Raketová obrana usnadní použití americké síly
26.7.2008 - Andrew J. Bacevich, The National Interest
Popis Spojených Států, dle kterého jsou ve stavu obležení “novými hrozbami”, pochází vlastně už z Clintonovy éry. Bushova vláda nicméně tuto ideu bezvýhradně přijala. Při své zářijové předvolební kampani popsal Bush 21. století jako “éru automobilových bomb, obchodníků s plutonium, cyber-teroristů, drogových kartelů a vyšinutých diktátorů”. Zvolen, nový president potvrdil, že nebezpečí, která hrozí Spojeným Státům v této nové éře “jsou rozšířenější a nejasnější“. K tomu použil termín původně použitý Clintonovou vládou, kdy se nebezpečné “darebácké státy” chystají získat zbraně hromadného ničení. Nálepka “darebácké” zde příhodně slouží k tomu, aby se nemusely vyčíslit skutečné kapacity zemí které pod tuto nálepku spadají, jako Severní Korea. Co se týče teroru, zde Bush také potvrzuje Clintonův názor, kdy ignoruje (tak jako Clinton) data, vykazující, že výskyt mezinárodního terorismu je naopak na ústupu. Zdá se, že pro Bushe, tak jako pro Clintona, se utopická vize globalizovaného světa ukáže být prekérní.
ZA ČTVRTÉ, nutnost vojenské nadvlády. Zatímco (tržní) otevřenost zůstává pro Spojené Státy naléhavou nutností, jsou zároveň, slovy Bushe, vystaveny “všem nekonvenčním a neviditelným hrozbám nových technologií a starých nenávistí”. Avšak pokud se ochranné bariéry jednou odstraní, není návratu. Znamenalo by to ohrožení domácí prosperity za neudržitelně nízké možnosti přístupu na stále rostoucí globální trhy. Navíc, nejefektivnější obhajoba strategie otevřených dveří (a tím i podpora hospodářského růstu) leží v neustálém rozšiřování jejího dosahu.
Avšak k obraně těchto tržních hranic a jejich expanzi je třeba moci, a to hlavně moci nátlakové. Proto se s koncem Studené války urychlila přeměna americké armády z nástroje obrany na nástroj projekce síly a politického vlivu. Tato změna začala téměř nahodile v roce 1898 invazí Kuby americkými vojáky, kteří se ji vydali osvobodit, a kulminovala v letech devadesátých 20. století, kdy Pentagon vyhlásil svou “bitevní strategii”, která formálně pověřuje armádu USA odpovědností za “přetváření” mezinárodního prostředí.
Formálně ukotven v době Clintonově, názor, že armáda USA má být nástrojem rozvoje otevřenosti a integrace ve světě pod záštitou Spojených Států, není jen výlučným názorem liberálních demokratů. Těší se podpoře obou politických stran. Vezměme v úvahu přítomnost a aktivity armády USA v Evropě po skončení studené války: půl století po druhé světové válce, kdy Evropa je prosperující, demokratická a samostatně obranyschopná, vedení obou politických stran USA berou jako samozřejmost, že USA má v Evropě nastálo udržovat stotisícovou armádní posádku.
Stejně tak se vedení obou stran shoduje v přesvědčení, že ta “Evropa”, kterou se Spojené Státy zavázaly bránit, má nadále růst. Bush starší byl prvním kdo navrhl program rozšíření NATO. Clinton přeměnil tuto ideu ve skutečnost. Clinton však šel ještě dál: rozšířil stanovy NATO, kdy využil příležitosti naskýtající se v Bosně a Kosovu k tomu, aby se doposud obranná aliance změnila v nástroj kontroly okrajové hranice Evropy. Bush mladší, který podporoval válku pro Kosovo nejeví známky, že by nehodlal v práci, s kterou začal Clinton, pokračovat.
(…)
I v tomto případě se elity USA pevně drží stejného názoru. Máme-li soudit dle výsledků posledních voleb, teze, že USA musí udržet svou vojenskou nadvládu, se těší téměř univerzálnímu souhlasu. V hlavním proudu Americké politiky neexistuje nic, co by ani v nejmenším připomínalo protiválečnou stranu. Zrovna tak neexistuje žádná protiválečná frakce uvnitř dvou ustálených národních stran. Skutečně, snad se v Americkém veřejném životě nenajde ani jedna významná politická osobnost která by se postavila kriticky k názoru, že Spojené Státy musí zůstat jedinou vojenskou supervelmocí až na věky věků.
(…)
Avšak svým slibem, že vytvoří - slovy Náměstka Ministra obrany Paula Wolfowitze - “budoucí armádu, která je zároveň agilnější, smrtonosnější, a pohotověji rozmístitelná”, tým Národní bezpečnosti jen opakuje litanii vlastností, které už Clintonova administrativa dávno rozeznala jako nepostradatelné pro globální intervencionismus. Jinými slovy, i když se některé názory Bushe a jeho předchůdce výrazně liší, neměli bychom těmto rozdílům přikládat větší význam, než jaký si zaslouží.
(…)
Příkladem je protiraketová obrana – základní iniciativa Bushova-Cheneyho-Rumsfeldova Pentagonu. Závazek této nové administrativy k protiraketové obraně neznamená odstoupení od Clintonova paradigmatu pravé role americké armády; naopak toto paradigma potvrzuje. Skutečný účel protiraketové obrany přeci není to, aby se USA stáhly pod ochranný štít “Pevnost Amerika”. Není to krokem k izolacionizmu. Přesněji, protiraketová balistická obrana má zajistit efektivnější použití vojenské síly USA v zahraničí. Tím, že se domácí půda zajistí proti možné odvetě, byť i limitovaně, balistická obrana pojistí kapacitu a vůli Spojených Států “přetvářet” své okolí. Již Lawrence F. Kaplan, v článku pro The New Republic, správně poznamenal, že “Protiraketová obrana není ve skutečnosti míněna jako nástroj k ochraně Ameriky. Je nástrojem pro globální dominanci.”. Dejme kredit Bushově administrativě, že dobře pochopila jaké vojenské nástroje má takováto dominance zapotřebí. Ale nevěřme, že kdy hodlala změnit širší účel pro který byly tyto nástroje určeny.
(…)
ZA PÁTÉ, diktát amerického “vůdcovství”. Konečný bod konsensu, v němž se shodují lídři jak Clintonovy, tak obou Bushových administrativ, vyhrazuje, že vůči pozici USA jakožto globálního vůdce neexistuje žádná alternativa. Je sice pravdou, že Clinton, v prvním roce své vlády, krátce koketoval s ideou "asertivního multilateralismu." Ale žádný z bizarních nápadů jež Washington rutinně nabízel cestou OSN nepřežily debakl v Mogadishu v říjnu 1993. Po této zkušenosti už Clintonova administrativa jednala bud´ unilaterálně, anebo z pozice koaličního velení, kdy spolupracovala s mezinárodními organizacemi jen do té míry, kterou sama uznala za vhodnou. Proslov za proslovem, krize za krizí, členové Clintonova týmu i sám prezident vždy zdůrazńovali, že USA se nepodřídí nikomu.
(…)
Co si Clintonova administrativa nikdy nechtěla přiznat je, že vůdcovství je ve skutečnosti kódové slovo, jehož užití v sobě nese respektovanou tradici podle které Spojené Státy nejsou a nikdy nemohou být impériem. Vůdcovství se tak stalo eufemismem pro hegemonii.
(…)
Slovo "hegemon" však figuruje v proslovech vyšších úředníků jen v případech, kdy se mají identifikovat hrozby, jež Spojené Státy musí předvídat a odrazit. Například, Condoleezza Rice prohlásila, že nejvyšším cílem zahraniční politiky USA by mělo být “zajištění, aby mezinárodní systém zůstal ustáleným a bezpečným... tak aby nemohl povstat žádný hegemon, který by mohl ohrozit jeho stabilitu.” Čím jiným ale je používání moci USA k udržení globální stability, nežli hegemonií? Dnes na světě není jediné strategicky důležité územi, kde by Spojené Státy nestály v eminentní pozici. Díky NATO, Spojené Státy zůstávají vedoucí mocí v Evropě. Se svým stálým kontingentem 100,000 vojáků v Pacifiku jsou vedoucí mocí i ve východní Asii. Zřízením základen a posádek následně po válce v Perském zálivu teď USA garantují pořádek a stabilitu i v této oblasti. A to jsme ještě ani nezačali posuzovat americkou dominanci severní hemisféry.
(…)
Za časů, kdy otec prezidenta Bushe ještě seděl v Bílém Domě, připravil Pentagon dokument, který se vyjádřil (stručně řečeno), že nejvýhodnějším principem podle kterého by se měla organizovat strategie USA po studené válce, je něco podobného globální hegemonii. Dokument se dostal na veřejnost, New York Times daly najevo velký šok, a Demokraté si vzali na pranýř jeho hlavního autora, tehdejšího náměstka Ministra obrany Paula Wolfowitze. Za osm let byl Wolfowitz zpátky v Pentagonu jako druhý tajemník obrany a nezdá se, že by svůj postoj byl kdy změnil. Co se změnilo, bylo klima názoru. Kdyby Wolfowitz dnes publlikoval nové vydání stragegie, kterou navrhl v roce 1992, nezvedl by se ani větřík. Jako následek Clintonovy éry se hegemonii – i když by si málokdo dovolil ji nazvat pravým jménem – dostalo veřejného posvěcení.
(…)
Rok 2001 se možná ještě ukáže být klíčovým rokem pro upevnění zásad politiky USA v nastávající globální éře. Historikové se možná budou ohlížet na moment předání vlády Clintona Bushovi jako na moment kdy konzervativní Republikánci, po dlouhé a frustrující době čekání na moc, po letech kdy si jen mohli stěžovat na nerozhodnost, ustrašenost a neschopnost (Clintonovy administrativy) konečně stvrdili směr nastíněný liberálními Demokraty – a tím i přivedli v bytí nový konsensus, který je základem strategie USA.
Zdroj: Bacevich, Andrew. Different Drummers, Same Drum. The National Interest, Summer 2001, Issue 64, s. 67-77 (anglický originál dostupný on-line zde)
Andrew J. Bacevich (* 1947) je absolventem vojenské akademie West Point, veterán války ve Vietnamu a profesor mezinárodních vztahů na Bostonské Univerzitě v USA. Kritik americké okupace Iráku, při které zahynul i jeho stejnojmenný syn Andrew.
ZA ČTVRTÉ, nutnost vojenské nadvlády. Zatímco (tržní) otevřenost zůstává pro Spojené Státy naléhavou nutností, jsou zároveň, slovy Bushe, vystaveny “všem nekonvenčním a neviditelným hrozbám nových technologií a starých nenávistí”. Avšak pokud se ochranné bariéry jednou odstraní, není návratu. Znamenalo by to ohrožení domácí prosperity za neudržitelně nízké možnosti přístupu na stále rostoucí globální trhy. Navíc, nejefektivnější obhajoba strategie otevřených dveří (a tím i podpora hospodářského růstu) leží v neustálém rozšiřování jejího dosahu.
Avšak k obraně těchto tržních hranic a jejich expanzi je třeba moci, a to hlavně moci nátlakové. Proto se s koncem Studené války urychlila přeměna americké armády z nástroje obrany na nástroj projekce síly a politického vlivu. Tato změna začala téměř nahodile v roce 1898 invazí Kuby americkými vojáky, kteří se ji vydali osvobodit, a kulminovala v letech devadesátých 20. století, kdy Pentagon vyhlásil svou “bitevní strategii”, která formálně pověřuje armádu USA odpovědností za “přetváření” mezinárodního prostředí.
Formálně ukotven v době Clintonově, názor, že armáda USA má být nástrojem rozvoje otevřenosti a integrace ve světě pod záštitou Spojených Států, není jen výlučným názorem liberálních demokratů. Těší se podpoře obou politických stran. Vezměme v úvahu přítomnost a aktivity armády USA v Evropě po skončení studené války: půl století po druhé světové válce, kdy Evropa je prosperující, demokratická a samostatně obranyschopná, vedení obou politických stran USA berou jako samozřejmost, že USA má v Evropě nastálo udržovat stotisícovou armádní posádku.
Stejně tak se vedení obou stran shoduje v přesvědčení, že ta “Evropa”, kterou se Spojené Státy zavázaly bránit, má nadále růst. Bush starší byl prvním kdo navrhl program rozšíření NATO. Clinton přeměnil tuto ideu ve skutečnost. Clinton však šel ještě dál: rozšířil stanovy NATO, kdy využil příležitosti naskýtající se v Bosně a Kosovu k tomu, aby se doposud obranná aliance změnila v nástroj kontroly okrajové hranice Evropy. Bush mladší, který podporoval válku pro Kosovo nejeví známky, že by nehodlal v práci, s kterou začal Clinton, pokračovat.
(…)
I v tomto případě se elity USA pevně drží stejného názoru. Máme-li soudit dle výsledků posledních voleb, teze, že USA musí udržet svou vojenskou nadvládu, se těší téměř univerzálnímu souhlasu. V hlavním proudu Americké politiky neexistuje nic, co by ani v nejmenším připomínalo protiválečnou stranu. Zrovna tak neexistuje žádná protiválečná frakce uvnitř dvou ustálených národních stran. Skutečně, snad se v Americkém veřejném životě nenajde ani jedna významná politická osobnost která by se postavila kriticky k názoru, že Spojené Státy musí zůstat jedinou vojenskou supervelmocí až na věky věků.
(…)
Avšak svým slibem, že vytvoří - slovy Náměstka Ministra obrany Paula Wolfowitze - “budoucí armádu, která je zároveň agilnější, smrtonosnější, a pohotověji rozmístitelná”, tým Národní bezpečnosti jen opakuje litanii vlastností, které už Clintonova administrativa dávno rozeznala jako nepostradatelné pro globální intervencionismus. Jinými slovy, i když se některé názory Bushe a jeho předchůdce výrazně liší, neměli bychom těmto rozdílům přikládat větší význam, než jaký si zaslouží.
(…)
Příkladem je protiraketová obrana – základní iniciativa Bushova-Cheneyho-Rumsfeldova Pentagonu. Závazek této nové administrativy k protiraketové obraně neznamená odstoupení od Clintonova paradigmatu pravé role americké armády; naopak toto paradigma potvrzuje. Skutečný účel protiraketové obrany přeci není to, aby se USA stáhly pod ochranný štít “Pevnost Amerika”. Není to krokem k izolacionizmu. Přesněji, protiraketová balistická obrana má zajistit efektivnější použití vojenské síly USA v zahraničí. Tím, že se domácí půda zajistí proti možné odvetě, byť i limitovaně, balistická obrana pojistí kapacitu a vůli Spojených Států “přetvářet” své okolí. Již Lawrence F. Kaplan, v článku pro The New Republic, správně poznamenal, že “Protiraketová obrana není ve skutečnosti míněna jako nástroj k ochraně Ameriky. Je nástrojem pro globální dominanci.”. Dejme kredit Bushově administrativě, že dobře pochopila jaké vojenské nástroje má takováto dominance zapotřebí. Ale nevěřme, že kdy hodlala změnit širší účel pro který byly tyto nástroje určeny.
(…)
ZA PÁTÉ, diktát amerického “vůdcovství”. Konečný bod konsensu, v němž se shodují lídři jak Clintonovy, tak obou Bushových administrativ, vyhrazuje, že vůči pozici USA jakožto globálního vůdce neexistuje žádná alternativa. Je sice pravdou, že Clinton, v prvním roce své vlády, krátce koketoval s ideou "asertivního multilateralismu." Ale žádný z bizarních nápadů jež Washington rutinně nabízel cestou OSN nepřežily debakl v Mogadishu v říjnu 1993. Po této zkušenosti už Clintonova administrativa jednala bud´ unilaterálně, anebo z pozice koaličního velení, kdy spolupracovala s mezinárodními organizacemi jen do té míry, kterou sama uznala za vhodnou. Proslov za proslovem, krize za krizí, členové Clintonova týmu i sám prezident vždy zdůrazńovali, že USA se nepodřídí nikomu.
(…)
Co si Clintonova administrativa nikdy nechtěla přiznat je, že vůdcovství je ve skutečnosti kódové slovo, jehož užití v sobě nese respektovanou tradici podle které Spojené Státy nejsou a nikdy nemohou být impériem. Vůdcovství se tak stalo eufemismem pro hegemonii.
(…)
Slovo "hegemon" však figuruje v proslovech vyšších úředníků jen v případech, kdy se mají identifikovat hrozby, jež Spojené Státy musí předvídat a odrazit. Například, Condoleezza Rice prohlásila, že nejvyšším cílem zahraniční politiky USA by mělo být “zajištění, aby mezinárodní systém zůstal ustáleným a bezpečným... tak aby nemohl povstat žádný hegemon, který by mohl ohrozit jeho stabilitu.” Čím jiným ale je používání moci USA k udržení globální stability, nežli hegemonií? Dnes na světě není jediné strategicky důležité územi, kde by Spojené Státy nestály v eminentní pozici. Díky NATO, Spojené Státy zůstávají vedoucí mocí v Evropě. Se svým stálým kontingentem 100,000 vojáků v Pacifiku jsou vedoucí mocí i ve východní Asii. Zřízením základen a posádek následně po válce v Perském zálivu teď USA garantují pořádek a stabilitu i v této oblasti. A to jsme ještě ani nezačali posuzovat americkou dominanci severní hemisféry.
(…)
Za časů, kdy otec prezidenta Bushe ještě seděl v Bílém Domě, připravil Pentagon dokument, který se vyjádřil (stručně řečeno), že nejvýhodnějším principem podle kterého by se měla organizovat strategie USA po studené válce, je něco podobného globální hegemonii. Dokument se dostal na veřejnost, New York Times daly najevo velký šok, a Demokraté si vzali na pranýř jeho hlavního autora, tehdejšího náměstka Ministra obrany Paula Wolfowitze. Za osm let byl Wolfowitz zpátky v Pentagonu jako druhý tajemník obrany a nezdá se, že by svůj postoj byl kdy změnil. Co se změnilo, bylo klima názoru. Kdyby Wolfowitz dnes publlikoval nové vydání stragegie, kterou navrhl v roce 1992, nezvedl by se ani větřík. Jako následek Clintonovy éry se hegemonii – i když by si málokdo dovolil ji nazvat pravým jménem – dostalo veřejného posvěcení.
(…)
Rok 2001 se možná ještě ukáže být klíčovým rokem pro upevnění zásad politiky USA v nastávající globální éře. Historikové se možná budou ohlížet na moment předání vlády Clintona Bushovi jako na moment kdy konzervativní Republikánci, po dlouhé a frustrující době čekání na moc, po letech kdy si jen mohli stěžovat na nerozhodnost, ustrašenost a neschopnost (Clintonovy administrativy) konečně stvrdili směr nastíněný liberálními Demokraty – a tím i přivedli v bytí nový konsensus, který je základem strategie USA.
Zdroj: Bacevich, Andrew. Different Drummers, Same Drum. The National Interest, Summer 2001, Issue 64, s. 67-77 (anglický originál dostupný on-line zde)
Andrew J. Bacevich (* 1947) je absolventem vojenské akademie West Point, veterán války ve Vietnamu a profesor mezinárodních vztahů na Bostonské Univerzitě v USA. Kritik americké okupace Iráku, při které zahynul i jeho stejnojmenný syn Andrew.
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
