Vezměme si jako motto „státní terorismus“ (Západu). Vzpomenete si, že by se někdy o něčem takovém oficiálně hovořilo? Toto slovní spojení je po 11. září zakázáno snad úplně. Kdo je vezme do úst, musí počítat s honem na čarodějnice, i kdyby říkal holou pravdu. Jak jinak by však měl označit - pokud je poctivý – nedohlednou řadu útoků na jiné země, intervence, odstraňování nepříjemných státníků, vzájemné štvanice různých kmenů a etnických skupin a podobné akty násilí, které Západ – primárně USA – praktikuje už po léta? Nebo jak byste to nazvali, když se po systematické kampani lží a osočování mocná země vrhne na zemi podstatně slabší aby se zmocnila jejích ropných zdrojů? Přitom pozabíjí, často bestiálním způsobem (např. za použití napalmu) tisíce obyvatel této země? A po obsazení dobytého území se na široké bázi pustí do mučení, poté co už předtím přišlo o život na následky sankcí uvalených z podnětu mocné země asi půl milionu dětí? S tímto druhem terorismu se podle názoru odborníků mezinárodní terorismus, o němž se dnes neustále mluví, nemůže ani v nejmenším měřit; podle nich je dokonce s největší pravděpodobností často odpovědí na něj.

Málokdo se odváží informovat o tom, že USA jsou jediným státem, který mezinárodní soudní dvůr odsoudil za teroristické aktivity v jiné zemi ( v Nikaragui ). Naprostým tabu je dlouhá historie Spojených států jako impéria a spolehlivého útočiště teroristů.

Když na vás denně z médií vyskočí „boj proti terorismu", ustane debata o neexistujících íráckých zbraních hromadného ničení, k níž přispěl prezident Bush v březnu 2004 docela nevkusným gagem: v průběhu jedné tiskové konference nechal promítnout film, v němž hledá ve své Oválné pracovně zbraně hromadného ničení.

Sotva opadl hřmot mašinerie propagandy kolem zbraní hromadného ničení, začaly veřejnost bombardovat humanitární důvody iráckého tažení – vytáčky, které se po vypuknutí skandálu s mučením zajatců také jeví, mírně řečeno, poněkud vadné. Pak se přešlo k argumentu, že i přesto je bilance stále ještě pozitivní, vždyť přece Saddám Husajn zabil víc Iráčanů, než se to povedlo jejich „osvoboditelům“ (půl milionu obětí sankcí však není započteno). Je to „vymyvání mozků“, jaké nemá obdoby, myslí si mnozí. Jsou přesvědčeni, že tu vládne Kafkův nebo Orwelův duch: ačkoli už oficiální media začala podstrčené zbraně hromadného ničení otevřeně označovat za záminku pro válku, trapně přitom pomíjejí otázku, která je nabíledni – cože ti Američané v Iráku vlastně doopravdy chtějí. Zatímco se v Iráku rozpoutala víceméně občanská válka, prezidentu Bushovi nebylo zatěžko prohlásit, že zemi neopustí dokud „nebude džob dokončen“. Je s podivem, že navzdory splasklé zámince pro válku, se nikdo pořádně nezeptal, co ten džob vlastně je? Po odhalené lži a hlavně po skandálu s mučením zajatců a následném zákazu fotografovat pro příslušníky US-Army, jen tuze naivní povahy mohou ještě akceptovat vyhýbavé argumenty, jako je boj s terorismem nebo prosazování demokracie tím způsobem, že svrhneme tyrana z trůmu (to by měli Američané plné ruce práce, kdyby chtěli odstranit kruté diktatury, z nichž ostatně některé jsou dílem USA, z povrchu celého globu).

Pravé pozadí těch většinou krvavých šmíráckých komedií na světovém jevišti lze sice vypátrat – ovšem pod tučnými titulky je budeme hledat marně. Nejen proto, že není radno se o zakázaném příliš hlasitě a příliš veřejně vyjadřovat.

Ten, kdo se například jen pokusí pátrat po důvodu, proč došlo k útokům z 11. záží, přivolá na sebe zavilý vztek svých kolegů. “Lidé jako John Pilger a Noam Chomsky chtějí zřejmě zprostit pachatele jejich zločinů“ tak to formuloval jeden australský novinář a univerzitní profesor poté, co v listu „The Guardian“ Pilger o tisících pozabíjených civilistech v „boji proti teroru“ napsal: „Pravdou (o 11. září) je, že vražda tisíců nevinných lidí není spravedlivá ani v Americe ani kdekoli na světě. Prosté konstatování, že má afghánský rolník stejné právo na život jako občan New Yorku, je zřejmě skandál“

Vývoj na mediálním trhu podle názoru Pilgera a dalších umožňuje posmívat se nežádoucím otázkám a názorům i přesto, že jsou pravdivé. Stále vzrůstá počet případů, kdy velké multinacionální koncerny vytlačují a ničí malé a nezávislé noviny, nakladatelství a vysílače. To vede k vytváření stále mocnějších monopolů na veřejné mínění a k plíživému omezování svobody tisku a informací. USA zatím předvádějí mistrovský kousek, jak lze státní terorismus přeměnit na spravedlivou válku.

Prezident Bush řekl: „Kdo není pro nás, ten je pro teroristy.“ To, co tu zní ploše a prvoplánově, co vyvolává u jasně přemýšlejících lidí okamžitě odpor, je pro mnohé kritiky jen kulminací dlouho praktikovaného principu zamlčování nažádoucích informací, když „normální maipulace“ k výrobě veřejného mínění nestačí. Copak tomu dnes není tak, že každý, kdo vyjádří něco nekonformního, okamžitě mutuje na rasisitu, nepřítele cizinců, fašistu, eventuálně také komunistu, fundamentalistu, sympatizanta s teroristy, sexistu, štváče, zloděje půdy, xenofoba , tupitele žen, odpůrce rovnosti atd.? A když si hodně smočí, může skončit i ve vězení.

Pátrání po skutečnosti může být choulostivou záležitostí. Proto přenechávám na čtenáři, aby si prostřednictvím faktů vytvořil názor, zdali státní terorismus existuje, co by pod něj mohlo spadat, co je možné pokládat za manipulaci s realitou a co ne. Jde mi o to ukázat, jak důkladně jsme při každé příležitosti šizeni a jaký neuvěřitelně diferencovaný arzenál mají „šizuňkové“ k dispozici – od jemného vedení přes podprahové našeptávání až k nesnesitelnému parnímu válci mediálního působení.