Plk. Doc. Ing. Milan Vašíček, CSc. vyučoval na Vojenské akademii, resp. Univerzitě obrany v Brně. Je autorem studie "Operační účinnost systému protiraketové obrany GMD" (ATM 8/2008). Doc. Vašíček nemohl vystoupit na konferenci "Protiraketová obrana USA v Evropě" (1.-2.11. na FF UK), zaslal nám ale své stanovisko k projednávané problematice.


                                        •        •        •


Ze systémové analýzy současného stavu projektu protiraketové obrany GMD je zřejmé, že je k současné prezentaci slangově řečeno „vyhnán prášky“, tj. politickými důvody. Provedené zkoušky odpovídají etapě, kdy se ověřuje vlastní princip a zda je koncepce životaschopná. Od doposud provedených testů nelze ani více očekávat než to, že přijatá koncepce může splňovat s přiměřenou mírou spolehlivosti na ní kladená očekávání. Od této fáze k bojovému zařazení zbraňového systému do výzbroje vždy ještě uplyne velmi dlouhý čas. Čím je projekt sofistikovanější, tím je toto období delší.

Ze své zkušenosti z vývoje zbraňových systémů jsem si natvrdo ověřil, že žádný zbraňový projekt, ať již klasický, tím spíše raketový, nikdy neproběhl v plánovaných termínech a nákladech. To platí pro všechny armády a země. Navíc úmrtnost projektů činí 50 i více procent, zpravidla z nemožnosti prakticky realizovat zadání dostupnými technologiemi či nárůstem nákladů nad ekonomické možnosti. Obvykle vývoj do realizace zavedení trvá minimálně 2 až 3x déle a několikanásobně nákladněji než se na počátku plánovalo. Část jde na vrub vývojářů či vývojových podniků z hlediska lobbování u vlád či zákonodárců (nalákání na nízkou cenu s vědomím, že když to již „sežralo tolik peněz“, tak nezbývá vládě či zákonodárcům nic jiného než do toho vrazit další peníze, aby nebyla z projektu ostuda). Převážná část však vyplývá z toho, že použití sofistikovanějších technologií přináší problémy, které se prvotně nečekaly a jen jejich úspěšným vyřešením, zpravidla náročným na čas, lze projekt dovést zdárně do konce. Poslední příklad v malém u armády ČR: modernizace tanku T-72 (systém řízení palby), proces zavádění kolového OT – Pandur.

Čím je systém sofistikovanější a technologicky dokonalejší a náročnější, délka od zadání projektu k jeho realizaci pro bojové použití narůstá. A to je případ GMD. Ač hardwérově jsou základní podsystémy samy o sobě vyřešeny, klíčovým problémem bude úspěšně vyřešit řídící systém jak po stránce HW, tak SW (software), a komunikaci mezi základními podsystémy GMD: prostředky družicového průzkumu (resp. i představitelný radar pro pásmo X v předsunuté dislokaci raketové základny nepřítele), radar XBR pro střední fázi letu útočící balistické rakety (ČR) a protiraketová baterie (Polsko) s antiraketami GBI (Ground Based Interceptor) a pozemní středisko řízení protiraketové palby (USA).

Řídící systém, ať již při dálkovém navádění či při samonavedení mnohonásobných prostředků ničení, musí navádět antirakety na dráze s přesností řádově 0,1 m při přesnosti načasování pohybu v rozsahu 0,1.10-3 sekundy, protože se řídí, sledují a navádějí proti sobě tělesa metrového rozměru, pohybující se vzájemně vůči sobě rychlostí až 8000 m.s-1. Tomu musí odpovídat jak přesnost měření senzorů a řízení pohybu antirakety výkonnými elementy řídících pohyb antirakety, tak algoritmus SW k výpočtu ovládacích pohybů. Jejich otestování si vyžádá vysoké náklady a zejména čas, aby bylo věrohodně prokázáno, že GMD má potřebnou přesnost a spolehlivost ve funkci. Bude třeba provést alespoň 15 až 20 úspěšných po sobě jdoucích testů za modelování zcela věrohodné bojové scény. Tuto fázi vývoje nelze urychlit bez negativních následků.  

Náročným úkolem bude přivést systém GMD technicky i personálně to takového pohotovostního stavu, že bude nejpozději do 10 minut od detekování odpálení balistické rakety družicovým průzkumem schopen odpálit antiraketu, spíše sadu antiraket. To znamená za tu dobu prověřit funkčnost celého systému a jeho podsystémů, zejména pak připravit raketové motory k odpálení, uvést do chodu inerciální a senzorové systémy a otestovat je, prognózovat dráhu balistické rakety a podle toho nastavit a naprogramovat počáteční fázi letu antirakety. Že to bude náročný úkol vyplývá z toho, že doba přípravy zatím provedených bojových testů systému GMD se počítá ne v minutách či hodinách, ale v týdnech. A již se stalo, že test byl v posledních okamžicích odvolán pro náhle se objevené závady či poruchy. Pokud se nedosáhne takového stavu bojové připravenosti, že GMD do 10 minut od detekování odpálení balistické rakety družicovým průzkumem bude schopen odpálit antiraketu, nelze GMD rozvinout do bojového použití.

To si uvědomilo ministerstvo obrany USA a zadalo nezávislému vládnímu orgánu Institute for Defense Analyses vypracování studie „Study on the Mission, Roles, and Structure of the Missile Defense Agency (MDA)“. Závěr studie lze ze strany ČR vyložit tak, že pokud nebude ověřena spolehlivost funkce celého systému protiraketové obrany GMD alespoň v prototypové fázi, není důvod jeho instalace jako celku, tím i radaru XBR v ČR.

Z hlediska samotného radaru XBR, který by měl být instalován v ČR, půjde o to, že bude muset zřejmě projít dalším zdokonalením, aby vyhověl požadavkům na přesnost navádění antiraket na útočící balistickou raketu, a to jak jeho HW, tak zejména SW. Je na místě si položit otázku, zda nebude muset být pro GBD použit zcela jiný radar než ten, který by byl instalován v ČR.

Do doby, než systém GMD bude plně funkční, to nebude spíše než za 6 až 8 let, tak radar XBR může být použit nanejvýš jako prostředek pro sběr elektronických informací.

Že by USA včlenily systém protiraketové obrany GMD do struktur NATO, nelze vůbec předpokládat. Nejen z hlediska udržení si vojenské nadřazenosti, ale z důvodů utajení svých technologických znalostí, na které vynaložily své prostředky. Zde jde i o zabránění úniku informací o GMD, který by mohl logicky ohrozit jeho účinnost. Proto se o GMD nebudou USA chtít s nikým dělit, což musí být bráno jako normální chování.

Evropské státy NATO nebudou nikdy schopny svůj systém protiraketové obrany GMD vyvinout. Především jde o disponibilní finanční prostředky, které by bylo třeba vynaložit na GMD a koordinaci vývoje a výroby. To evropské státy NATO nebudou mít nikdy k dispozici v potřebné výši. Je to dáno roztříštěností výzbrojování jednotlivých armád NATO v Evropě. Každá evropská armáda má např. svůj vlastní typ tanku, OT či PL komplet. Na zavedení každého z nich, tj. náklady na vývoj, testování a technickou přípravu výrovy, musely být vynaloženy vždy stejné náklady. Takže Evropa na ně tak mnohonásobně vynakládá více peněz než USA či Rusko při podstatně menších počtech. Tím USA i Rusko mohou mít k dispozici dostatečné prostředky na rozvíjení GMD, zatímco je Evropa rozmrhává svým individualistickým přístupem k vyzbrojování.

V této etapě GMD jeho neúspěchy v testech vykládat jen negativně by vedlo neprávem k jeho zpochybnění se všemi zápornými dopady nejen technickými, ale zejména zahraničně politickými, v případě ČR vnitřně politickými.

Nelze totiž vůbec vyloučit, že možná v budoucnu bude svět skutečně potřebovat GMD, protože proliferace technologických znalostí o balistických raketách s hlavicemi ZHN se bude šířit a počet „darebáckých“ států bude narůstat. Nelze vyloučit ani to, že současně spřátelené státy se mohou najednou změnit v „darebácké“ státy. Nejhorší scénář by byl ten, že teroristické skupiny pod vlajkou nejrůznějších ideologií se násilně zmocní balistických raket, prolomí pomocí hackerů bezpečnostní kódy a budou schopny je odpálit.

Jedinou zárukou, že bude zaveden skutečně spolehlivý systém protiraketové obrany proti možným teroristickým útokům balistickými raketami, by byl vývoj GMD společnými silami technologicky nejpokročilejších zemí v oblasti balistických raket a protiraketových systémů, tj. USA a Ruska.  

Činit závazná rozhodnutí k rozmístění GMD, co se týče ČR tak radaru XBR, v této etapě je ukvapené jak z hlediska vojensko technického, tak i politického.