Namístě je otázka proč? Odpověď je, že jsme chtěli aktivistickým způsobem informovat viceprezidenta Bidena o názoru skupiny občanů - aktivistů, který je totožný s více než 60% názorem občanů. Nápad aktivistů byl dobrý, špionážní družice by měly šanci zaznamenat cosi divného v české kotlině.

Krátká zpráva na webu Iniciativy Ne základnám, vydaná 8 hodin před příletem viceprezidenta, měla oslovit aktivisty. Sraz byl dohodnut na 17. hodinu u areálu vysokých škol v Dejvicích. Tam už na ně čekaly dva policejní antony a houf policistů. Na některých mladých kolemjdoucích lidech bylo vidět překvapení, možná že začali přemýšlet, proč obsazují vysoké školy, není-li ještě 17.11.?

Sešla se skupina aktivistů a v okamžiku, kdy se objevila vlajka Iniciativy Ne základnám, dostavila se policie. Otázka policie Co tu děláte, my vás nenecháme přiblížit se ke koloně viceprezidenta, byla očekávaná a odpověď My to nemáme v úmyslu rovněž. Jelikož policie se dožadovala sdělení, kam půjdeme, tak jsme po pravdě sdělili, že máme namířeno do Nebušic. Pokládali to za žert a řekli, že nás budou sledovat na každém kroku. Tomu jsme v domnění, že žijeme v demokratické společnosti, nechtěli věřit. Část aktivistů nasedla do auta, další šli na autobus.

Projeli jsme Vítězné náměstí , ale po Evropské jsme daleko nedojeli. Policejní auto s rozsvícenými majáčky a nápisem STOP nás vyzvalo k zastavení. Přijela i Felicie tajné policie, a jak jsme se později dozvěděli, i auto kriminální policie. Všichni jsme museli z auta vystoupit a vypukla lustrace. Bylo jasné, že náš záměr s přibývajícím časem bere za své. Když přijelo druhé policejní auto a blikající majáčky už na nás byly dva, přišel vhod nápad vyndat z auta vlajky a transparenty Iniciativy Ne základnám, čímž provoz na Evropské třídě silně zhoustnul, protože pro kolemjedoucí tramvaje a řidiče jsme hráli poutavé divadlo.

Policie viditelně znervózněla, my ovšem také, protože přijelo další auto tajných a šance, že si nás odvezou, se zvýšila. Ovšem s rozvíjejícím se představením na Evropské ulici a možností, že by mohl dorazit nějaký další novinář, mimo jednoho, jenž již mezi námi byl, vrátili nám nakonec občanské průkazy a povolili odjezd. To, co následovalo, bylo neuvěřitelné a dost nepříjemné. Auto tajné policie neustále jelo za námi. Odbočili jsme na Nebušice, policie pořád za námi. Následovala obec Přední Kopanina, Tuchoměřice, Číčovice, Okoř - a policejní auto pořád za námi. To už nebylo příjemné vůbec.

Otočil jsem zpět na Prahu. Sledovačce se vloudila chybička, na dálnici Slaný - Praha nás předjela, a tak se stal ze sledovatele sledovaný. Nečekaně jsem odbočil na centrum a vychutnali jsme si zoufale brzdící auto tajné policie. Tím jsme se sledovatele zbavili, a kdybychom, jak se později ukázalo, se rozhodli, že zaparkujeme někde mezi Ruzyní a Libocí, kde kamery na každém kroku nejsou, vyhlásila by policie možná nad Prahou stanné právo. Přes mobil jsme se ptali ostatních, jak je v Nebušicích, a nedělali si iluze, že by nás kamery na Evropské neobjevily. Zajisté. Policejní oktávie s majáčkem na odbočce do Nebušic už nás očekávala, postavená úhledně přes tramvajové koleje.

Zařadili se za nás, majáček zhasli, na jednom semaforu to vzali pěkně na červenou, jinak by nás zase ztratili. Napadlo nás, že vzít to přes ulici Dělostřeleckou by nebylo špatné, a tak jsem nečekaně odbočil doprava. Policie byla ve špatném pruhu, znovu přišel ke slovu majáček, zase jsme je měli v zádech.

Návštěvu humanitárního bombometčíka jsme si rozmysleli, neměli jsme jistotu, že by nám v naší situaci exprezident pomohl a s pozváním na čaj jsme jaksi nepočítali. Ani se nám nechtělo sdělovat mu zážitky s autem tajné policie, teď už vlastně státní policie, které musel dobře znát z cest na svoji chatu Na Hrádečku. Možná že jsme se i trochu báli nového pohledu na to, jak budovat demokracii přes nějakého toho mrtvého s poukazem na daň k získání svobody a demokracie.

Minuli jsme Dělostřeleckou ulici, přes Letnou sjeli ke stanici metra Vltavská, kde spolujezdci vystoupili. Policejní auto přistálo za námi, dobrá příležitost se zeptat, zda nezešíleli. Dozvěděli jsme se, že je nás hrstka, společnost je stejně netečná, a že máme výdrž. Jel jsem domů, pochopitelně až před dům s doprovodem policie.

NO BASES. Čyři metry vysoký nápis z 800 svíček na poli u Nebušic, dobře viditelný z nízko letícího stroje, takový byl záměr aktivistů. Strach ze svíček musí být asi hodně veliký, co kdyby je občané s blížícím se listopadem chtěli znovu zapalovat. Nebo možná vyjde zákon o zákazu rozsvěcení svíček na dušičky, kdo ví?

Dohra. O den později jsme odjížděli z akce Ne základnám "Biden" na Klárově - a těsně za zadkem zelené auto. Zkusil jsem párkrát odbočit a zelenáč stále za námi. Zastavil jsem, oni taky, u parkovacích hodin jsem jim prozradil, že jdeme na oběd do hospody. Na dotaz, kam že pojedeme potom, jsem opět po pravdě přiznal, že domů. Následující otázka "kde to je ?" už ze všeho nejvíc vypadala jako provokace.