Všichni známe některé z těchto pohádek od dětství:
o Smolíčkovi pacholíčkovi a zlých jezinkách, Budulínkovi
a zlomyslné lišce, o neposlušných kůzlátkách a hladovém vlkovi. Nabádaly k opatrnosti: nikomu nevěřit, nikoho nepouštět dovnitř. Působily také rozkoš, protože je tak příjemné bát se. Učily děti poslouchat. A učily vědomí,
že děti ve své slabosti najdou vždy zachránce, pokud budou poslouchat -
jelena Zlaté parohy, babičku s dědečkem, mocnou Matku Kozu.

Dodnes se podobné pohádky často využívají v politice. BIS právě zopakovala jejich variantu módní dnes u nás: o zlém ruském medvědovi a jeho naivních nevědomých pomahačích. Takové pohádky ale narážejí mnohem dříve než
v minulosti na skutečnost. Svět je jiný a nejsme malé děti. Jelen Zlaté parohy
se v něm nevyskytuje. Jsme dospělí. A víme, že se musíme spoléhat především
na svůj zdravý rozum, na vlastní úsudek a dostupné informace, kterých je chválabohu díky internetu obrovské množství.

Takže když dnes BIS o nás píše, že jako odpůrci radaru jsme "oběti, které jsou pod rouškou ušlechtilých idejí zneužívány ke zcela jiným účelům", můžeme se jen pousmát. V jakém světě to BIS žije? V hluboké minulosti. Existuje přece internet a na něm stovky, ba tisíce zdrojů informujících o problematice amerického protiraketového (a protidružicového) radaru v ČR a o pochybnosti tohoto projektu. Přinášejících analýzy současné situace v Rusku a jejím pravděpodobném vývoji. Jsou zde vyjádření respektovaných odborníků
v neprospěch radarové základny USA na našem území. Na těchto poznatcích
- na hodnocení faktů - se zakládá náš nesouhlas s radarem. A také na faktu, že výrazná většina české veřejnosti - podobně jako polské - je i po třech letech diskusí pořád proti základně.

BIS se snaží dělat z nás všech malé děti věřící jejím pohádkám. Má smůlu,
už jsme vyrostli.

Iniciativa Ne základnám