Salon, příloha Práva 7.12.2006. Text vychází z úvodního vystoupení profesora Koháka v panelové diskusi, kterou uspořádala iniciativa Ne základnám na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze 28. listopadu.

(...) (...) 

... intervencionismus, představuje strategii síly či snad spíš siláctví. Vychází z předpokladu, že Amerika je tak dokonalá, že její způsob myšlení a obcování je závazným vzorem pro celý svět - a tak mocná, že nepotřebuje ani rady, ani pomoci v jeho prosazování. Spojené státy, bohem vyvolené, se mohou řídit jen svými zájmy, které jsou ostatně i zájmy světa. K tomu si musí zachovat naprostou akční svobodu, nevázanou žádnými smluvními vztahy.

Intervencionismus se dostal do popředí po rozpadu Sovětského svazu, který zdánlivě potvrdil správnost amerických představ a ponechal Spojené státy bez konkurenta. Bushova administrativa dávala najevo svůj despekt ke Spojeným národům, nechtěla přistoupit ani na Ženevskou konvenci a ovšem vůbec ne na dohody, jako jsou smlouvy o Světovém soudu, o zákazu nášlapných min nebo o uzavření vesmíru pro bojová využití. Podle intervencionistických představ má Amerika budovat ničím nevázanou vojenskou sílu, aby byla schopná rozdrtit kdykoliv a kdekoliv každého nepřítele či i jen darebáka, rogue state.

Republikánský senátor Chuck Hagel, který v americkém Senátu zastupuje stát Nebraska, charakterizoval tuto strategii jako arogantní sebe-poblouznění - arrogant self-delusion - a dnes již s ním většina Američanů souhlasí. Žádný národ není tak moudrý a tak mocný. Politika síly může být chvilkově nutná, avšak dlouhodobě vyčerpává mocného a vyvolává odpor, který ho nakonec zničí.

Potvrzuje to osud všech dobyvatelů, nejnověji v Palestině a v Iráku. Násilná okupace nepřinesla Iráku svobodu ani demokracii, zato vyčerpala Ameriku finančně, nahlodala morálku její armády a vyvolala mohutný odpor mezi americkými voliči. Již zmíněný Henry Kissinger to shrnul slovy, že pokud Spojené státy neodmítnou neokonzervativní intervencionismus, skončí jako banánová republika.

Rozmísťování vojenských základen po celém světě je součástí této silácké strategie, která poškozuje všechno, čeho si na Americe vážím. Protože jsem přesvědčen, že Amerika potřebuje hrát důležitou úlohu v internacionalistickém světovém uspořádání, nechci, aby v tomto sporu o strategickou koncepci Ameriky naše země jakkoliv podporovala siláckou politiku a postoj, který senátor Hagel nazývá arogantním sebepoblouzněním. Škodili bychom tím té Americe, která mi kdysi byla domovem a které jsme tolik dlužní. Proto ze svých „amerických" důvodů docházím k jednoznačnému závěru: NE základnám.

(...)

Vlastem českým, hluboce zakořeněným ve světě, se nabízejí dvě další strategické možnosti. Jednou je strategie velkého ochránce. V počátcích našich novodobých dějin to vyjadřovala malebná metafora, podle níž se blížeji přichytíme k mohutnému tamo dubisku, rozumněj ruskému. Jsme malí, ale politiku můžeme dělat málem velmocenskou, protože za nás ručí Velký Ochránce. "Rus je s námi" zpívali vlastenci na nápěv Hej, Slované, "Kdo proti nám, toho Francouz smete".

Po bolševické revoluci vystřídala Rusko v úloze velkého ochránce Francie, pak Německo, pak Sovětský svaz a dnes v představách českých prezidentů a ministrů zahraničních věcí Spojené státy. Zásada však trvá: nemusíme se starat, nemusíme se strachovat. Budeme-li poslušní, Protektor se o nás postará. Je to zas strategie siláctví, jen v našem případě vypůjčeného. Řekněme tomu strategie protektorátní.

Druhá možnost je strategie spolupráce, která odpovídá americkému internacionalismu. Se svými sousedy vytvoříme spolkové společenství, které obstojí na jevišti dějin. Nevzdáme se svrchovanosti ve prospěch žádného Velkého Ochránce, nebudeme hrát pěšáky v ničích koloniálních válkách. Jen dáme své svrchovanosti dohromady a společně zajistíme své místo ve světě. 

(...)

S protektoráty máme své zkušenosti, jak se zlými ochránci jako třetí říše, tak s hodnými jako Francie. Víme, že velký ochránce nám dovolí neřešit základní otázky - ale při lámání chleba je odmítne řešit za nás.

Sečteno a podtrženo: Zbrojní systémy ze sci-filmů jsou hrozbou našemu věku nanejvýš velmi okrajově. Statisíce v Iráku nezabíjejí jaderné hlavice. Zabíjejí je levné, podomácku vyrobené nálože, které jsou poháněny pocity ponížení, křivdy a bídy. V Africe zabíjí hlad a rozklad, který jaderné hlavice také nevyřeší. Skutečnou hrozbou našeho věku je bída, křivda, zoufalství. Pokud se necháme vystrašit obchodníky se smrtí, abychom investovali do raketových systémů a nevšímali si bídy, křivdy a ničeného prostředí, pak se bídní, ukřivdění a zoufalí vyzbrojí třeba kameny, aby ztrestali naši aroganci - a právem. Zbrojní systémy, které jsme vybudovali místo pomoci svým bližním, nás nezachrání, a nezachrání ani Ameriku.

Povolením základen na našem území bychom se podíleli na převeliké špatnosti, na politice, která neřeší skutečnou hrozbu našeho věku, jen zaslepuje Ameriku, která v zápase s bídou a bezprávím potřebuje hrát ústřední roli.

Slovy Jiřího Vančury, chceš-li mír, připravuj mír. Proto ANO účinné pomoci, spravedlnosti, světovému sociálnímu svědomí, NE základnám.