Je až k nevíře, jak kriticky vyznívají názory na USA (a ČR) ze strany samotných Američanů v porovnání s většinou českých politických komentátorů. Bohužel, v zahraničí o nás nepanuje dobré mínění, opět totiž jen podlézáme mocným. Více viz článek s případným názvem "Pánové a sluha":


Česká republika by udělala světu laskavost, kdyby jednala nezávisle

Coby země téměř dvacet let mimo sovětskou dominanci, Česká republika nejedná vždy jako suverénní a nezávislý stát – aspoň pokud jde o její vztah k mé zemi, Velkému Bratru za Atlantikem. Ve skutečnosti se občas zdá, že Češi jen vyměnili jedny dohlížitele za jiné.

Příklad za všechny: prohlášení premiéra Mirka Topolánka z 30. března, že „Pokud bychom nemuseli uznat Kosovo, nikdo bych to neudělal.“ O několik týdnů později, ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg oznámil, že Praha Kosovo uznala a povýšila úřad České republiky v Prištině na ambasádu. Opakujíc slova Topolánka, Schwarzenberg poznamenal, že „Naše vláda neměla jinou volbu.“

Jak před uznáním Kosova, tak po něm bylo málo pochyb o tom, kde stojí v kosovské otázce české veřejné mínění a mnozí z českého politického establishmentu. Uznání Kosova bylo odmítáno jak křesťanskými demokraty, jejichž ministři ve vládě hlasovali proti, tak opozičními sociálními demokraty a samozřejmě komunisty. Prezident Václav Klaus řekl odcházejícímu srbskému velvyslanci, že se stydí za to, co bylo uděláno.

Asi nejupřímnější byl bývalý ministr zahraničních věcí a zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva Jiří Dientsbier, jenž poukázal na hořkou ironii vládního kabinetu hlasujícího o Kosovu v Teplicích, na území postoupeném Německu podle Mnichovské dohody v roce 1938.

Většina zemí světa odmítla uznat nelegální nárok Kosova na nezávislost kvůli svým vlastním nepoddajným menšinám nebo proto, že měly „pocit studu“ (ale také „smysl pro spravedlnost“), řekl Dientsbier.

Topolánek a Schwarzenberg neodhalili, proč se cítili zavázáni jednat proti přáním České republiky, ale Dienstbier tak učinil: „Nátlak vyvíjený na ty „neposlušné“ je obrovský, jak ze strany USA tak i „elitních členů“ EU. Je těžké říci, kolik jich podlehne tomuto tlaku.“

Přeloženo: Praha dostala nařízení shora, a tím to je.

Tak zbabělá kapitulace před Spojenými státy, a před největšími patolízaly (sic!) mezi našimi evropskými satelity (sic!) by byla dost znepokojivá, i kdyby byla omezena jen na Kosovo. Ale ona není. Kolik Čechů podporuje rozmístění radarové základny ve své zemi, o které Washington tvrdí, že bude bránit Evropu před íránskými raketami? Kolik jich podporuje to, aby čeští vojáci sloužili v Afghánistánu a Iráku? Avšak, jako v případě Kosova, co si myslí český národ, není důležité.

U téměř každé otázky národního významu, názory mnohých českých politiků se ostře rozcházejí s tím, co chtějí lidé. Je to možné, že po desetiletích sovětské a předtím německé nadvlády se Češi tak poddajně vzdali své suverenity ve prospěch nového pána? Jak vysvětlit pohled na české představitele, kteří se mohou přetrhnout ve svém spěchu uposlechnout příkazy z Washingtonu dokonce ještě zavrženíhodněji než jejich předchůdci dbali těch z Moskvy?

Jako Američan, nemohu si pomoct, ale divím se, jak to funguje. Poté co parlament a národ vyjádřily svůj názor, někdo v české vládě prostě vytočí americké velvyslanectví v Praze pro instrukce? Nebo volají přímo do Washingtonu? Zahrnuje to hrozby, nebo máme své evropské spojence tak dobře vycvičené, že hrozby nejsou potřeba?

Možná si čeští politici vytvořili tak důvěrná osobní pouta se svými přáteli ve Washingtonu, že se s nimi ztotožňují více než se svými vlastními spoluobčany. Jak Klaus tak Topolánek byli počátkem tohoto roku ve Washingtonu na fotografování v Oválné pracovně s prezidentem Georgem W. Bushem a poté měli soukromý rozhovor s viceprezidentem Dickem Cheneym.

Topolánek dokonce přivezl pro Bushe dárek – kvalitní českou brokovnici – bez nábojů, neboť pravidla zakazují přepravování nabitých zbraní vládním letadlem. Vypadalo to jako velmi dobrý obchod pro americkou stranu: Češi nám dají brokovnici, a na oplátku musejí vzít náš radarový systém.

Obvyklé vysvětlení tohoto chování je, že Česká republika je malá země, která si nemůže dovolit odporovat svým „partnerům“ v NATO a v Evropské unii. Ale EU nemá jednotné stanovisko ke Kosovu. Slovensko mělo odvahu odmítnout. Dokonce nepatrný Kypr dokázal říci ne. A nic v Severoatlantické smlouvě nemůže donutit žádnou zemi přijmout části raketového systému. Vypadá to ale, že česká vláda radši umístí své vlastní lidi pod znovu-zaměřené ruské jaderné zbraně, než aby nechala občany rozhodnout otázku radaru v referendu.

Současná podlézavost (ale také „služebnost“) Prahy je pro mě stejně nepochopitelná jako znepokojující. Sloužil jsem většinu svého profesního života v aparátu americké vlády, jak na ministerstvu zahraničí, tak v Kongresu. Mé počáteční povolání bylo věnováno obnovení svobody a nezávislosti zemí střední a východní Evropy. Později jsem pracoval na rozšíření dosahu Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a Hlasu Ameriky. Snad to byl nemístný idealismus, ale nikdy mě v té době nenapadlo, že hlavním výsledkem – a možná zamýšleným – těchto snah není svoboda v běžném významu toho slova, ale vytvoření unipolárního světového řádu.

Tyto obavy mohou znít zvláštně od Američana, zejména konzervativního republikána. Koneckonců, moje země prý získává prospěch z této „spojenecké solidarity“. Svoboda a jednota České republiky není mou starostí, ale starostí Čechů. Proč bych se měl starat o to, jestli jsou české země degradovány na náš vlastní Protektorát Čechy a Morava (sic!)?

Tady je důvod: Evropští a další spojenci (nám) umožňují po skončení studené války náš hegemonistický flám. Když někdo příliš pil, skuteční přátelé mu odeberou klíčky od auta, nenabízejí, že se k němu přidají na veselou projížďku. Kdyby moje země měla přátele, kteří by se nám postavili a prostě řekli ne, když úzká klika ve Washingtonu osnuje plány na zhoubné eskapády (nerozvážné činy), náš globální avanturismus by byl umírněn. Měli bychom méně příležitostí držet se nekonečných a nákladných závazků v odlehlých částech světa, které nás nezajímají, zapletení do sporů jiných národů, ve kterých nemáme co dělat. My Američané bychom z toho nejvíce těžili.

Česká republika, která by znovuobjevila svou důstojnost, nezávislost a soudržnost mezi lidem a vládou by byla skutečným přítelem Ameriky. Nechť čeští občané hlasují o radaru – a, za čímž stojí můj názor, odmítnou jej. Stáhněte vaše vojáky z Mezopotámie a Hindúkuše. Zrušte vaše uznání Kosova prostřednictvím demokratického hlasování v parlamentu.

Češi, spojte se! Můžete ztratit jen své okovy! A když tak učiníte, uděláte také velkou službu mé zemi.


Zdroj: Jatras, James George. Masters and servant. The Prague Post, 25.07.2008

Autor je právní zástupce, ředitel společnosti Squire Sanders Public Advocacy ve Washingtonu a vedoucí Americké Rady pro Kosovo (the American Council for Kosovo). Než nastoupil do soukromého sektoru byl dlouhá léta hlavní zahraničně-politický poradce vedení Republikánské strany v americkém Senátu a ještě předtím úředník v diplomatických službách Spojených států.