Projev Jana Májíčka na demonstraci 17.11.2008 na Národní třídě v Praze. Jan Májíček je student filozofie a mluvčí Iniciativy Ne základnám.



Ze strany našich odpůrců zaznívá, že zneužíváme 17. listopadu. Prý jak si to můžeme dovolit, spojovat protest proti radaru se dnem boje za demokracii? My ale stojíme za demokratickými požadavky 17. listopadu. Stojíme za tím, že by lidé měli mít možnost rozhodovat o věcech veřejných, rozhodovat o podobě svého života, o světě, ve kterém chtějí žít.

Říká se nám, že co si myslí většina, není vždy správné. Ale požadavek referenda byl zveřejněn předtím, než vůbec vyšly první průzkumy veřejného mínění o základnách. To, že se tolik lidí s tímto požadavkem ztotožňuje, by mělo být pro každou vládu důvodem k zamyšlení.  

Dva a půl roku lží, pomluv a zastrašování. Přes 20 milionů korun. Exkluzivní přístup do medií. To všechno byly a jsou zbraně vlády. Přesto se jí nepodařilo občany oklamat a odradit od protestů. Tato dnešní demonstrace je toho dost dobrým důkazem.

Strašili nás Severní Koreou a Íránem. Když se to ukázalo jako neúčinné, přišla na řadu karta jiná: Rusko. Někteří novináři při svém antiruském proradarovém běsnění došli k tvrzením, že pokud zde nebude radar americký, bude zde radar ruský. Co za zvrácenou logiku, co za naprostou neznalost či slepost k faktům, může někoho vést k takovým tvrzením?  

Česká republika tu není od toho, aby sloužila tu jednomu, tu druhému velkému bratrovi. Sametová revoluce s sebou nesla také požadavek suverenity: chceme sami rozhodovat o svém osudu.

Jaká je dnes situace s radarem? Nově zvolený prezident USA Barack Obama jistě nezmění americkou zahraniční politiku tak, abychom z toho měli radost: s jedinou výjimkou. A tou může být právě radar. Ať už to budou důvody finanční, politické, vojenské či pravděpodobně kombinace všech jmenovaných, je demokratický prezident ten, kdo může projekt přesunout zpět z fáze rozmisťování do fáze vývoje. Jen v tomto ohledu snad můžeme být trochu optimističtí.  

V EU se začíná také vlna odporu proti radaru. Po několika vyjádřeních různých politiků Unie se naposledy vyjádřil také francouzský prezident Sarkozy: rozmisťování radarů a raket podle něj ničemu nepomáhá.

A co u nás doma? Vládní koalice utrpěla ve volbách drtivou porážku. Alexandr Vondra, který se účastnil nedávné konference o bezpečnostní politice ČR, zůstal jen po dobu svého projevu a pak odjel. O radaru se nehodlal bavit. Představitelé ministerstev obrany a zahraničních věcí odmítli těsně před konferencí na Filosofické fakultě před dvěma týdny svou účast, ministr Schwanzenberg a ministryně Parkanová se ani neobtěžovali odpovědět.  

Na domácí politické scéně jsou tedy zastánci radaru na ústupu, bojí se debatovat, vyhýbají se diskusi. Vědí, že by v ní neobstáli. Však jsme to od začátku my, odpůrci projektu, kdo volají po veřejné debatě.

Nyní celá věc leží na bedrech poslanců a senátorů. Mohou přijmout zákon o referendu o radaru a nechat rozhodnout občany. Nebo mohou radar odmítnout, postavit se do role zodpovědných a demokratických politiků. Jedni uznají, že veřejnost o prospěšnosti základny nepřesvědčili, druzí dodrží své slovo dané i v posledních volbách. Příležitost budou naši politici mít už 25. a 26. listopadu, kdy proběhnou nové schůze poslanecké sněmovny a senátu.  

To samozřejmě nesmí uniknout naší pozornosti, a proto uspořádáme v těchto dnech obcházení poslanecké sněmovny a senátu. Všichni jste na této akci srdečně vítáni.

Naše šance jsou díky domácí i zahraniční situaci celkem dobré. Nesmíme však v našem úsilí polevit. Dokázali jsme dva a půl roku vzdorovat vládě, která si radar vzala za svou prioritu. Dokázali jsme přinutit politiky o radaru mluvit, i když to dělali neradi a s obtížemi. Dokázali jsme si vybojovat prostor navzdory nevraživosti mnohých novinářů. Pokud to tedy shrnu: malé šampaňské si dopřát můžeme, velké zatím nechme v ledničce. Ne radaru!