Pozornost, kterou vzbudila zpráva o vypuštění „dálkových“ raket v Íránu, je poněkud nepřiměřená. Záležitost je značně nafouklá, snad v souvislosti s podpisem smlouvy o radaru, kdy asi - z íránské strany nechtěně - smlouvě poskytla jakousi podporu.

Zpráva totiž postrádá řadu zásadních údajů: není uvedeno místo startu ani místo dopadu raket, aby bylo možné získat reálnou představu o jejich parametrech. Například u pokusných střeleb USA jsou tyto údaje téměř vždy publikovány, nebo jsou už obecně známé. Celá záležitost je poněkud úsměvná dodatečnou retuší snímků, když zmizela autorampa s pravděpodobně selhanou raketou a místo ní se objevila ve stejném snímku další raketa. Podobné snímky by jistě nebylo obtížné pořídit třeba při cvičných střelbách zdejší armády na Libavě.

Rovněž není uveden čas, kdy ke střelbě došlo - údaj íránské televize, že to bylo „v noci“, neodpovídá snímkům, kde je vidět krajina a kouř, osvětlený Sluncem, asi ráno, z východu. To svědčí o střelbě směrem východním, tedy směrem zemské rotace, což svědčí o využití energie otáčení Země; při střelbě směrem západním, tedy např. z Íránu na Izrael, by bylo nutné přidat asi 25 % energie k docílení stejného doletu, jako při střelbě směrem východním.

Poněkud sugestivní obrázky v tisku, s vyznačením zóny ohrožení raketami Šahab 3, jsou rovněž nepřípustným zjednodušením. Při neznalosti místa startu je totiž třeba se podívat na mapu Íránu. Ten v nejdelším směru od severozápadu u tureckých hranic jihovýchodním směrem k Perskému zálivu měří asi 2 300 km. Takže při startu z nejsevernějšího výběžku bude pásmo 2 000 km sahat skutečně někam k Bukurešti, ale při střelbě z polohy jižnější dosáhne nejvýše někam do Turecka. Takže skutečné ohrožení se může týkat opravdu jen Izraele ve vzdálenosti nějakých 1 300 km - a to s výše uvedenou výhradou + 25% energie.

Vraťme se ještě ke snímku bez retuše, s autorampou a raketou. Délka rakety ukazuje podle vozidla na 10-12 m. Průměr tělesa je asi 50 cm. To jsou parametry raket na nejnižším stupni vývoje pro dálkovou střelbu a způsobilých nejvýše pro ničení pozemních cílů do vzdálenosti 300-400 km. Ze snímků je vidět, že pracují s pevným palivem, tj. střelným prachem nebo trhavinou (podle hustého tmavého dýmu), což je samo o sobě omezením - nelze dosáhnout dostatečné rychlosti pro dostup na vysokou a dlouhou dráhu několika tisíc km. K tomu jsou nezbytná kapalná paliva, včetně tekutého kyslíku, což ale nedovoluje operativní použití - příprava startu je zdlouhavá, vyžaduje náročná zařízení obvykle na pevných základnách, nelze je transportovat.

Určitou informaci nabízí úhel startu: rakety míří pod úhlem asi 45° a je velmi pravděpodobné, že poletí po parabolické dráze, přecházející v balistickou křivku, aby dopadly na vzdálený cíl, stejně jako dělostřelecký granát. To je ovšem omezující prvek - pro zásah cíle vzdáleného tisíce km by musela být raketa alespoň dvoustupňová, prvý stupeň na pevné palivo, druhý pak na palivo kapalné. Záměrně vynechávám záležitost řízení rakety a jejího navedení na cíl. To jsou otázky mimořádně náročné elektroniky.

Závěrem je tedy možné konstatovat, že celá záležitost má spíše manifestační charakter, zaměřený hlavně na vlastní občany ve snaze pozdvihnout lidu sebevědomí a ve své podstatě má blízko k Husejnovým zbraním hromadného ničení.


RNDr. Boris Valníček, DrSc. (* 1927), absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a autor mnoha odborných prací působil v Astronomickém ústavu ČSAV, později vedl astronomickou část kosmického výzkumu programu Interkosmos. Nyní v důchodu jako poradce pro satelitní komunikace.