Poněkud neprozřetelně zveřejnili pozvánku, takže na místě srazu na pražském Vítězném náměstí se sešli nejen oni, nýbrž i příslušníci policie. Rozvinutý prapor Ne základen se stal pro policisty důvodem k dotazům, proč se aktivisté shromažďují a co chystají. Ujištění, že viceprezidentova kolona je nezajímá a blokovat ji nebudou, neb akce se koná v Nebušicích, policii (ač byla pozvána k účasti) neuklidnila a dodávku s aktivisty na dohled od Kulaťáku zastavila policejní oktávka. Kromě lidí v nákladním prostoru nic nemohli vytknout, tak se rozhodli kontrolovat doklady. Kontrola a zapsání sedmi občanek trvalo na 40 minut. To je výkon hodný alfabetických gigantů, jež nutno chránit. Takže zakrátko za pomalovanouolicejní oktávkou zastavily dvě fabie tajných a pak ještě jedna oktávka ofiko , z níž asi dvakrát přišel do prvního auta jeden policista na konzultaci - možná poradit, jak se píší některá písmenka. Smysl této policejní šikany byl zřejmý - zdržet aktivisty tak dlouho, aby byl viceprezident uchráněn před nějakým signálem, který by mu ukázal, že ne všichni Češi se jemu a dalším americkým politikům derou do trenek. Perlustrace by asi trvala déle, kdyby aktivisté nevytáhli z dodávky prapory a pikety Ne základen, aby davy jedoucí po Evropské třídě viděly, že cílem stihomamu policie se stali míroví aktivisté. Tváře policistů ubraly na suverénnosti, už nebyli tvrdí, spíše jen natvrdlí, než jim asi šéfstvo vysílačkami doporučilo zle vyznívající tyjátr skončit. Uzavřeli ho domluvou , ale jízdu dodávky sledovali ještě přes hodinu.

Policejní práci, veřejnou i tajnou, někdo musí dělat. Každý policista ovšem občas řeší, zda a jak splnit proklamované zásady našeho státu - demokracii a svobodu, a nebo zda a jak plnit vůli momentální vrchnosti. Nezákladňáci potkali za tři roky řadu slušných, kteří ctili právo svobody vyjadřování a dalo se s nimi dohodnout, jak zesouladit občanské právo s povinností dodržet zákonný pořádek.

Ve čtvrtek se ale policie svojí preventivní šikanou nicnedělajících občanů vrátila o desítky let zpět. Až budou Václav Havel, Petruška Šustrová a jim podobní disidenti vzpomínky kořenit slovy o hrůzách předlistopadového režimu, tak vězte, že do řad policie státu, který disent před 20 lety spoluformoval, se vracejí přežité vzorce myšlení. Teď to schytali nikoli hajlující pravičáci, levičáčtí extremisté, nekonformní squatteři ap., ale příznivci minimálně tří parlamentních stran z hnutí evidentně mírového, občanského, ověřeně nenásilného.

Uvidíme, zda se ministr vnitra Martin Pecina za své přemotivované , přičinlivé podřízené omluví. Zdá se totiž, že je čas, aby nominanti ČSSD ve vládě Jana Fischera a asi i sama ČSSD učinili skutky, jimiž vyjeví, zda chtějí vést politiku míru či války, občanské společnosti nebo policejního státu. Ne však v tom smyslu, jak to dělají USA, kdy válečnou misi nazvou mírovou, nebo jako EU, která klade rovnítko mezi rozhodnutí orgánu zastupitelů a referenda občanů. Vláda, stejně jako r. 1999 při útoku na Bělehrad a před třemi lety na startu kauzy radaru Národní raketové obrany USA v ČR, opět stojí před touto otázkou. ČSSD válku na Balkáně podpořila, proradarový tah ODS, KDU-ČSL a SZ zarazil až rozpad zelených pod tlakem občanů. Ač podzim, možná slyším trávu růst, ale čím dříve dají občané najevo, že nechtějí být spolupachateli zbrojních a válečných úletů vlády, tím to bude snazší a tím méně se budeme muset stydět za případné civilní oběti válečné politiky ČR. Ona se karta vždy obrátí. Pak policisté úpějí, že politici neplní, co uzákonili, a národ se diví, proč ho jiný národ, dříve kolonie, protektorát či vazal nemá rád. Rozdíl mezi vypočítavostí a moudrostí je přitom dán tím, zda tu vyváženost provází lumpárny či férovost.