ODPOVĚD | 13:52
Vážený pane Michale,
Nejprve několik osobních poznámek. Děkuji Vám za Váš zájem, Vaše dotazy, Vaši angažovanost. Stejnou poklonu a přání síly, vytrvalosti a rovněz zdraví a osobního štěstí přeji i Vám – z celého srdce. A nyní k věci.

Ad 1/
Detailně popsat činnost Jana Tesaře by bylo na knihu, zde se mohu pokusit, pokud mi paměť slouží, uvést některé její aspekty a úseky. Jako historik se specializoval na československý odboj během II. světové války. Jeho trampoty s bývalým režimem nastaly již koncem 50. let, kdy začal vystupovat proti křivdám páchaných na odbojářích. Tuším, že v roce 1965 byl na kongresu historiků v Moskvě označen za „hlavu protisovětské skupiny mezi čs. historiky“. V roce 68 připravoval v rámci své profese materiály o StB a na přípravu rehabilitací. Kvůli opoziční činnosti byl poprvé zatčen o rok později, podruhé v roce 1972. Z vězení byl propuštěn koncem roku 1976.
Patřil k prvním signatářům CH77, inicioval založení VONSu. Československo opustil na počátku roku 1980. Usadil se nejprve v severoněmeckém Hannoveru, kde jsem k němu dorazil i já, později v Paříži. V exilu se věnoval organizování politického odporu na mezinárodní úrovni, zejména s polskými a ruskými disidenty. Mimo jiné vydával samizdatový časopis Dialogy.
Celkový vývoj po roce 1989 ho natolik zklamal, že se do Československa natrvalo nevrátil.
V Paříži nyní rediguje česko-slovenské vydání Bulletinu Mezinárodní dohody pracujících (EIT) a Evropského sdružení pracujících (AET).
V posledních letech vyšly jeho tři knížky, které vřele doporučuji ke čtení každému, kdo se vážně zajímá o naši nejčerstvější historii a duchovní stav národa. První z nich je Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, nakl. Prostor, 2000, druhá Zamlčená diagnóza, Triáda, 2003, a konečně třetí Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967-1969 o začátku německé okupace, Triáda, 2005. V Zamlčené diagnóze najdete nejen unikátní informace o těch aspektech odporu proti nastupující „normalizaci“, které byly po listopadu 89 více či méně zamlčovány, ale i o jeho osobě.
No, z toho všeho jste samozřejmě vyčetl i odpověď na otázku, zda Jan Tesař žije. Ano, díky Bohu!

Ad 2/
Nu, na tuto zásadní otázku asi každý člověk musí hledat odpověď sám. Myslím, že se jedná o mnohdy složitý, individuální proces, ve kterém se snažíme orientovat v tomto světě i sami v sobě. Pochybuji, že existují hotové recepty, jsem ale přesvědčen, že pokud toto hledání má být hlubšího rázu, musí být spojeno s imperativem kritické reflexe našeho bytí.
A nyní sám za sebe: věřím, že klíč k tajemství smysluplného života lze najít v Ježíšově přikázání lásky k Bohu, člověku / bližnímu i k sobě samému. Bůh v tomto případě pro mne znamená transcendentální zakotvení tohoto příkazu lásky, bez nějž je v konečném důsledku jeho univerzální platnost jen těžko zdůvodnitelná.

Ad 3/
Na plnohodnotné zodpovězení této otázky by bylo potřeba buď malou studii a nebo osobní rozhovor. Zkrácené verze v sobě obsahují nebezpečí zjednodušení či zevšeobecnění – jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Kdyby jste mi tuto otázku položil před dvaceti lety, odpovídalo by se mi snadněji. Každý stát v Evropě totiž představoval jakousi individualitu v kulturní, sociální, politické a mentální oblasti. Dnes jsme konfrontováni s vývojem, který tyto různé charaktery potírá. Na jedné straně proniká do evropských států stále více ona americká pseudokultura, která s sebou přináší nebývalý stupeň vulgarizace a trivializace. Zároveň se neoliberální bruselské direktivy snaží evropské státy zglajchšaltovat do jednotného sociálního propadu. Obávám se, že pokud tento vývoj nezastavíme, stanou se otázky podobného druhu irelevantní.
Německo ... . To, co kupříkladu představovalo vnitřní sílu a atraktivitu SRN v 70. a 80. letech - silná střední vrstva a silný sociální stát - mizí. Oceňuji, že i dnes ve stížených ekonomických i politických podmínkách existuje stále ještě slušně dostupná nekomerční kultura, kritická publicistika a bohatá odborná literatura. Že jsou desítky a stovky tisíc občanů ochotni veřejně hájit své zájmy, projevit svůj názor či solidaritu s druhými. Že se tak důležitý sektor pro život společnosti jako zdravotnictví při všech nedostatcích a trendech k odstranění principu solidarity doposud nestal obětí takového politického primitivizmu jako v Česku.
I po těch dlouhých letech mám problémy (a nejsem sám) s německou mentalitou, přičemž musím podotknout, že i ona má své varianty na severu, jihu či v Porýní. Zde se dostáváme k problému zevšeobecnění a zjednodušení. Zajímavé je, že podobné postřehy člověk uslyší i z úst Francouzů, Italů či jiných národností - i mimoevropských. Problémy mám s německou potřebou vše oškatulkovat, na všechno najít nějaký ten „šuplík“. U úřadů se na to dá zvyknout, v soukromé rovině je to horší. Nejkrásnějším příkladem německé vášně pro organizace a organizování jsou zahrádkářské kolonie. O těch by se dal napsat satirický román. Tento povahový rys má ovšem nejen humornou stránku. Teprve po určité době života zde jsem pochopil, kde hledat kořeny specifik německého nacismu. Včetně skutečnosti, že proti Hitlerovi nepovstala se zbraní v ruce půlka národa jako tomu bylo v případě Španělska a Itálie.

Ad 4/
Odpověď: Vaše otázka v sobě skrývá jeden zásadní problém a dvě roviny pohledu. Křesťanskou víru známe ve zprostředkované podobě, tak, jak se časem vyvíjela, navíc v podání různých církvích a náboženských společenstvích. Je tedy otázkou, zda můžeme mluvit o křesťanské víře jako takové, o čistém křesťanství. I ty reformní a reformačně-protestantské směry, které vznikly v opozici k Římu s intencí návratu k Bibli, k „čisté víře“, vytvořily své vlastní interpretační systémy. A navíc se začaly vyhrazovat i vzájemně proti sobě. Zůstaneme-li pouze v oblasti okcidentální Evropy: Kalvinismus je nejen jiný než katolicismus či husitství, ale v mnoha zásadních bodech se liší i kupříkladu od Lutherova protestantismu. Jde o to, na co v ní klademe důraz. Tím se dostáváme k oněm dvěma rovinám pohledu. Podle mého křesťanská víra v sobě obsahuje jak osobní, tak obecnou dimenzi, či chcete-li spirituální a sociální. Obojí jsou různými církvemi interpretovány rozličně. Uvedu příklad. Na čem by se asi celkově shodli konzervativní americký puritán a sociálně orientovaný evropský katolík? Vzhledem k tomu, že nám jde o politiku, zůstaňme u té společenské.
Lásku k bližnímu lze chápat buď ryze charitativně a nebo jako univerzální výzvu k solidární společnosti. Vzhledem k problému paruzie, se kterým se každý věřící a každé křesťanské společenství musí nejen filosoficky, ale především prakticky vyrovnat, se církve staly reálnými institucemi v reálném světě a nemohou se tedy vyhnout zodpovědnosti za jeho podobu. Osobně jsem přesvědčen, že práce na vytváření takových společenských struktur, které by vyloučily sociální darwinismus, má vyšší hodnotu než almužny. Oscar Romero to vyjádřil takto: "KDO CHCE ALMUŽNAMI SPLATIT TO, CO DLUŽÍ SPRAVEDLNOSTI, VYSMÍVÁ SE LÁSCE K BLIŽNÍMU."
Že dva tisíce let dějin křesťanství v rámci reálně existujícího světa jsou dostatečným důvodem k tomu, aby církve a věřící pracovali na vytváření světa bez válek, hladu a útisku. Sociálně orientované křesťanství by podle mého názoru mělo v tomto procesu hrát nezastupitelnou roli. Jednak Ježíšovou bezpodmínečnou výzvou lásky k bližnímu, jednak nekompromisně reflektivním charakterem jeho poselství. Příkaz zamyslet se sám nad sebou, nad vlastním chováním, ale i nad zákony a jejich „strážci“, tedy politiky, i nad společenskou realitou je alfou a omegou Ježíšova poselství. Toto je obrovský duchovní poklad, Bohu žel naprosto nedoceněný. Dlužno dodat, že k tomuto smutnému stavu přispěly nejvíce církve samotné. Láska k Bohu, o které se mluví ve stejné větě jako o lásce k člověku, cítím jako transcendentální zakotvení této universality. A sice v tom smyslu, že jsou určité zásady mezilidského soužití, které člověk „nevytvořil“, ale „objevil“, a které tedy nestojí k dispozici jeho libovůli. S Dostojevským – neexistuje-li Bůh, je všechno dovoleno - se obávám, že jinak se jejich universální, absolutní platnost nedá zdůvodnit: ani obecně filosoficky a už vůbec ne prakticky.
Sdílím Masarykův koncept křesťanské humanity, cítím vnitřní sepjetí s evropskou tradicí křesťanského socialismu a s tím proudem uvnitř latinskoamerického katolicismu, který je obecně označován jako teologie osvobození. Lidé jako elsalvadorský arcibiskup Oscar Romero, zavražděný v roce 1980 pravicovými eskadrami smrti, který mimochodem teologii osvobození nejprve potíral, jsou tím nejsilnějším příkladem křesťanské lásky a zodpovědnosti za tento svět.
Omlouvám se Vám za tuto kvazi religionistickou přednášku, nicméně považuji za důležité na tyto aspekty upozornit, pokud mluvíme o křesťanské víře jako takové.
Toto jsou tedy ty nejdůležitější roviny mého pohledu na křesťanství. Jednou větou bych to nyní vyjádřil takto v naději, že po onom dlouhém „úvodu“ má slova nebudou znít banálně: inspirace a naděje.

Ad 5/
Vítám jakoukoliv autentickou akci ve prospěch těch cílů, které jsou v informacích o jeho přípravě uvedeny. Jen bych chtěl upozornit na následující věc. Žádný světový pochod za mír a proti násilí nenahradí aktivní a viditelný odpor občanů ČR, a sice v daleko větší míře, než jak se to děje nyní. Pokud je kupříkladu skutečně kolem 70% Čechů proti radaru, na demonstraci se jich ale sejde kolem dvou tisíc, a navíc ještě rozděleni do několika separátních skupin, tak naše občanská společnost prostě a jednoduše nefunguje. Toto se mimo jiné netýká jen radaru, ale i prováděné či chystané demontáže sociálních systémů, zdravotnictví a školství. Rád bych v této souvislosti připomněl nedávnou generální stávku ve Francii či masové protesty v jiných zemích, mimo jiní i v Maďarsku a Rumunsku. Vyjdou-li do ulic statisíce či dokonce miliony, stanou se respektovanou silou. Sejde-li se v Praze na Václaváku pár tisíc a v jiných městech několik stovek (v lepším případě), nemusí si vláda dělat starosti.

Ad 6/
Nejvyšší oběť na oltář umdlévajícího národa. Lidskou tragedii a zároveň hrdinský čin ze zoufalství. Myslím, že jedno neplatí bez druhého. Jestliže se zdravý, mladý člověk odhodlá k sebezničení, musí prožívat strašná duševní muka. Evidentně totiž pro něj ŽÍT neznamenalo totéž co PŘEŽÍT. Jan Palach nepatřil k těm lidem, kteří krizovou společenskou situaci řeší tím, že se stáhnou do soukromé ulity, že opustí ulice a zaplní hospody. Jan Palach, Jan Zajíc a další pro mne představují nejvyšší mravní a politický imperativ směřující k národu, který sám sebe nechápe jen jako folklorní či – v naší době fotbalové - etnikum, ale jako státně-politické společenství. V tomto smyslu je jeho odkaz nadčasový.
Pro minulý režim znamenal mýtus Jan Palach reálné nebezpečí, v současném systému hrozí to, že jej společnost změní v jeho karikaturu. A zdaleka přitom nejde o to, že by se po pádu komunismu přežil. Jsem přesvědčen, že jádro jeho výzvy národu, aby nerezignoval na svoje práva, svoji důstojnost, jsou navýsost aktuální. Problém spočívá v tom, zda nynější doba, které, jak se lidově říká, „není nic svaté“, je vůbec schopna toto poselství vnímat. Ve zvulgarizované společnosti, kde každý bojuje sám za sebe, není místo pro čin sebeobětování ve prospěch celku.
Ve vztahu k památce Jana Palacha vidím trojí nebezpečí. První z nich znamená zapomenout. Za daleko nebezpečnější a z hlediska Palachovy intence tragičtější ovšem považuji možnost jeho instrumentalizace v rámci nynějšího režimu. Demontáž autentických osobností v dějinách, které se nemohou bránit, probíhá nejefektivněji tehdy, když si je přivlastní nová mocenská elita. Často v této souvislosti myslím na písničkáře Karla Kryla. Ten se tomuto osudu vyhnul tím, že ještě zažil první postsametová léta. Stačil je ještě okomentovat, „zhudebnit“ a tak se vyhnul osudu stát se laciným pseudosymbolem primitivního polistopadového antikomunismu, který nahradil skutečnou, fundovanou a kritickou reflexi našich moderních dějin od 19. století. Dovolím si krátkou zajížďku. Toto byl mimo jiné důvod toho, proč po listopadu 89 Češi s pohledem magicky upřeným za Šumavu nepochopili slovenskou otázku po duchovním fundamentu česko-slovenské státnosti, proč každá slovenská otázka po smyslu Federace byla Čechy vnímána jako provokace a projev separatizmu. Takové „zbytečnosti“ nás přece jen zdržují na naší „cestě do Evropy“ (a to „přes Německo“, jak tehdy hlásal Václav Havel), která za nás již všechno zodpoví.
Jan Palach se ovšem může stát i obětí typicky českého cynismu, který v našich moderních dějinách často nahrazoval konkrétní politický čin. Právě vývoj po roce 1969 toho byl nejlepším příkladem. Zatímco v srpnu roku 68 se Čechoslováci stali synonymem pro civilní celonárodní odpor, o rok později se upalovali mladí lidé, aby ten samý národ probudili z rozmáhající se letargie. A o rok později došlo k totálnímu zhroucení veškeré politické morálky a občanské důstojnosti. Jan Palach byl odsunut za Janem Husem do muzea a do čela národa se opět postavil starý dobrý Švejk. Nastala doba vtipů, životního realismu a mravního relativismu. Její filosofií bylo ne nějak, ale co nejlépe přežít.
Dnes je jiná politická konstelace a jiné ekonomické podmínky, zásadní otázka však zůstává: je národ schopen či vůbec ochoten v instituci zvané RES PUBLICA naplnit roli politického suveréna? Toto je ono aktuální zrcadlo svého činu, které nám Jan Palach a další nastavují dnes.
A dovolte mi ještě závěrem následující poznámku. Právě v této souvislosti se nabízí otázka, jak se vyrovnáme s činem Zdeňka Adamce v roce 2003, kterého „odborníci“ obratem prohlásili za duševně nemocného a nad jehož činem se rozprostřela pokrývka mlčení?

Ad 7/
No, znám spousty lidských osudů, které potvrzují ono pravidlo, že peníze samotné ještě automaticky neznamenají šťastný život. Problém je v tom, že bez nich to jde čím dál hůř. Rostoucí sociální polarizace společnosti od počátku 90. let vytváří situaci, ve které se již nejedná o alternativu méně kariéry, méně peněz, méně stresu, zato více rodiny, nýbrž – jak se prý v Česku říká – buď být v balíku a nebo se pohybovat na hranici sociálního propadu. A to jsme podle všeho teprve na počátku celkové krize systému.
Přiznám se ale bez mučení, že bych proti takovému milionu nic neměl. Umožnil by mi provozovat i ty aktivity, které prostě z finančních důvodů nejsem schopen konat. Všichni ti Sorosové sponzorují tu druhou stranu...

Ad 8/
Je jich hodně a je těžké učinit reprezentativní výběr. Dumas, Hemingway, London, Remarque, Bradbury, Belgičan Marcel Thiry, Daphne du Maurier, ale i Marion Zimmer Bradley. Celou klasickou ruskou a francouzskou literaturu, rád jsem četl slovenské autory. Konkrétně knihy? Námatkově: Mistr a Markétka od Bulgakova, Kniha o Sv. Michalu od Muntheho, a nebo geniální Jméno růže od Umberta Eca. Hloubku, tragiku a sílu lidského bytí odkrývají Stařec a moře od Hemingwaye a Cervantesův Don Quijotte. Miluji Otu Pavla.
Rád čtu i klasickou poezii, velmi na mne působí například někteří afroameričtí básníci 60. a 70. let. Z českých autorů Jana Skácela, Hlaváčka, Jarmilu Urbánkovou, Kainara (Miss Otis lituje – nádhera!) a spoustu jiných. V posledních letech chybí na prózu čas, bohužel se věnuji takřka výhradně odborné nebo politické literatuře. Cítím to jako kulturní ochuzení, ale momentálně to jinak z časových důvodů nejde. Právě dočítám otřesnou investigativní knihu Gomorrha o neapolské Camoře. Její autor Roberto Saviano, který nyní stojí na její listině smrti, dopodrobna popsal, jak se její finanční a ekonomické aktivity staly organickou součástí globálního kapitalismu, sahajícího od Španělska až do Číny.

Ad 9/
Tím, že se ve své žurnalistické a publicistické činnosti snažím připomenout, že náš postoj k radaru a vztah k JAKÉKOLIV cizí mocnosti musíme odvozovat jen a jen sami od sebe, nikoliv jednou od „Evropy“, jindy se zase odvolávat na NATO či čekat na to, jestli si Washington plácne s Moskvou. Musíme se naučit definovat vlastní zájmy a respektovat sami sebe. Musíme mít vlastní vůli a energii je jako národ prosadit, pokud se opravdu jedná o vůli většiny. Dokud se toto nenaučíme, můžeme i nadále hledat odpovědi na historickou otázku, proč si Maďaři v 19. století na Vídni vydobyli jejich státní právo, zatímco se Češi předháněli v ujišťování o své věrnosti císařské koruně. V naději, že jejich rektální alpinismus bude pánem odměněn. Výsledkem bylo, co bylo. Maďaři dostali federaci, Češi politickou kocovinu.
Kauza radar je jen jednou částí jednoho velkého procesu, který se naplno rozjel na počátku 90. let a kterému se obecně říká „neoliberalismus“. Nejedná se o izolovaný fenomén ve vojenské oblasti, nýbrž o jeden z mnoha aspektů komplexního vývoje v politické, sociální, ekonomické a kulturní oblasti posledních ca. 20 let. Obecně by se dalo říci, že se jedná o pokus revize emancipačního civilizačního vývoje směrem k právu, demokracii, sociální spravedlnosti a mírovému soužití mezi národy – obecně řečeno k humanitě. Říkám na rovinu: vývoj v Evropě po roce 89 dostal směr, který nazývám návratem do 19. století v podmínkách nebývalého technologického rozvoje. Na toto se snažím neustále poukazovat.
Možnosti přímého angažmá ohledně radaru jsou v mém případě omezené tím, že žiji momentálně mimo Česko. Formálně se i nadále považuji za zahraniční „větev“ občanského hnutí a jsem samozřejmě ochoten věc podpořit způsobem, který mi bude možný. Nicméně opakuji: pokud se PRAVIDELNĚ nesejdou na demonstraci alespoň desítky tisíc demonstrantů,
a pokud se namísto toho bude debatovat o tom, co učiní Obama, potom to ani Schnur nevytrhne.

ODPOVĚD | 14:00
Vážený pane Horváthe,
přiznám se, že nedokáži posoudit, pro koho je onen summit darem z nebes. Zda pro mírové organizace, jak píšete, a nebo pro známé příznivce standardního politického folklóru, kteří opět dostanou příležitost k bezrizikovému mediálnímu sebezviditelnění. Předpokládám účast těch, kteří si na rozdíl ode mne stále ještě myslí, že Čína je „komunistická“ a že tedy protestovat nejen mohou, ale přímo musí. Aby nedošlo k omylu. Nezpochybňuji nic z toho, co ve vnitřní politice Číně vyčítáte, není ovšem jedinou zemí, která se k vlastním občanům takto chová. Má jen tu smůlu, že její vládnoucí elita se stále ještě nazývá komunisty, i když v ekonomice již dávno přesedlala na bezuzdný kapitalismus, a že se dere do konkurenční pozice k USA a EU. Kdyby tomu tak nebylo, nikoho z těch našich „lidskoprávních aktivistů“ a lá Havel, Jacquesová, Ruml či Štětina by Tibeťané nezajímali. Tak jako je nezajímá osud kosovských Srbů, Romů, Černohorců, Židů, Albánců, kteří před terorem UCK utekli do Srbska, a jiných nealbánských národností. Tak jako je nezajímá osud na čtvrt milionu vyhnaných Srbů z chorvatské Krajiny a Slavonie, kterým do dnešní doby nebylo umožněno navrátit se do svých domovů. Tak jako je nezajímají zločiny v těch zemích, které jsou spojenci USA. Tak jako je nezajímá skutečnost, že v Rumunsku, členské zemi EU, jsou postihováni odboroví předáci za to, že organizují stávky. Předpokládám, že kdyby se jednalo třeba o Bělorusko, jejich osud by naše profesionální humanisty zajímal.
Přemýšlím, co myslíte tou „imperiální politikou“. Není mi známo, že by Čína přepadala pod falešnými záminkami cizí země a pomocí své armády rozšiřovala po světě konfucianismus. Až tak začne činit, budu první, kdo vyjde do ulic. Dnes se vzhledem k dvaceti šesti milionům nezaměstnaných (tendence stoupající) zajímám spolu s americkými, francouzskými a německými aktivisty o to, jak podpořit snahu čínských dělníků zorganizovat nezávislé a svobodné odbory, které by nebyly ani loutkou tamní vlády, ani hříčkou zahraničních „sponzorů“ barevných revolucí. Inu, každý z nás volí své priority.

ODPOVĚD | 14:11
Vážený pane Krusto,
v závěru Vašich poznámek se ptáte, zda start iránské rakety argumenty odpůrců radaru zavedl ad absurdum.
Rozhodně si to nemyslím. Opravdu věříte tomu, že by Írán JAKO PRVNÍ NAPADL USA nebo kteroukoliv jinou zemi NATO? Česko je členem aliance, není to dostatečná ochrana? Jestliže ne, proč jsme do ní vstupovali? A nebo se obáváte, že Teherán odvetou potrestá Washington tím, že vystřelí raketu na Prahu?
O technických parametrech a vojenských aspektech této tzv. protiraketové obrany resp. o její nesmyslnosti bylo již mnoho řečeno a napsáno, a sice lidmi, kteří jsou daleko kompetentnější než já. Není tedy nutné to zde znovu opakovat. Celý tento systém analyticky zpochybnili jak čeští, tak američtí odborníci. Pro radar jsou většinou uváděny jen obecné argumenty údajné raketové hrozby – jednou ze strany Íránu, podruhé Ruska, jindy zase Severní Koreje. Poté, co se Blair a Sarkozy obejmuli s Kaddáfím a podepsali miliardové obchody v ropné a zbrojní oblasti, ztratila Libye statut „darebáckého státu“. Jinak je docela možné, že by nás její rakety rovněž ohrožovaly. Víme dobře, že tento titul se udílí zejména podle toho, zda se trh té či oné země otevře či neotevře „zahraničním investorům“. Tyto náhlé změny v postojích našich „spojenců“ představují pro každou českou vládu silný stresový faktor, neboť s nimi musí držet krok. Kromě toho: proč se nemluví o pákistánských, indických a nebo izraelských raketách? Co je dnes, nemusí být zítra...
Dále vás zneklidňuje fakt, že raketa byla vypuštěna pod opakovanou formulí Allah’u akbar. A není Vám jasné, jak může raketa šířit víru v jednoho Boha.
Víte, on není jediný, kdo pomocí raket montuje Boha do politiky. Americký prezident pronáší „God bless America!“ nejen při startu kosmických lodí, ale i po povelech k pustošení cizích zemí. I podle mne je to pro raketu úkol přetěžký, nicméně se přiznám, že mi zrovna tak nejde do palice, jak mohou rakety šířit demokracii a bomby humanitu. Ale třeba by nám pomohl porozumět znalec z nejpovolanějších, vřelý zastánce radaru Václav Havel. Ten po vzoru devadesáti devíti pragováků podepsal jak výzvu k „osvobození Iráku“, tak doporučil „humanitární bombardování“ Jugoslávie.
Existují ale ještě další důvody, proč radar v Česku umístit. Vojenské základny na cizím uzemí nemají totiž jen vojensko-strategický význam, nýbrž i politický. Demonstrují prakticky nárok té či oné velmoci na roli protektora v dané zemi či oblasti. Zároveň mohou být záminkou k přímému vměšování do vnitřních záležitostí „hostitelské“ země, v krajním případě i vojenskému. A nelze vyloučit, že radar představuje jen jakýsi test toho, co je možné v ČR prosadit. Jakousi první vlaštovku, trojského koně pro další americké posádky.

Ať už je důvod jakýkoliv, já osobně žádnou cizí základnu na území našeho státu z výše uvedených důvodů nechci. Nechtěl bych ruskou, nechtěl bych čínskou, a nechci americkou. Bylo by to poprvé po roce 1918, kdy vláda této země do ní dobrovolně zve cizí armádu. Dlužno dodat, že se něco takového nepovedlo ani Brežněvovi před srpnem 68 i přes to, že v tom směru vyvíjel na tehdejší československou vládu a prezidenta Novotného silný nátlak. Tento primát by si v dějinách zajistili sametoví Topolánek, Vondra, Schwarzenberg a Bursík.

ODPOVĚD | 14:21
Vážená Ivano,

mám problémy s metodologickou rovinou Vašeho dotazu. Ten totiž a priori implikuje postoj, že se jaksi automaticky k té pomyslné světové jedničce musíme přitulit. Co to V PRAXI znamená uvažovat o tom, kdo bude ta světová jednička? Můj výchozí bod je tento: mám svoje zájmy, svoje cíle a z nich vycházím. Samozřejmě jsem taky realista a vím, že ne vždy lze všeho dosáhnout. Ale nejprve musím vůbec formulovat vlastní pozici, abych mohl vidět, co z ní lze prosadit a s kým. Tento postoj, kterému se říká autentická národní politika, znají Poláci a Maďaři (a z hlediska oné „metodiky“ myšlení není důležité, zda je nám sympatická či nikoliv), českému myšlení je naprosto, ale naprosto cizí. Na tomto myšlení národa ztroskotal v roce 1866 Josef Václav Frič, vyjímečná, naprosto nečeská postava našich obrozeneckých dějin, proto tzv. česká (prý národní!) pravice jaksi „pozapomněla“ na Karla Kramáře. Nad nekritickým přijímáním cizích myšlenkových proudů si zoufal i Masaryk (viz např. TGM: Jan Hus).
Konkrétně k Vašim otázkám.

Se vším důrazem chci upozornit na to, že to nebylo Rusko, ale USA, kdo po pádu komunismu opustil platformu kolektivních bezpečnostních smluv, zahájil nové kolo zbrojení, začal rozmísťovat po světě nové vojenské základny a rozpoutal brutální imperiální války. Každou pozici, kterou Jelcin vyklidil, obsadili okamžitě Američané. Paní či slečno Ivano, dovedete si představit reakci Spojených států v opačném případě? Příklad: dohoda o omezení konvenčních sil z roku 1999 byla ratifikována pouze Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. NATO tak neučinilo. Nyní Rusko smlouvu vypovědělo – je možné se tomu divit? Odzbrojit je možné jen tehdy, když se jedna velmoc přestane chovat tak, jako by jí patřila celá zeměkoule.
A dále. Nemyslím, že by Irán a Severní Korea měly ambice být světovou jedničkou, a i kdyby - neměly by na to prostředky. Světovou jedničku nemohou hrát například ani Francie či Velká Británie, i velmocenské ambice těchto atomových mocností jsou limitovány jejich velikostí, ekonomickou a vojenskou kapacitou. Irán může maximálně sehrát roli regionální mocnosti.

Z výše uvedených důvodů nepovažuji otázku, kdo by měl tou jedničkou být, za produktivní. Prostě o ní neuvažuji. Chci vycházet z našich zájmů, našich cílů, naší pozice, a to nejprve ve střední Evropě. To má podle mého větší smysl než se ptát, kdo bude kdy světovým „bossem“. Dům se buduje od základů.

Trochu mne zaráží Vaše poznámka o „utopickém komunizmu“, a sice ze dvou důvodů. Jednak neexistuje žádná „zákonitost“, která by předurčovala jednoho světového vůdce. Momentální trend vývoje spíše hovoří pro to, že vznikne několik mocenských center a že dominance USA, jak jsme ji znali z 90. let, bude postupně slábnout. Osobně si myslím, že se nejedná o alternativu ano či ne, ale jak rychle. To nejprve pouze konstatuji a nejásám, protože nikdo neví, co tento proces s sebou přinese. Rozpad velkých imperií, která přecenila své síly navenek a která v důsledku vnitřních krizí začala slábnout, znamenají pro svět nemalá rizika.
Druhý důvod je následující. Jestliže existuje něco jako civilizační vývoj v pozitivním slova smyslu, drobnými krůčky s nepříznivými obraty a protitlaky, jestliže jsme od 19. století začali politicky aplikovat myšlenky práva, demokracie a sociální spravedlnosti, jestliže jsme se začali pokoušet uskutečňovat ideál solidarity mezi lidmi i národy, potom to bylo jen díky lidem, kteří měli odvahu k „utopiím".

Možná, že nastává doba, ve které si všichni uvědomíme, že nic z toho nebylo a není samozřejmostí, nýbrž výsledkem nesmírných lidských obětí. A je děsivé, jak snadno se toho všeho vzdáváme ve prospěch dravé a nenasytné menšiny, která pod rouškou demokracie drancuje svět. Kterou nezajímá nic jiného než vlastní konta. Možná, že to pochopíme, až se v tom novém „19. století“ opravdu znovu ocitneme.

ODPOVĚD | 15:35
Ba naopak, jsem hluboce přesvědčen, že odpor proti radaru a celé ekonomicko-politické mašinérii, která nám jej vnucuje, je JEDINÝM RACIONÁLNÍM POSTOJEM, pokud chceme jako evropská civilizace přežít. Píši ‚evropská‘, ale aby nedošlo k nedorozumění: k této mašinérii počítám na rozdíl od mnohých jiných kolegů a spolubojovníků vystupujících proti radaru i reálně existující EU, kterou z mnoha důvodů považuji za hluboce PROTIEVROPSKOU. Podíváte-li se totiž na pasáže Lisabonské smlouvy týkající se tzv. vojenské spolupráce, tak zjistíte, že se Unie mění v útočnou imperiální velmoc pod taktovkou Francie a Německa. Neslouží jako jakási „lepší“ alternativa a morální protiváha USA, jak naposledy potvrdila kauza Kosovo, nýbrž jako konkurent v boji o globální „trhy“. Ale to by bylo jiné téma.
K nebezpečí. O Rusku jsem již psal v odpovědi Ivaně, nechci se tedy opakovat. Co se tzv. terorismu týče (předpokládám, že máte v duchu doby na mysli tzv. islámský terorismus), to je téma na dlouhé povídání. Uvedu jen několik otázek k zamyšlení.

1. Co se stane, když píchnete do vosího hnízda? A ne jednou, ale opakovaně?
2. Je zabíjení civilistů během války postavené na lži legitimní jenom proto, že tak činí „demokratický“ stát a nebo se jedná o to, čemu se říká ‚státní terorismus‘?
3. Kdo rozhoduje a podle jakých měřítek o tom, kdo je terorista a kdo bojovník za svobodu? Připomínám, že u mnohých skupin se jejich americký statut několikrát změnil. Jednou přítel, podruhé nepřítel, podle strategických potřeb Washingtonu. Nejkřiklavější na evropském kontinentě je „osud“ UCK. Je Vám známo, že titíž mudžahedini a členové al-Kajdy byli v Bosně sponzorováni Američany?
4. Jste si jist, že se vše odehrává tak, jak nám sugerují masmédia? Dovoluji si Vás v této souvislosti upozornit na můj článek v Britských listech 911: Jeden velký otazník. Dějiny jsou plné zapálených Reichstagů.
5. Připusťme na okamžik, že nám naši politikové a mf Dnes říkají pravdu. I potom zůstává zásadní otázkou, jak tento terorismus efektivně potírat. Tím, že rozbombardujeme země, část jejich obyvatel zabijeme či zmrzačíme a zbytek připravíme o živobytí? Lidé, kteří v životě vše ztratili, nemyslí na dialog.
6. Nezapomínejme na staré pravidlo techniky moci, uplatňované odnepaměti. Nejlepší způsob, jak ovládnout lidi, je strach. Vnější nepřítel je nejlepší spojenec totalizujících tendencí uvnitř společnosti. S jeho pomocí se totiž sám lid dobrovolně vzdá svých občanských práv ve prospěch údajné jistoty.

Obecně se bojím stoupajícího nebezpečí fašizmu. A na domácí půdě pasivity národa a nových Palachů, Zajíců a Adamců.

Dávám Vám stoprocentně za pravdu, že nemůžeme sedět a čekat.. Jenže sebe a svět nespasíme tím, že se na našem území budou střídat cizí armády jak firmy na veletrhu podle toho, kdo zrovna ve světě hraje první housle. Pokud chceme něco změnit, tak to musí být změna civilizačních priorit. Musíme usilovat o společnost, ve které války nejsou nejlepším způsobem jak zbohatnout - jejíž chod určuje princip humanity, nikoliv maximalizace zisku.
Musíme navázat na ten vývoj po II. světové válce, jehož cíle by se daly pojmenovat takto: KOLEKTIVNÍ BEZPEČNOST NA PRINCIPU ODZBROJENÍ, DEMOKRATIZACE VEŘEJNÉHO ŽIVOTA, BUDOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SYSTÉMŮ NA PRINCIPU SOLIDARITY.

ODPOVĚD | 16:08
I Vám děkuji z celého srdce za Vaše slova, která těší a povzbuzují.
To, co jste vyslovil, milý Stanislave, je i moje velká obava, naznačil jsem to již v závěru odpovědi Lenymu.
Osobně vidím tyto alternativy vývoje

a) Globální krize vyvolá válku, jak naznačujete. Musíme si ovšem uvědomit, že krize je abstraktní pojem, za kterou stojí konkrétní lidé a konkrétní ekonomicko-politické mechanizmy. Válku by tedy nevyvolalo jakési abstraktum, nýbrž buď řetěz událostí v situaci, která se vymkla kontrole, a nebo ti, kteří krizi způsobili a ve válce (pokud by nebyla nukleární) by viděli způsob, jak přežít. Toto nejsou žádné fantazie, pokud si uvědomíme, jaká národní i mezinárodní ekonomická a finanční síla stála za Hitlerem, včetně amerického a britského kapitálu. Tito lidé na frontu nešli, jako na ni nejdou nyní. Čekají ve svých palácích, až se část lidstva vyvraždí a země zničí, aby opět mohli začít „investovat“. Jednou z nejdramatičtějších událostí po mém příchodu na Západ bylo právě toto poznání, během studia i mimo něj. Nejednalo o komunistické pohádky, jak jsme si mysleli, ale o tvrdou realitu.

b) Globální krize a s ní spojeného sociálního propadu, který nás teprve čeká, využijí fašistické proudy. Toto nebezpečí dosud není reflektováno, ani liberálními (ve smyslu politickém, nikoliv ekonomickém), ani konzervativně-demokratickými a už vůbec ne levicovými kruhy. A pokud ano, tak velmi povrchně. Obecně – ze strany tzv. pro-evropské levice – se mluví o ‚xenofobních‘ a ‚populistických‘ silách; přiznám se, že jsem na tyto slova nesmírně alergický. Nereflektovaně je papouškují nejen politici, ale už i jinak bystří komentátoři. Jejich recept je více evropské integrace, aniž by si uvědomili, že je to právě současná EU, jak ji definuje Maastricht, Amsterodam, Boloňa a Lisabon, která se stala největším producentem toho, co nazývají xenofobií. V určitém bodě, při snižujícím se stupni vzdělanosti a zvyšujícím se stupni vulgarizace společnosti, se z legitimních obraných reakcí může vyvinout primitivní nacionalismus. Snaha odstranit národní státy je vodou na mlýn extrémní, nacionalisticky orientované pravici. Měl jsem před několika dny možnost mluvit v Paříži s dvěma anglickými odboráři o tamních protestech proti naverbovaným italským a portugalským pracovníkům. Celý ten kolotoč pracovních sil uvnitř „Evropy“ slouží především k ROZBITÍ KOLEKTIVNÍCH PRACOVNÍCH SMLUV a postupného rozšiřování nízkoplatového sektoru. Že se místní lidé bouří je pochopitelné.

c) Rapidně vzrůstající nespokojenost se projeví v boji za obnovu solidární společnosti a sociálního státu. Poznatek této krize je naprosto evidentní, jen si jej mnozí nechtějí přiznat. Pravicový bolševizmus prosazuje tržní fundamentalizmus a ten přenechává společnost na pospas privatizačním smečkám. JAKÝ RACIONÁLNÍ SMYSL MÁ NAPŘÍKLAD CHYSTANÁ PRIVATIZACE DOBŘE FUNGUJÍCÍ ČSA V KRIZOVÉ DOBĚ? Každý má možnost si ověřit, jakým fiaskem skončila kupříkladu privatizace Britských drah. Podobné případy najdete v mnohonásobném vydání v každé evropské zemi uplatňující bruselské privatizační direktivy. Veřejný majetek se rozkrade, firma znehodnotí a potom buď zanikne anebo ji zachraňuje stát, a tedy platič daní. Toto je princip privatizace, jejíž rozsah nemá v historii Evropy obdoby. Proto se stále více ozývají hlasy po znárodnění klíčového průmyslového sektoru.

K otázce, zda má smysl jednat s USA:
Záleží na tom, jakou politiku bude USA provádět a co kdo od USA čeká. Ono faktem zůstává, že nás s Američany opravdu spojují četné civilizační vazby, tak jako s jinými mimoevropskými anglosaskými národy, ale jako i – a tento fakt jde naprosto mimo českou polistopadovou politickou scénu - s Latinskou Amerikou. Tak jako nás i mnohé spojuje s Rusy. Problém je podle mého v tom, že existují zhruba tři „Ameriky“, nepočítáme-li její etnické složení, které i nadále hraje velkou roli. Poněkud zjednodušeně se používají výrazy liberální (kritická) a pravicově-konzervativní (nekritická a uzavřená do sebe), které si jsou myšlenkově naprosto cizí. Otázkou je, zda nynější krize posílí onen levicový proud uvnitř amerického liberalismu. A vedle toho existuje obrovský vojensko-průmyslový komplex, který de facto určuje celkovou politiku USA bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě. Před jeho narůstající mocí již v roce 1961 v dramatickém projevu k národu varoval odstupující prezident Dwight D. Eisenhower. Tak či onak - existuje velké množství kriticky myslících a nesmírně angažovaných Američanů. Těm musíme vyjádřit naši solidaritu, s těmi musíme úzce spolupracovat. Nikoliv spoléhat se na to, kdo vyhraje prezidentské volby.

K postoji vlády:
Odpověď na tuto otázku najdete v naší Výzvě občanům, která je uveřejněná i na těchto webových stránkách.
Z mého osobního pohledu představuje tato „koalice ochotných“ politickou spodinu. Jedna její část má kořeny v té typicky česky vyčůrané části společnosti, která rychle pohřbila Jana Palacha a velmi dobře se etablovala v „normalizaci“ 70. a „normalitě“ 80. let. Její druhá část, lidé s puncem havlovského disentu jako Schwarzenberg či Vondra, jsou ještě horší, protože pervertovali ty ideály, na které se odvolávali, že totiž pravda stojí nad politikou. Historie ukáže, komu tito lidé ve skutečnosti sloužili a slouží. Jiní se jim a sami sobě snažili zůstat věrni. V této souvislosti mne napadá jedno z oblíbených rčení Jana Pavla II.: „MUSÍME STÁLE PUTOVAT Z TÁBORA DO TÁBORA, SPOLU S PRAVDOU, TOU UPRCHLICÍ Z TÁBORA VÍTĚZŮ."

Obecně lze označit současnou českou partajně-politickou scénu za ubohou, bez náboje, bez myšlenkového potenciálu, bez inovativních prvků. ODS nejsou pravicoví, a národně pravicoví již vůbec ne. KDU-ČSL není konzervativní, ČSSD není levicová a o Zelených raději nemluvit. Vše je součástí duchovní nirvány tzv. politického středu, což v dnešní době neznamená nic jiného než akceptovat vedoucí úlohu kapitálu. Kdo akceptuje neoliberalismus, vyřazuje politiku jako tvůrčí sílu společnosti ze hry. Jako levicově smýšlející člověk bych si přál za politického oponenta autentickou českou pravici v tradici Kramáře či Rašína. S nadšením bych přivítal autenticky konzervativní křesťansko-sociální proud s důrazem na lásku k člověku, vzájemnou solidaritu, ale i za osobní zodpovědnost každého z nás za stav společnosti, jak o tom mluvil Masaryk. A na mravní imperativ jedinečnosti lidské existence. Důležitý by byl liberální proud, který by nebyl zredukován na vulgární ekonomický liberalismus, ale který by strážil občanské svobody. To by byla skutečná pluralita. Nic z toho u nás neexistuje. V ostatní Evropě je situace podobná, jen s jedním zásadním rozdílem. Na levici se mnohé dostává do pohybu a začíná hledat skutečné alternativy. Česká politická „diskuse“ se zatím pohybuje na úrovni „USA a nebo EU“.

K otázce, jak novelizovat volební zákony:
Omlouvám se, ale tímto procedurálním problémem jsem se nezabýval natolik, abych mohl v tomto okamžiku podat kompetentní komentář či dokonce návrhy. Obecně mohu ale říci, že zastupitelská demokracie v současné „stranické“ podobě není jedinou formou demokracie. Rozhodně by se mělo uvažovat, do jaké míry lze do politického rozhodování zavést prvky přímé demokracie. Pokud se nepletu, možnost její aplikace je už i nyní dána Ústavou ČR.

K ohrožení civilizace:
Plně souhlasím, že neoliberální kapitalismus a jeho filosofie zisku bez jakýchkoliv etických a sociálních vazeb ohrožuje světovou civilizaci jako takovou.

K otázce, za jakých podmínek mír a odzbrojení USA?
Snad za předpokladu, že se stále více budou prosazovat společenské proudy, které dokáží MYSLET GLOBÁLNĚ NIKOLIV V HEGEMONIÁLNÍM, NÝBRŽ SOLIDÁRNÍM SMYSLU. Obávám se ale, že americká bezohledná rozpínavost po pádu komunismu vytvořila precedens, který se jen těžko bude napravovat. Propásla se obrovská šance ke skutečně novému světovému pořádku na základě vyváženosti a respektu. Navíc ekonomiky států, které mají potenciál supervelmoci jako Rusko a nebo Čína, začaly stejně jako „Evropa“ „fungovat“ podle neoliberálních pravidel, což z dlouhodobého hlediska může znamenat nárůst konfliktů o trhy a surovinové zdroje. Obrovská vina Spojených států spočívá v tom, že vyřadily ze hry OSN jako platformu pro řešení konfliktů a mezinárodní právo coby jediný racionální způsob, jak civilizovaně řídit „mezinárodní provoz“. V praxi to znamená návrat k právu silnějšího.
Opakuji znovu: kořeny problému spočívají v tom, že enormní nárůst moci kapitálu ohrožuje nejen sociální základy společnosti, ale i samotnou demokracii. Bez sociální stability a skutečné demokracie nebude ve světě míru.

ODPOVĚD | 16:10
Milý Davide,

podepíši vše, co jste napsal
Jinak se ptáte, zda lidé v Německu vědí o tom, že drtivá většina obyvatel Česka je proti radaru.
Myslím, že ano, tedy alespoň ti, kteří chtějí vědět. Na druhé straně je ale velmi těžké vysvětlit onu neskutečnou diskrepanci mezi procentem nesouhlasu a minimální účastí na protestních akcích. To je pro západního občana nepochopitelná věc.
V minulých dnech jsem se v Paříži zúčastnil dvoudenní evropské konference o EU a tzv. Lisabonské smlouvě pořádanou francouzskou levicí. Ve svém referátu jsem mluvil i o radaru, nicméně výše uvedený problém zůstává. A ve Francii s vysokou kulturou občanského vzdoru dvojnásob.

ODPOVĚD | 16:12
O zoufalém stavu českých parlamentních stran jsem se již zmínil. Nový subjekt by jí určitě prospěl, jen je otázkou, na čem by tato strana stavěla. „Střed“ je přeplněn, a radar jako téma dlouhodobě nevystačí, podobně jako poplatky ve zdravotnictví. Rovněž by bylo problematické spoléhat se především na známost kandidáta z radarové kauzy. Bez jasného programu, který by představil skutečnou alternativu k dnešní stranické šedi, to nepůjde.

ODPOVĚD | 16:13
Dík za krásná slova. Odpovědět na otázky jsem kdykoliv připraven i mimo toto forum.

Závěrem: všem účastníkům této diskuse přeji zdraví, štěstí, lásku a inspiraci. Děkuji za Váš zájem.