Vojenská rizika pro Rusko ze strany balistické raketové obrany ve východní Evropě



V publicistické, ale i ve vědecké debatě o úmyslu USA instalovat ve východní Evropě komponenty raketové obrany se většinou zapírá, že odtud vycházejí rizika pro ruskou vojenskou schopnost úderu. To je ale nesprávné, neboť tento záměr USA se skutečně rovná provokaci – jako vojensko-technické ohrožení schopnosti nukleárního úderu Ruska a jako akt, který se dotýká ruské velmocenské citlivosti a tím následně dodatečně zatěžuje euroatlantické vztahy s Ruskem.

Umístění záchytných raket v Polsku a vysoce výkonného X-band radaru v Česku se skutečně dotýká – jinak než je většinou diskutováno – elementárních nukleárně strategických zájmů Ruska. Radarové zařízení v Česku dovolí USA zaregistrovat během určité letové fáze – pravděpodobně po odpojení (útočných) hlavic a klamných těles od rakety – všechny ruské pozemní mezikontinentální rakety (ICBMs), které by při nukleární eskalaci mířily na americké východní pobřeží. Z důvodu zakřivení zemského povrchu a vlastností radarových vln není ale radarová stanice sto kontrolovat pozemní aktivity Ruska; na to ale existuje dostatečná řada výzkumných satelitů.

Ale jestliže by měl být radar v Česku propojen navíc s radarovým zařízením na mořské platformě poblíž Aleut (Aljaška), mohly by být zaregistrovány rovněž ruské ICBMs, které by mířily na západní pobřeží (USA). Již existující a v roce 1999 (Spojenými státy) modernizovaný radar ve Vardö (Norsko) umožňuje navíc spolu se zařízením na Aleutách během určitých letových fází kontrolu ruských raketových testů od Plesecku po Kamčatku.

Radar v Česku může oproti tomu zaregistrovat ruské ICBMs pouze v situaci nukleární války, jelikož samozřejmě neexistují ruské raketové testy směrem na západ. Avšak v případě válečného konfliktu by se (k) žádoucí intercepci ruských ICBMs záchytnými (anti)raketami (interceptory) v Koszalinu velmi hodily zjištěné údaje ruských raketových testů, údaje, které může získat radar ve Vardö.

Zjednodušeně vyjádřeno, vojensky využitelná kapacita radaru v Česku může být značně zvýšena daty, které budou získány radarovými stanicemi v Norsku a na Aleutách. Navíc může radar v Česku, oproti všem tvrzením, pozorovat nejen prostor Blízkého východu, nýbrž v zásadě jakýkoliv teritoriální výsek, neboť se dá re-justovat. Jinak řečeno: Umístění radarových zařízení v blízkosti Ruska dovolí USA strategicky využitelný stálý a precizní kontrolní pohled na pohyb raket v určitých sektorech balistické letové dráhy.

Český radar by mohl být v případě – přiznejme, že naprosto nepravděpodobném – nukleární eskalace mezi Ruskem a USA využíván, jelikož USA získávají radarem ve Vardö cenné informace o technických parametrech ruských raketových technologií a technologií výbušných hlavic, které jsou na ruském území testovány.

Co se umístění interceptorů v Polsku týká, je třeba podotknout, že to není ani tak v současnosti avizovaný počet raket (10), nýbrž jejich přinejmenším možné, možná pravděpodobné kvantitativní navýšení a kvalitativní další vývoj, které podstatně přispívají k ruským obavám. K domněnce, že jsou obranné raketové komponenty namířeny především vůči Rusku, přispívá také předvídatelný další vývoj technologie interceptorů. USA pracují v současné době na vývoji interceptorů, které jsou sto zničit prostřednictvím jedné nosné rakety vícero cílů. Írán – proti jehož nukleárně vyzbrojeným raketám mají obranná zařízení chránit především – není ale ani v dlouhodobé perspektivě schopný vyrábět mnohonásobně osazené ICBMs. Čínské ICBMs jsou sice vybavené vícečetnými výbušnými hlavicemi, ale jejich letové dráhy zaměřené na cíle v USA jsou mimo dosah záchytných zařízení umístěných v Evropě.

Vlastní ohrožení ruské nukleární síly znamená ale, že je skutečně možné zachytit (sestřelit) ruské mezikontinentální rakety raketami umístěnými v Polsku. Na základě dat o letové dráze a rychlosti by podle propočtů specialisty z Massachusetts Institute of Technology Theodora Postola bylo technicky možné sestřelení ruských ICBMs v oblasti Islandu (i když s mnohými nejistotami).

Obzvlášť výbušné pro debatu o zaměření iniciativy MD [Missile Defence=raketové obrany] ve východní Evropě je konečně také to, že využití amerických zařízeních raketové obrany na moři na torpédoborcích (se systémem) Aegis by v požadovaném režimu účinnosti nabízelo efektivnější ochranu před íránskými raketami, aniž by to provokovalo strategický ruský arzenál; podobné by to bylo i s americkými systémy THAAD [Terminal High Altitude Area Defence] nebo PAC3 [varianta systému MM-104 »Patriot«].

Politické a vojenské vedení Ruska se proto obává právem, že umístění a možná další výstavba zařízeních raketové obrany ve východní Evropě představují (budou či by mohly představovat) zásadní bezpečnostní rizika pro Rusko. Ruskou interpretaci plánů raketové obrany USA coby provokace je také nutné vidět na pozadí zkušeností Moskvy se zbrojní (kontrolní) politikou USA v posledních deseti letech. USA trvale proděravěly téměř třicet let budovanou síť smluv o kontrole zbrojení a odzbrojování. Odstoupení od smlouvy o raketové obraně (ABM) z roku 1972 a postoj USA nevyjednat po uběhnutí existujících smluv o kontrole zbrojení – Start [Strategic Arms Reduction Treaty] I v roce 2009, SORT [Strategic Offensive Reductions Treaty] v roce 2012 – žádné obdobné následné smlouvy s komplexním verifikačním systémem znamenají pro Rusko bezpečnostní riziko. To především proto, že se do roku 2015 značně sníží počet ruských bojových hlavic a balistických raket.

(...)


Zdroj: Mangott, Gerhard / Senn, Martin. Unter Beobachtung. Russlands militärische Risiken durch die ballistische Raketenabwehr im östlichen Europa. Russland-Analyse, Nr. 153 (14.12.2007), s. 10-11

Gerhard Mangott (na fotce) je řádným profesorem politické vědy na univerzitě v Innsbrucku. Přednáší také na Diplomatické akademii ve Vídni, konzultují jej rakouští politici. Specializuje se na Rusko, bezpečnostní studia a americkou zahraniční politiku.

Martin Senn je diplomovaným politologem a žákem Gerharda Mangotta. Působí jako vysokoškolský pedagog, vědecký pracovník a člen organizace Arms Control Association.

Oba autoři jsou členy International Security Research Group (ISRG).