Nepovažuji za potřebné oživovat polemiku o selháních či úspěších iniciativy Ne základnám, která před několika týdny probíhala v Britských listech. Jde mi o to, že text Sama Graeme Beatona nabízí ukázku některých omylů, kterých se dopouštějí kritikové této občanské iniciativy, byť by psali s nejlepšími úmysly. A protože vyjasnění těchto věcí má význam pro další pokračování odporu proti militarizaci Česka a Evropy, dovolím si pár poznámek.
Za hlavní slabinu těchto kritik považuji představu, která stojí nevyslovená v jejich pozadí. Zrodem iniciativy Ne základnám podle ní vznikla jakási nová instituce, která na sebe vzala reprezentaci a provádění odporu občanů proti radaru a od níž tedy má veřejnost právo požadovat, aby jednala co nejdůrazněji a nejefentivněji, řídila se nejmodernějšími zásadami managementu atd. atd. To je vzdáleno pravdě a smyslu věci. Hnutí obecně a iniciativa Ne základnám zejména bylo a je výzvou občanům, aby se sami angažovali proti základně. Iniciativa vytvořila jednu z platforem pro takovou účast.
Hlavní pozitivní výsledek odporu je třeba hledat především uvnitř české společnosti a politiky, ne venku. Právě tento výsledek se zprostředkovaně uplatnil v mezinárodním měřítku. Hnutí proti radaru získalo v českém prostředí politickou legitimitu. Různými způsoby se v něm angažovalo velké možství lidí. Vyvolalo veřejnou debatu, v níž se proti radaru postavili uznávaní odborníci. Důležitou úlohu v něm shrála vzpoura brdských starostů vedená Janem Neoralem. Greenpeace zprostředkovali mezinárodní expertízu. Tento celkový proces aktivizace vyvolával politický tlak, který přiměl sociální demokracii, aby se zřetelně postavila proti radaru (přes její počáteční flirtování s radarem po příchodu k vládní moci r. 2002), a destabilizoval zelené. Různými cestami a cestičkami se takto tento tlak přelil do "velké" české politiky. Nakonec znemožnil ratifikaci smluv poslaneckou sněmovnou a přispěl k pádu Topolánkovy vlády. A to už se stalo mezinárodním faktorem. Ve zdůvodnění Obamova kroku se americká administrativa na neschválení smluv českým parlamentem výslovně odvolávala. V debatě se znalými lidmi jsem vyslechl názor, že Spojené státy nechtěly samy inenzivněji prosazovat v české veřejnosti zřízení základny a nést za ni odpovědnost, když to nedokázala česká vláda. Mají beztak hodně jiných starostí.
Bez vzniku této domácí  legitimity - na níž nic nemění různé nedokonalosti, zádrhele atd. celého procesu, kterým se většinou nedalo vyhnout - by demonstrující zůstali jen skupinkou aktivistů, která by se dala snadno izolovat a znectít. Tuto legitimitu musí nyní dokázat uplatnit a dál rozvíjet ti, kdo chtějí pokračovat v odporu v nových podmínkách.  Bez toho by jakékoli mezinárodní angažmá iniciativy, jehož důležitost nepopírám, nemělo smysl.
Beaton to sám nepřímo uznává (a nechtěně tím iniciativě Ne základnám vyslovuje pochvalu), když požaduje, aby iniciativa více přispěla k vytoření širokého mezinárodního protiraketového hnutí. Proč si myslí, že by  mělo toto mezinárodní hnutí, které zatím světovou veřejnost příliš neoslovilo a vládní moci je dokáží marginalizovat, dostat nějaký významný impuls právě z České republiky? Lidé z iniciativy byli letos v dubnu ve Štrasburku, vědí dobře, jak to tam probíhalo a berou to v úvahu.
Přes širokou podporu české veřejnosti není aktivistů, kteří táhli a táhnou iniciativu ze všech sil, příliš mnoho. Několik let se nasazovali vším, co měli, mohli a uměli. Nezazlívejte jim, když se chvilku radují  z úspěchu tak jako fotbalové mužstvo, které právě vyhrálo zápas a teď nadšeně obíhá stadion. Ví dobře, že vyhrálo jediný souboj, který vůbec nezaručuje vítězství v lize, ba ani záchranu v ní. Je to jen jeden krok žádoucím směrem. Ale důležitý. Nehvízdejte na ně z tribun. Nejsou naivní. Vědí také, že fanoušci jsou důležití, i když občas neprávem pískají nebo dávají knížecí rady.
A jsou to obyčejní lidé. Ti, co nejvíc táhli, potřebují trochu oddechu. Mají rodiny, kterým se málo věnovali, potřebují vydělat něco peněz, řešit případně problémy se zaměstnáním. A taky si prostě chvilku odpočinout. Z velké části jsou to mladí lidé - ti musejí teď také dohnat studium, něco ze sebe udělat profesionálně. Přicházejí noví lidé, ti se musí zaučovat, aby táhli další kus cesty. V iniciativě převládl správný názor, že nelze jít cestou "profesionálních revolucionářů", kteří by se zcela obětovali pro jednu dílčí kauzu a po deseti letech by skončili jako trosky pod mostem, případně jako trosky v oficiální politice. Ve hře je věc dlouhodobá a závažná, vznik skutečné občanské společnosti.