V pátek začne v Lisabonu summit NATO, který má mj. přijmout novou strategickou doktrínu, která nahradí dosavadní z dubna 1999. Jak hodnotíte naplnění končící doktríny?

Doktrína z roku 1999 je zlomová. NATO nevědělo, co si počít se svojí existencí po porážce Sovětského svazu, jak zdůvodnit pobyt amerických vojsk a ponechání jaderných zbraní v Evropě. Transformace, o níž se tehdy diskutovalo, proběhla právě přijetím zmíněné doktríny. Přijetí proběhlo ve chvíli, kdy se výrazně oslabila pozice demokratického prezidenta Billa Clintona - jednak volební prohrou v obou komorách Kongresu, jednak skandály doprovázejícími jeho osobní život. Toto jeho oslabení vedlo k tomu, že doktrína přijatá v r. 1999 již odpovídala představám neokonzervativních kruhů. Je to doktrína výrazně západocentrická, je v ní cítit závrať z úspěchů spojených s porážkou SSSR.

V čem je ta závrať?

V představě, že NATO bude moci provádět vojenské mise v euroatlantickém prostoru, který v doktríně není pevně vymezen, a i bez ohledu na rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, tj. bez ohledu na mezinárodní právo. Tezi potom umocnila Bushova doktrína: že bude pořádat globální mise bez ohledu na mezinárodní právo dokonce proti problémům, které se ještě nezformovaly. USA to přitom podle Bushe měly být schopny i bez ohledu na spojence.
Několik dní po přijetí doktríny začalo bombardování Jugoslávie, tedy akce, která byla mimo článek 5 Washingtonské smlouvy. Ten říká, proč vzniklo NATO - jako obrana členských států. Ale žádný členský stát na Balkáně NATO napaden nebyl.
Dosavadní doktrína NATO je tedy, dle mého názoru, velmi problematická a některé členské státy se z této situace poučily. Odmítavý postoj Německa, Francie, Belgie při přípravě útoku na Irák ukázal, že si uvědomily některé negativní zkušenosti z bombardování Jugoslávie. Bombardování Jugoslávie totiž destabilizovalo celý svět. Skončila jím vláda jelcinovských skupin v Rusku, když tyto ruské mocenské elity pochopily, že hlásit se k liberální demokracii neznamená, že je někdo bude brát vážně. Když jsou slabí, nikdo s nimi nejedná.
Nezapomeňme též, že od prvního bombardování srbských pozic v Bosně a Hercegovině, kdy bylo jasné, že se mezinárodní právo nerespektuje, tři státy vyzkoušely jaderné zbraně: Pákistán, Indie a Severní Korea. Pochopily, že vyrovnanost sil jim mezinárodní právo nezajistí.
Destabilizační vliv tehdejší doktríny a hlavně politiky s ní spojené byl, z hlediska politického systému, tedy značný.

Na samotnou vojenskou činnost NATO v období platnosti dosavadní doktríny nahlížíte jak?

Podle toho, co pokládáme za vítězství a prohru. Ve všech třech velkých konfliktech - bombardování Jugoslávie, obsazení Iráku a obsazení Afghánistánu - vojáci úkoly, které jim dali politici, v zásadě splnili: vojenská převaha byla a je patrná. Pravdou ale také je, že v případě Jugoslávie si netroufly jednotky NATO na pozemní operaci a že bombardování – dle dostupných údajů - je mnohem méně efektivnější, než se zdá. Ale šlo o úkoly stanovené politiky. Marná sláva, dva a půl tisíce mrtvých civilistů, které bombardování zanechalo, je nezapomenutelné memento. Pokud jde o operace v Afghánistánu a Iráku, tak původní operace, směřovaná k porážce armády protivníka, byla úspěšná. Neúspěšné se ukázaly pokusy o vybudování míru. Chybí tam projekty, které by vytvořily mírovou infrastrukturu po vojenském vítězství. Naopak kulturní cynismus u okupantů, korupce a neefektivnost správy dosazených kolaborantů jsou takové, že původní vojenské vítězství se postupně mění v porážku. Zápas je nesmírně zdlouhavý. Válka v Afghánistánu je nejdelší válkou v dějinách USA, žádné světové války se neúčastnilo tolik států, jako bojů v Afghánistánu. Přesto je vítězství v nedohlednu. Militaristické představy přeceňují roli vojenství v mezinárodních vztazích a nedoceňují jiné faktory. Rozkládají obraz Západu v tom smyslu pozitivním, jako kulturního vzoru. Akce jako Afghánistán, bombardování Jugoslávie tento obraz zcela ničí.

V bojích se setkávají zbraně moderní, velmi sofistikované, drahé, se zbraněmi velmi levnými, letitými, primitivními – jak vyznívá toto měření?

To je otázka. Strategie partyzánské války, kterou zformuloval Mao Ce-tung, tj. strategie vleklé války, počítá s vyčerpáním protivníka. Jestliže Afghánci budou ve válečném úsilí vytrvalí, tak se ukáže, že okupační mocnosti mají sice technickou převahu, ale nemají volnou převahu a mají příliš velké lidské ztráty.

Očekáváte na nadcházejícím summitu zformování nějakých názorových skupin?

Diskuse nebude v tak konkrétní rovině. Přesněji řečeno bude, ale nebude tak významná. To podstatné je, které z představ se vyjádří v nové strategické koncepci NATO. Tam se otevírají tři čtyři velká témata.
Prvním tématem je, zda bude zachována již zmíněná zásada, že NATO může dělat mise za hranicemi Evropy a bez ohledu na mezinárodní právo. A protože hlavní osobností, která se podílela na přípravě nové doktríny, je Madeleine Albrightová za USA, tak je nebezpečí, že tyto problematické principy směřující proti mezinárodním právům budou zachovány.
Druhým velkým tématem jsou jaderné zbraně. V nových koncepčních materiálech USA je již zakotveno zastavení jejich modernizace a požadavek jaderného odzbrojení je součástí oficiálních prohlášení nejvyšších představitelů USA. Na druhé straně se však obávám, že nová doktrína znovu potvrdí zachování jaderných zbraní v západní a jihozápadní Evropě. Tam, v SRN a Turecku mají USA 200 jaderných náloží taktického rázu.
Třetím problémem je krize NATO, jako centra bezpečnosti ve světě. Pokud jde o Evropu – ze 44 evropských států pouze jeden – Kypr - není v síti NATO, tj. není ani členem NATO a není ani členem Partnerství pro mír. Z těch 44 států pouze šest nemá vojáky v Iráku či Afghánistánu. Takže pokus o vytvoření NATOcentrického bezpečnostního systému sil je nasnadě.
Evropa jakoby tedy už byla pokryta pavučinou NATO, teď je otázka, jak se dostane NATO do Pacifiku. Dostává se do Afriky, dostává se tam ve stopách USA. Spojené státy velmi zdůrazňují svou pozici v Pacifiku. Vidíme obrovské rozšiřování letecké základny na Guamu; tam mohou být přesunuti někteří vojáci z Okinavy, kde jsou velmi neoblíbeni. Rozšiřuje se spolupráce s Indií, Jižní Koreou a s Austrálií a těžko to interpretovat jinak, než jako tlak proti Číně.
Posledním velkým tématem - které zajímá i Českou republiku - je vybudování protiraketové obrany. Požadavek o tuto obranu patří mezi nejčastější strategické mýty pěstované vojáky i byznysmeny, kteří z toho mají zisk, protože v současné době žádné raketové nebezpečí nehrozí. Přesto se zvažuje vydání desítek miliard dolarů na tento »deštník«.
Otázkou je nejen vytvoření tohoto »deštníku«, ale i jeho zakomponování do strategické obrany USA. Všechno nasvědčuje tomu, že NATO odsouhlasí vytvoření evropského »deštníku«, na němž se budou podílet Spojené státy, a Spojené státy budou nadále pokračovat ve výstavbě svého vlastního, globálního »deštníku«, na němž se evropští spojenci USA podílet nebudou.
Zvláštností evropského »deštníku« je postavení Ruska. Nebude-li Rusko jedním z architektů evropského »deštníku«, bude přirozené, že ten bude vnímán jako protiruský. Ruský prezident Dmitrij Medvěděv byl pozván na summit, tak uvidíme, jestli dojde k nějaké dohodě. Jsou ovšem američtí analytici, kteří říkají, že po prohraných volbách demokratů ve Sněmovně reprezentantů je přímo ohrožena i ratifikace nové smlouvy START. Takže i zde se mohou objevit specifické komplikace.

V letošním roce německý prezident Horst Köhler odstoupil poté, co byl kritizován za konstatování propojení ekonomických zájmů s vojenskými misemi. Přiznal tak, že šíření demokracie, lidských práv apod. tudíž není tak významné, jak politická propaganda šíří. I přesto v minulých dnech tuto tezi zopakoval německý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg - již bez abdikace. Tak jak to je, promítne se to do politiky NATO?

Samozřejmě, že je to o tom. Veřejná doktrína je ale o něčem jiném, než jsou skutečné příčiny válek a motivy válečného chování. Ale pozor - třeba Afghánistán je ukázkou toho, že i tyto představy třeba o ekonomických příčinách války se mohou změnit ve strategické mýty, protože ekonomická hodnota Afghánistánu je v podstatě nulová.

Rozhovor Haló novin s politologem Oskarem Krejčím