Zapomíná se a proto připomínáme část textu:

EU a USA nejprve zakázaly Ukrajině kšefty s Ruskem, a když to tehdejší vláda odmítla, daly zelenou k ozbrojenému šturmu na palác. Toto je obecný rámec, ve kterém jde o interpretaci 22. února. Dohoda mezi opozicí a vládou pod patronátem euro-trojky Steinmeier-Sikorski-Fabious znamenala faktickou kapitulaci Janukovyče, eliminovala nebo alespoň oslabila eventuální „proruské“ tendence a připravila půdu pro „evropskou integraci“ Ukrajiny politickou cestou. Proč tedy přesto došlo ke kvazi vojenskému převzetí moci? Jakou roli sehrál Brusel, jakou Washington a jakou jednotlivé členské státy Unie, především Německo a Polsko?

Buď euro-emisaři věděli o plánovaném násilném převratu a sehráli Janukovyčovi politickou komedii s cílem zabránit rezolutnímu policejnímu zásahu proti majdanským militantům, který by znamenal odstranění přímého nátlakového prostředku Bruselu a Washingtonu, obnovení možnosti ústavně-politického a tedy kompromisního, navíc příliš zdlouhavého řešení ukrajinské otázky.

Nebo EU skutečně chtěla postupovat politickou cestou, která by ale z pohledu Západu, v tomto případě především USA, vzhledem k proruskému volebnímu potenciálu na jihovýchodě a značného množství západoukrajinských voličů, kteří nepatří ke klientele Klička, Tymošenkové nebo Tjahniboga, mohla znamenat riziko, že se volby a následné věci mohou vyvinout jinak, než bylo plánováno. V tom případě hrozil onen zmíněný kompromis, jakési neutrální postavení Ukrajiny, model dvojího propojení, postupného zapojení jak do Evropské, tak Euroasijské unie, což ovšem od samého počátku protiřečilo totalitním nárokům Washingtonu i Bruselu. I kdyby se s takovým modelem mohla nakonec smířit Unie, pro USA to nepřipadalo v úvahu. Pro ně je evropská integrace Made in EU pouhým prostředkem k rozšíření vlastního vlivu, k zajištění geostrategické převahy.

Na pozadí již zmíněného telefonického rozhovoru Nulandové s velvyslancem Pyattem o dalším postupu a úmyslu vykašlat se na EU je pravděpodobné, že to byli Američané, kteří dali euro-kajdě pokyn ke konečnému útoku. Pro tuto variantu hovoří i nejnovější zprava německé zpravodajské služby BND, že na východní Ukrajině, konkrétně během operace armády, tzv. Národní gardy, podle zpráv složené převážně z majdanských militantů a příznivců Pravého sektoru, a dalších pro-kyjevských "bezpečnostních složek", působí jako vojenská i logistická podpora na 400 žoldnéřů soukromé, nechvalně proslulé bezbečnostní firmy Blackwater (dnes vystupující pod jménem  Academi) (2).

Proč ale ta volba rizika ukrajinské exploze? Důvod s největší pravděpodobností spočívá v úmyslu masívně rozšířit severoatlantickou vojenskou prezenci včetně protiraketového štítu východním směrem, těsně před hranice Ruské federace, přesněji řečeno kolem nich. Takový krok potřebuje zdůvodnění, neboť agresor musí navenek vypadat jako oběť. Nikoliv před Putinem a ruskou vládou, těm je jasné, o co jde, ale před vlastní veřejností. Metoda je stále stejná, jen s různými odstíny podle podmínek a potřeby. Protivník je tak dlouho tlačen do kouta, až se začne bránit a chce z kouta (matador Kličko by řekl: z rohu ringu) ven, což je obratem klasifikováno jako akt agrese, proti které je nutné postavit hráz. Pokud je toto motiv současné zdánlivě iracionální politiky USA a EU vůči Ukrajině – a všechno včetně celkového vývoje v Evropě i ve světě po roce 1990 hovoří pro tuto variantu -, potom je jasné, že krizi nevyřeší racionální argumenty nebo dokonce starost o demokracii a právo, a již vůbec ne ústupky východo-ukrajinských federalistů, ale schopnost Ruska klást efektivní odpor.

Minulé činy i aktuální slova vrchního severoatlantického politruka Rasmussena prozrazují, že o „posílení bezpečnosti východních členských zemí“ (rozuměj: o dalším posunu vojenského potenciálu USA skrze NATO směrem k ruským hranicím) je stejně dávno rozhodnuto, jen je to potřeba světu „demokraticky“ prodat. Pokud by se podařilo vyprovokovat Rusko k přímému vstupu do ukrajinského konfliktu, tím lépe. Uvidíme, zda EUSA použijí i na Ukrajině stejnou metodu jako v Kosovu, Iráku, Libyi a Sýrii, ve které každý ústupek strany, na kterou byl vyvíjen tlak, znamenal nové a nové, v závěrečném stádiu „krize“ v podstatě nepřijatelné požadavky.

Pokud se věci pouze vymkly kontrole a nejsou z ní naopak úmyslně vymykány, muselo by být pro Západ velmi jednoduché dát přechodnou kyjevskou vládu, která není o nic více nebo méně legitimní než „výbory sebeobrany“ v Doněcku a Lugansku, na řetěz a posadit ji za stůl s opozicí, s cílem najít rozumný modus vivendi pro všechny. Podle dosavadního vývoje je ale Ukrajina rovněž pouhý pěšák, další stát obětovaný na oltář snahy o záchranu mono-polárního světa v duchu Projektu nového amerického století (3).

Zdá se, že Ukrajina mohla být v nezničené podobě z hlediska postupující expanze euro-trhu východním směrem zajímavá pro Německo, zatímco USA v ní pravděpodobně vidí především zápalnou láhev, kterou lze vrhnout na Rusko. I to může být důvod, proč dal Obama během nedávné návštěvy Merkelové tak okázale najevo, že záležitost deleguje na Berlín a co od něj očekává: „Evropu“ v jednom šiku. Tedy i Evropa, konkrétně EU pod vedením Německa, by se měla stát jakýmsi výkonným orgánem americké politiky vůči Rusku. Instrumentem, který zapálil Ukrajinu, aby ji použil jako alibi pro další přesun vojenské síly směrem k Rusku. Do jaké míry se EU nechá bez ohledu na vlastní ztráty do tohoto procesu zapojit, bude záležet z velké části na tom, zda v Berlíně převáží ekonomický zájem vlastního průmyslu nebo tlak amerických strategických zájmů. Ale v prvé řadě půjde o to, zda ostatní evropské státy zcela pozbydou rozumu a nechají se vmanévrovat do role pasívních instrumentů amerických, bruselských nebo německých zájmů. Míra obecné, v tomto případě zahraničně-politické zglajchšaltovanosti Evropy, především ve srovnání s pestrostí 1960. – 70. let je děsivá a nevěstí do budoucnosti nic dobrého.


(1)  Jistě není bez zajímavosti, že se Walker coby „misionář“ vyznamenal již v roce 1989 v Panamě. Jeho jednání s Manuelem Noriegou vyvrcholila americkou invazí do země. 1985-1988 působil Walker mimo jiné v instituci specializované a záležitosti Latinské Ameriky Bureau of Inter-American Affairs, 1988-1992, tedy v době vystupňovaného teroru ozbrojených „contras“ proti vládě, odborům, občanským aktivistům a katolické církvi, byl americkým velvyslancem v El Salvadoru.

   (2) 
http://www.t-online.de/nachrichten/specials/id_69367482/blackwater-soeldner-kaempfen-in-der-ukraine-auf-regeirungsseite.html

(3)  Project of the New American Century (PNAC) není produktem fantazie, ale reálný plán mocenské elity USA, představený světu v roce 1997. Victoria Nulandová, která sama patří k washingtonským „jestřábům“, je manželkou Roberta Kagana, jednoho z předních iniciátorů PNAC.

Petr Schnur
Hannover