Níže přinášíme výňatky ze studie zveřejněné v odborném časopise vydávaném Univerzitou obrany, tj. českou státní vojenskou vysokou školou, jejíž publikace by měla ministryně Parkanová dobře znát.
Autor textu popisuje vlastní model hypotetického amerického prvního úderu na strategické síly Ruska. V souladu s řadou podobných analýz dospívá k závěru o výrazné ruské zranitelnosti, ke které dále přispívá i americká raketová obrana. 


                                 •                 •                 •


V diskusi o protiraketové obraně nejednou zaznělo tvrzení, že ruské strategické síly si vůči Spojeným státům udržují vysoký odstrašující potenciál, který v dohledné době neohrozí ani budovaná protiraketová obrana. Tato teze se však opírá o pouhé numerické srovnání strategických jaderných arzenálů obou zemí, aniž by byla blíže zkoumána velmi komplexní otázka zranitelnosti ruských strategických sil. Nástrojem k určení zranitelnosti je vytvoření co nejrealističtějšího scénáře prvního úderu. Tento článek si proto klade za cíl zpochybnit s využitím modelového scénáře prvního úderu často nekriticky přijímané tvrzení, že mezi USA a Ruskem existují podmínky pro odstrašování založené na vzájemném zaručeném zničení.

(…) (…)

Rusko je oproti USA znevýhodněno nejen v důsledku vyspělosti amerického systému včasného varování a větší vzdáleností amerických radarů od potenciálních cílů na americkém území, ale především tradicí udržovat ruské SSBNs (ponorky s raketami – pozn. NeZa) blízko vlastních vod a daleko od Spojených států.

(…) (…) 

Na rozdíl od USA nemá Rusko stanice včasného varování ve směrech nejdůležitějších pro raketovou výměnu mezi oběma zeměmi na zahraničních základnách, ale přímo podél vlastních hranic. Už tato skutečnost determinuje opožděnou detekci případného útoku.

(…) (…)

Na začátku roku 2008 disponovaly ozbrojené síly USA jediným typem prostředku schopného zásahu proti útočící ICBM nebo SLBM: pozemními antiraketami. Jestliže by se v modelovém scénáři prvního úderu USA na Rusko podařilo Rusku provést odvetu, za předpokladu, že na úspěšné sestřelení jedné hlavice by byly třeba dvě obranné hlavice a na každou ostrou hlavici by připadaly dvě falešné, které by se nepodařilo systému protiraketové obrany odlišit, systém s 24 antiraketami by dokázal zničit celkem 4 hlavice. Pokud závěrem modelového scénáře bylo, že by pravděpodobně nedošlo k odpálení žádné ICBM ani SLBM, potom schopnost zničit 4 hlavice by dále snižovala riziko vnímané v souvislosti s rozhodnutím o zahájení prvního úderu.

(…) (…)

Modelové scénáře Liebera a Presse, Podviga, NRDC i scénář obsažený v této práci, všechny, byť s odlišnými výchozími předpoklady, ukazují skutečnost vysoké zranitelnosti ruských strategických sil prvním úderem USA. Vedle tohoto klíčového konstatování je sekundární, zda byla schopnost získána záměrně či jako vedlejší produkt jiných úmyslů a procesů. Na rozdíl od budování těchto arzenálů  jsou proměny záměrů s nimi charakterizovány mnohem silnější dynamikou.

(…) po provedení modelového prvního úderu by Rusku zůstal mnohem menší absolutní počet nosičů (nejvýše jednotky kusů) než za studené války. Podvig také opomíjí implikace spojené s protiraketovou obranou. Zahrnutí těchto faktů  a modifikace modelového scénáře provedená v tomto článku, která počítá s předehrou v podobě krize, vedou k relativizaci jeho tvrzení, že protiopatření na ruské straně mohou rychle a podstatně zvýšit nejistoty spojené s prvním úderem. Toto je gros onoho skutečného posunu od MAD (vzájemně zaručené zničení – pozn. NeZa); škody způsobené přeživšími ruskými strategickými silami by i v nejhorším případě byly příliš nízké na to, aby byly „zničením“ protivníka. Zatímco Rusko schopností prvního (odzbrojující + dekapitační) úderu nedisponuje, jak konstatuje Podvig v Reducing the risk of accidental launch, Spojené státy mají v tomto směru nepopiratelný primát v tom smyslu, že mohou Rusku způsobit škody zcela nesrovnatelné s těmi, které by hrozily USA v odvetě.

(…)

Mezi Ruskem a Spojenými státy nadále neexistují podmínky pro odstrašovací vztah založený na vzájemném zaručeném zničení. Kvantitativní i kvalitativní eroze ruských strategických sil ve spojení s permanentím kvalitativním růstem amerického jaderného arzenálu vede ke zpochybnění ruské schopnosti druhého úderu. Současně, shodují-li se hypotetické scénáře prvního amerického úderu v tom, že by jej byl schopen přežít pouze zlomek strategických sil Ruska, určitou roli začínají hrát i početně relativně omezené protiraketové prostředky (…)


Zdroj: Švestka, Jaroslav. Ruské strategické síly a americké jaderné prvenství. Obrana a strategie 1/2008, str. 31-48 (dostupné on-line zde »)