, kde obě velmoci usilovaly o vliv a naklonění tamních vlád na svoji stranu ve strategickém souboji velmi často vedeném o ovládnutí zdrojů klíčových surovin jako je ropa, zemní plyn či uran.
Československo však tehdy bylo uzavřenou totalitní společností a občané prakticky neměli vliv na spolurozhodování o směřování své země. Institut svobodných voleb či referenda, byť jen na místní úrovni a o místních problémech, samozřejmě neexistoval. Vše se mělo změnit po „sametu“, jak nám bylo slibováno. Dnes téměř po 20 letech se tak nacházíme ve velmi zajímavé situaci. Můžeme plně otestovat jakým způsobem u nás vlastně funguje demokracie, tedy vláda lidu. Nakolik může občan zasahovat svým názorem do událostí, které se jej bezprostředně týkají. Máme nyní ideální příležitost. Jsme na tom v tomto směru skutečně lépe než před rokem 1989? Má dnes člověk šanci svým hlasem ovlivnit veřejné dění?
Zhruba před dvěma lety se u nás začalo čím dál více hovořit o zájmu USA umístit na našem území část systému strategické národní obrany v podobě radarové základny. Prakticky ihned se proti tomuto záměru zvedla vlna odporu a názor veřejnosti hovoří dlouhodobě jasnou řečí – minimálně dvě třetiny občanů u nás odmítají umístění radarové základny na našem území. Jak na toto reagovala díky několika přeběhlíkům stále ještě existující Topolánkova vláda? Siláckými řečmi, ignorací a zesměšňováním odpůrců tohoto záměru, pokusem o uplácení občanů v regionu, kde má být základna umístěna (slibováním miliardových investic do léta zanedbávané oblasti podbrdska) a v neposlední řadě vyhýbání se veřejné diskusi a konfrontaci s názorovými odpůrci. Vláda se začala chovat tak, jako by měla silnou veřejnou podporu a jasnou většinu svých zástupců v parlamentu. Nemá ovšem ani jedno ani druhé. Nemá a mít nebude, alespoň v tomto volebním období. Jako řadoví občané jsme nedostali o radarové základně (technických parametrech, zdravotních rizicích, režimu obsluhy) a dalších klíčových otázkách souvisejících s jejím provozem od našich politiků potřebné informace. Což připomíná velmi silně totalitní společnost založenou na obelhávání občanů, selektování informací, zastrašování názorových odpůrců a komunikaci směrem k veřejnosti ve stylu mějte názor jaký chcete, my si to stejně uděláme po svém. Svůj názor mít můžete, ale to je tak asi všechno.
(...)
Člověk, který by nevěděl který rok se píše by si pomyslil, že se nachází někde hluboko v 70. letech. Dnes sice nikdo nikoho pro jeho názor nezavře, ovšem zároveň tento názor prakticky nemá šanci nic ovlivnit. Mnozí naši vládní politici se dokonce netají tím, že demokracie znamená především právo soukromě podnikat a institut tzv. svobodných voleb. Mnoho občanů bohužel na tuto populistickou rétoriku stále ještě slyší. Čím dál více z nás však odmítá zužování demokracie na možnost svobodně volit a podnikat. Vládnoucí komunisté ostatně také tvrdili, že zastupují lid, tedy převážně ten dělnický a že socialistická společnost poskytne člověku všechny jeho hlavní potřeby. Tvrdili to tak dlouho až se jim dle jejich skutečného chování začalo mezi lidmi přezdívat rudá šlechta. Naši současní politici se chovají velmi podobně. Jakou hodnotu má třeba jejich zaklínání se Masarykem a jeho mravním odkazem? Hodnotu blížící se nule. Zvláště když odkaz na Masaryka vyslovují politici jako Topolánek, Čunek nebo Bursík. Z jejich strany jde přímo o drzost a neschopnost ani částečné sebereflexe.
V letošním roce si připomínáme významné dějinné události, ke kterým došlo v letech, jež končily číslem 8. Je velmi pravděpodobné, že i ten letošní tzv. osmičkový rok se do našich dějin zapíše také a to nijak pozitivně. Zdá se, že přímo navážeme na léta 1938 a především 1968. Prezident Edvard Beneš prosazoval v zahraniční politice tezi, že se naše země může stát mostem mezi východem a západem, vzorem pro vysoký stupeň dialogu mezi rozdílnými politickými názory a zájmy. Mnozí Beneše odsuzují jako slabocha, který v krizových momentech našich dějin vždy selhal. Všichni naši ministři zahraničí od roku 1989 však Edvardu Benešovi jako diplomatu nesahali ani po kolena. Jedinou vyjímkou byl snad jen Jiří Dienstbier. Ani současný ministr zahraničí – ministr cizinec Schwarzenberg nečiní v tomto ohledu vyjímku. Na počátku 90. let však mělo Československo ve světě tak silný kredit a tak silnou pozici v politice zahraniční, že skutečně bylo možno pokusit se o praktickou realizaci projektu, který prezident Beneš ve své době realizovat nemohl. I v osobě prezidenta Havla jsme měli tehdy velmi dobrou pozici u velmocí. Vždyť i on sám se stavěl za ukončení existence obou vojenských bloků. Tuto solidní pozici, na níž se dalo stavět jsme trestuhodně promarnili a hodně dlouho se nebude opakovat. Vydali jsme se jinou cestou, jednostrannou orientací směrem na západ. Směrem k velmocím na východě (Rusko, Čína) jsme se otočili zády, což se projevilo například situací v ekonomické spolupráci s nimi, kdy jejich trhy rychle obsadilo např. Německo. I za tuto krátkozrakost nyní sklízíme trpké plody. A dlouho budeme obhajovat svoje dřívější pozice, mám na mysli především v oblasti ekonomické spolupráce.
V úterý 8. července 2008 v Praze podepsala americká ministryně zahraničí Riceová reprezentující v administrativě odcházejícího prezidenta Bushe křídlo tzv. jestřábů smlouvu o umístění americké radarové základny na našem území. Jistě ani ona si neláme hlavu s tím, jakou reakci tento krok způsobí ze strany Ruska, Číny či významných arabských zemí vůči ČR i EU. Jde přeci o zajištění národní bezpečnosti USA, tak proč si lámat hlavu důsledky tohoto kroku. Naše země v tomto aktu působí jako pouhý lokaj strategických zájmů jedné velmoci. Občané se samozřejmě nikdy nedovědí co vše tato smlouva obsahuje, ostatně o provozování radaru lidem u nás odpovědné příslušné orgány nikdy dosud nepodaly a ani nepodají komplexní informace. Naštěstí řada odborníků publikuje o této věci mnoho různorodých informací, a tak občan především díky nim nezůstane v úplné nevědomosti. Všem kdo mají odvahu o radaru otevřeně hovořit či publikovat proto patří velký dík.
Letošní rok se tedy zapíše do našich dějin mimo jiné především tím, že někteří naši politici bez ohledu na naše velmi negativní historické zkušenosti s cizími vojenskými základnami na našem území, posvětili přítomnost jedné takové. Přes odpor veřejnosti a varování řady odborníků, přes všechna zdravotní i bezpečnostní rizika tohoto kroku. (...)
8. červenec roku 2008 se tak do kalendáře zapíše především jako Den hanby. Nikoliv nás prostých občanů, ale našich politiků. Zapíše se do dějin jako den kdy demokracie utrpěla velmi výrazný šrám. Vláda se může kasat, že nám díky radaru zajistila do budoucna bezpečnost. Přitom musí být každému jasné, že radar má sloužit především bezpečnosti USA. S tím, že rizika možného útoku poneseme právě my. Topolánek, Schwarzenberg, Vondra a spol. neměli a nemají právo hovořit jménem většiny našich občanů. Ti jim totiž většinově nedůvěřují a v otázce radaru to platí dvojnásob.
Ostatně naší vládní sestavě asi stačí když se mohou uctivě plazit před ministryní zahraničí USA a zapózovat s ní před objektivy kamer a fotoaparátů. Jim to stačí, lidem však ne. Vláda tak dala zelenou radaru především svým jménem, nikoliv jménem lidu, jak je nám vnucováno většinou sdělovacích prostředků. Zase nám to může připomínat předlistopadové komunisty, ti též stále dokola tvrdili, že vládnou jménem lidu a dělají vše pro jeho dobro. Nakonec se ukázalo, že jsou pouhým osamoceným kůlem v plotu bez podpory veřejnosti a podle toho také dopadli. I dnes se pohár trpělivosti lidí se současnou garniturou zvolna naplňuje. Nespokojených přibývá a je jen otázkou času, kdy se začnou projevovat nahlas a veřejně.
Topolánkova vláda, která vládne od svého vzniku jen díky milosti několika přeběhlíků z nejsilnější opoziční strany nemá morální ani jiné právo činit nevratné kroky, ani v domácí, ani v zahraniční politice. Nedostala k tomu totiž dostatečně silný mandát od občanů. Po tom co nám naše vládní sestava předvádí se však můžeme dočkat i toho, že 8.červenec. bude zařazen mezi významné dny naší země či dokonce mezi státní svátky. I když tento krok si asi nedovolí učinit ani současná vláda, která již několikrát prokázala, že má jinak velmi silný žaludek.
Lidová moudrost již z našich lidových pohádek nám přitom připomíná, že moudrý panovník naslouchá hlasu lidu, alespoň v zásadních otázkách. Kdežto ten hloupý lidem opovrhuje, utiskuje ho a umlčuje. I z pohádek dobře víme který z těchto panovníků jak dopadne. Po skoro již 20 letech nového režimu tak můžeme konstatovat, že totalitu v čele s rudou šlechtou nahradila velmi omezená demokracie se šlechtou převážně barvy modré.
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
