Iniciativa Ne základnám uspořádala 21. srpna, na výročí vstupu sovětských vojsk, happening s názvem „Střídání stráží“ a „Živý řetěz“ z Palachova náměstí k Poslanecké sněmovně a zpět. Po demonstraci proti radaru konané 15. března tohoto roku šlo o další akce odkazující ať již datem pořádání či svým obsahem ke dvěma nejtragičtějším momentům československého státu v jeho historii.

Výběr těchto dat k pořádání protiradarových protestů bývá odpůrci iniciativy často označován za jejich zneužívání. Podobně (a ještě ve větší míře) tomu tak bylo po ohlášení jedné z demonstrací proti radaru na 17. listopad loňského roku. Avšak stejně jako byl 17. listopad zvolen za den protiradarového protestu nikoli samoúčelně, ale proto, že iniciativa Ne základnám považovala za nutné upozornit na to, že při rozhodování o radaru se porušují demokratické principy, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsme si je roku 1989 již konečně vydobyli, má i volba dat poukazujících na léta 1938/39 a 1968 svůj hlubší význam.

Společné rysy očekávaného vývoje situace v otázce umístění americké základny v Česku v letošním roce a událostí let 1938(/39) a 1968 (jejichž analogie je vystupňována magičností společné koncové osmičky) vedou některé odpůrce radaru ke zjednodušujícím emocionálním heslům typu: „Radar - Nová okupace“. Toto a podobná hesla, která se občas ozvou z osamocených hrdel na protiradarových demonstracích, jsou pak často terčem až výsměšné kritiky pro radar píšících médií (a nejen jich), snažících se vykreslit odpůrce americké základny jako radikály a hlupáky. (Ponechme stranou, že tatáž média s bulvární senzacechtivostí v obsažných článcích rozebírají skutečnost, že smlouva o radaru byla podepsána na stejném stole, jako vstup sovětských vojsk, čímž kritizované názory u svých čtenářů uměle vyvolávají.)

Většina této kritiky dospívá ve svém rozhořčení nakonec k názoru: „Německá nebo sovětská okupace a radar – to vůbec nelze srovnávat“. Dovolím si oponovat – srovnávat lze. Tedy přesněji řečeno – nikoli srovnávat, ale porovnávat. Samozřejmě ne povrchně či zjednodušeně, pod návalem emocí nebo za účelem jejich vyvolání, ale racionálně a nepředpojatě. Výsledkem takového porovnávání pak samozřejmě nebude jednoduché rovnítko, ale mnohem složitější vztah. Popsat ho není cílem tohoto článku. Pokusím se zde pouze zdůraznit určité vybrané aspekty podstatné k pochopení toho, proč iniciativa Ne základnám pořádá akce jako „Střídání stráží“ a co chce skrze ně sdělit veřejnosti.

Vezměme tedy v úvahu všechny tři výše zmiňované události: okupaci Čech a Moravy Německem v roce 1939, sovětskou invazi do Československa roku 1968 a plánované vybudování vojenské základny USA v České republice, o níž bude rozhodováno s největší pravděpodobností v letošním roce. Je předně jasné, že tyto případy nelze klást na stejnou úroveň ani z hlediska velikosti přítomných vojsk ani z hlediska (ať už proklamovaného či skutečného) účelu jejich přítomnosti.

Zatímco Německo bylo nepřátelskou zemí, která české území násilně vojensky obsadila, Sovětský svaz učinil totéž jako „spojenecký“ stát nikoli za účelem zisku celého území, nýbrž kvůli udržení svého vlivu a korekci směřování československé společnosti zpět do přijatelných hranic. Spojené státy nic z toho dělat nepotřebují – jejich skutečné důvody jsou v podstatě dva. První (a jediný proklamovaný) je vybudovat jeden z předsunutých pilířů své protiraketové obrany (ponechme stranou proti komu namířené). Druhým důvodem je snaha učinit z České republiky (a dalších „východoevropských“ zemí) jednoho ze svých nejloajálnějších „spojenců“, který by vytvořil protiváhu k vůči USA poměrně kritické „staré Evropě“, a upevnit svůj vliv v oblasti. Tento důvod je naopak prezentován českými (vládními) politiky v poněkud pokřiveném smyslu („konečné a nezvratné přiklonění se České republiky na stranu svobody a demokracie“ a jakési zvrácené „dovršení sametové revoluce“ či „konečné vysvobození ze sféry vlivu Ruska“) jako hlavní argument pro přijetí radarové základny.

Dle výše napsaného lze tedy říci, že společným motivem všech tří událostí je „mocenský vliv“ nějaké velmoci v Česku – v německém případě šlo o jeho získání, v sovětském o udržení a v americkém jde o jeho upevnění. Ve všech třech případech je také k dosažení daného mocenského cíle použito „strategicko-vojenských“ prostředků v podobě nějaké formy přítomnosti cizí armády na českém území, ať již jde o vojenské ovládnutí celého území či o symbolické dovršení stávající politické nadřízenosti vybudováním (zatím) jediné vojenské základny. Akt příchodu cizích vojsk na české území je vždy významným momentem éry vlivu dané mocnosti a zdá se, že vždy i momentem, který celou tuto éru velmi dobře symbolizuje. Výměny cizích armád v Česku jsou jakýmsi „střídáním stráží“, které (ne vždy bezprostředně) následuje po změně sféry vlivu.

Případné vybudování základny USA by bylo symbolickým potvrzením přesunu České republiky do vlivové sféry Spojených států. Symbolem podřízení českých zájmů, tužeb a potřeb zájmům, tužbám a potřebám „nejlepšího spojence“ a opětovným definitivním pohřbením šance zkusit dělat věci jinak, po svém. Šance, která se nám vždy v historii naskytne v krátkém mezidobí po té, co stará stráž odejde, a před tím, než nová začne pomalu zaujímat její místo. Hyperloajální vystupování českých vrcholných představitelů vůči USA (zejména v zahraniční politice) je dokladem toho, že zmíněné mezidobí je již daleko za námi. Tato skutečnost je podle mě tím, co vyvolává u české veřejnosti největší odpor proti radaru (rád bych zde krátce poznamenal, že tento důvod – tj. touhu nepodřizovat se, si nelze plést s důvody založenými na vlastenectví). Podřízenost vlastního jednání (alespoň v některých oblastech) názorům cizí velmoci (nad mírou dobrovolnosti lze vést spory) je společným rysem všech tří období.

Upozornit na to, je důvodem, proč iniciativa Ne základnám považuje za nejen vhodné, ale dokonce nutné, pořádat akce, jako je happening „Střídání stráží“.


Zdroj: Britské listy

Autor je studentem matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze a koordinátorem iniciativy Ne základnám. Článek vyjadřuje jeho osobní názor, nelze jej chápat jako stanovisko Iniciativy.