Níže přinášíme nejdůležitější pasáže z komentáře mluvčí Iniciativy Ne základnám Jany Glivické ke konferenci "Evropa proti americké protiraketové obraně," která se za naší účasti konala v Londýně na konci ledna tohoto roku. Celý komentář je dostupný na Britských listech »


                                             •        •        •


Když se v Česku mluví o protiraketové obraně, přijdou na přetřes Spojené státy, které systém chtějí budovat, Česká republika a Polsko, jejichž občané systém odmítají, avšak vlády jej prosazují, a samozřejmě také Rusko, stát proti němuž musíme systém vybudovat (jak se několikrát nechali slyšet například premiér Topolánek či místopředseda pro evropské záležitosti Vondra, pro něhož je spolu s Německem, naším partnerem v Evropské unii, důvodem, proč by pro nás „zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré“), tudíž zcela logicky by ministr Schwarzenberg byl šťastný, „kdyby se smysluplným způsobem Rusko zapojilo do protiraketové obrany”.

Nehovoří se ovšem o Velké Británii, která má tu čest dvě základny „protiraketového deštníku“ – Menwith Hill a Fylingdales – na svém území již hostit. Nehovoří se ani o trvalém odporu britské veřejnosti vůči těmto základnám, jehož součástí byla i konference Evropa proti americké protiraketové obraně („Europe Against US Missile Defence“), kterou 31. ledna v Londýně uspořádala britská Kampaň za nukleární odzbrojení (CND, www.cnduk.org). 


Systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje, v zemi, která ho odmítá

Mezi řečníky se objevili britští poslanci i europoslanci za Labour Party a Zelené, členové Německého Bundestagu, polská poslankyně za Svaz demokratické levice, video-vzkaz zaslal Lubomír Zaorálek. Argumenty vznášené proti systému byly ty, které už po více než dva roky vznášejí odpůrci radaru v České republice, včetně Iniciativy Ne základnám – start nových závodů ve zbrojení, zvyšování napětí mezi USA a Ruskem, poukazy na nedemokratičnost postupu vlád při prosazování základen, bianko šek na podporu zahraniční politiky USA, kterou však nebudeme mít možnost ovlivnit, ale také dopady na životní prostředí či nárůst kriminality v okolí základen, s čímž má své zkušenosti třeba Německo.

Když jsem opakovala větu, která celkem vtipně shrnuje několik důležitých argumentů: „Je to systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje“, ozvalo se z publika doplnění: „V zemi, která ho odmítá.“

Ano, většina občanů České republiky radar odmítá a vláda tuto většinu bezostyšně ignoruje. Člověk lehce získá pocit, že v této zemi je cosi shnilého. Z přílišného rozčarování nad naší situací nás ovšem vyvedli britští aktivisté v semináři Kampaň proti základnám americké protiraketové obrany. „V Polsku a České republice o problému alespoň víte a máte možnost o něm debatovat, tlačit na vládu a na poslance, v Británii nikdo dopředu nic neví a základny tu rostou jako houby po dešti,“ upozornili britští aktivisté. Tak třeba základna v Menwith Hill byla dána k používání americké armádě v rámci systému protiraketové obrany rozhodnutím vlády, které bylo oznámeno pouhý den před letními parlamentními prázdninami roku 2007, aby se administrativa Gordona Browna vyhnula parlamentní debatě. Řada britských poslanců si na tento postup stěžovala, bohužel zatím bezvýsledně. Americká posádka tamní základny dosahuje počtu 2 000, bez jakékoli smlouvy, která by upravovala jejich pobyt na území Velké Británie.


Obama, Bursík, Topolánek a odpovědnost České republiky

Otázka, nakolik změní nástup Baracka Obamy do prezidentské funkce americkou zahraniční politiku, je už natolik klasická, že se jí konference nemohla vyhnout. Názor většiny účastníků by se dal popsat slovy velmi opatrný optimismus. Obamovi se za několik málo dní ve funkci podařilo, co se týká otázky protiraketové obrany, skutečně rozčeřit vodu. A minimálně teď čelní proponenti radaru – Vondra, Parkanová a další – vypadají jako malé děti, které se obávají, že jim někdo vezme hračku. Pokud někdo ještě před pár týdny žil v iluzi, že naši vládní představitelé někdy byli rovnocennými partnery americké administrativy a skuteční hráči na poli mezinárodní politiky, musely mu události posledních týdnů přinést vystřízlivění. Pokud jde o Velkou Británii, tam CND připravuje Obamovi přivítání na jeho dubnové návštěvě summitu G20 v Londýně. „Zrušit Fylingdales a Menwith Hill? Yes, we can!“, to bude bezesporu jedno z hesel.

Ovšem nemluvilo se jen o Obamovi. Účastníci konference byli velmi dobře informováni o politické situaci v České republice. Když z publika zazněl dotaz, zda „si premiér Topolánek svými vyjádřeními ohledně radaru dělá z Čechů legraci, nebo je skutečně tak…“, bylo těžké hledat odpověď. Ne totiž, že by snad premiér nebyl, ovšem jednání celé vlády často připomíná komedii (či operetku s ministryní obrany v hlavní roli). Další z dotazů se týkal ministra Bursíka. Britové se velmi podivovali nad tím, jak předseda Zelených může prosazovat projekt, který je naprosto v rozporu s linií strany. Bylo třeba dodat jediné – že Bursík jde svým jednáním nejen proti členům vlastní strany, ale i proti politickému programu, v němž se jasně píše: „Nepodpoříme zřízení základen jakékoli zahraniční armády na území České republiky.”

Zájem o dění v České republice byl celkem pochopitelný. Smlouvy jsou sice již podepsány, 49 senátorů neopomnělo využít historické příležitosti pozvat cizí vojska na české území poprvé skutečně svobodně, avšak Poslanecká sněmovna situaci komplikuje. V listopadu se nechal Radoslaw Sikorski slyšet, že všechny karty drží v rukou Češi. Britové už své dvě základny mají stejně jisté, takže se zdá, že role České republiky je teď skutečně klíčová.

Vláda se viditelně necítí silná v kramflecích. Kateřina Jacques si ve své horlivosti musela před celou sněmovnou postěžovat, že návrh na vyřazení projednávání radarových smluv z programu únorové schůze stačila podat ještě před ní paní poslankyně Zubová. Každopádně je právě načase, aby opozice zmobilizovala své síly a prosadila zamítnutí smluv už v prvním čtení.

Úkolem nejen českého hnutí proti základnám je, jak se na tom shodli všichni účastníci konference, nepolevovat v tlaku. Se změnou americké administrativy se Bushův zlý radar neproměnil v Obamův radar hodný, finanční krize teď sice zaměstnává všechny víc než dost, ale spoléhat na ni jako na zaručenou stopku pro radar by bylo naivní. Nechat smlouvy spát by bylo možná pro část opozice politicky pohodlnější, což ovšem znamená jedno – protiradarové hnutí být pohodlné nesmí, naopak je třeba vysvětlovat, jak velký rozdíl je mezi tím smlouvy neprojednat a smlouvy zamítnout.

(...)