Objevením Ameriky začal novověk. Evropský člověk překročil dosavadní obzory a ve jménu svého jediného boha se vydal šířit lásku k bližnímu za oceán. Láskyplný způsob dobývání Nového světa dnes vnímáme jako genocidu.

Když novověk skončil první světovou válkou, vkročilo lidstvo do moderní doby. V další válce se zmodernizovaly zbraně i metody genocidy a v srpnu 1945 byl úspěšně otestován účinek atomových pum na japonských civilistech. Těmi zasvěcujícími velkými záblesky byla smazána tradiční představa hříchu a místo věčnosti nastolena dočasnost.

Tak jako zloděj stád zahání ukradený dobytek do své ohrady a vypaluje mu své značky, tak i nám, lidem, vyhoštěným z krajiny duše, vypálily velké záblesky společné logo – strach. Hromadný strach z nás dělá morčata a planetu Zemi změnil na laboratoř.

Ve stínu atomového hřibu se Hamletova otázka stává naivní říkankou chlapce, který si namlouvá, že má na výběr. Ve stínu atomového hřibu je i Mefistovo pokoušení Fausta pasé, protože dnešní Faust už nedisponuje duší, takže ďáblovi nemá co upsat.

Ve stínu atomového hřibu ztrácejí umělecká díla mrtvých mistrů smysl, protože byla vytvořena v době s jiným životním pocitem a s jinou životní energií. Knihy s protiválečnou tématikou psané různými autory v různých jazycích a mnohdy oceněné Nobelovou cenou, se dnes jeví jako zastaralé, ačkoliv kdysi povzbuzovaly miliony čtenářů po celém světě. Připomeňme si, že Alfred Nobel, vynálezce dynamitu, ještě duši měl. To ona mu diktovala hluboké pokání za hrůzný vynález, a proto odkázal v poslední vůli svůj majetek vynikajícím osobnostem budoucnosti, lidem, kteří svými výzkumy, uměním a aktivitou ve prospěch míru posunou svět k naději.

V roce 2009 obdržel Nobelovu cenu za mír americký prezident Barack Obama. Už tehdy to působilo jako chválení dne před večerem. Dnes, v hodině soumraku, si i američtí občané kladou otázku, čím přispěl tento laureát míru ke zmírnění napětí ve světě. Jakými činy upevňuje bratrství mezi národy, což je krédo vyryté na medaili, kterou má vystavenu v Oválné pracovně. Možná, že jeho medaile za mír visí hned vedle mapy Libye, Iráku, Sýrie, Afghánistánu, Ukrajiny a dalších zemí, které na šíření humanity teprve čekají. Můžete namítnout, že americký prezident dnes není hlavním plánovačem, který o rozsévání bratrství rozhoduje. Že jsou tu jiní hybatelé, mnohem mocnější strůjci lidských osudů.

To mi připomíná starověký epos nazvaný Iliada, jehož autor sugestivně líčil, jak dobývání Tróje ovlivňovali bohové. Tedy bytosti nadřazené, které řídily boj smrtelníků ze svého povzneseného stanoviska jako počítačovou hru. I tito někdejší Olympané měli mezi účastníky bojů své favority, kterým nadržovali, poskytovali kouzelnou ochranu a nadstandardní vybavení. Ale na rozdíl od dnešních nadřazených bytostí, tehdejší Olympané lidmi nepohrdali. Ani outsiderům nebrali odvahu a ani poraženým důstojnost. O tom, že dokázali cítit respekt k lidské statečnosti a intelektu, vypráví příběh Odyssea. Muže, který šel do cizí války z donucení, jako jeden z mnoha. Nebojoval pro žádný příslib, bojoval proto, aby přežil a vrátil se po válce domů. Čekala ho žena a syn. A taky pole a pluh.

Odysseovu urputnou vůli přežít a vrátit se domů ke svému životu, sdílelo po celá tisíciletí mnoho dalších vojáků, povinně bojujících v cizích válkách pro cizí slávu a cizí chamtivost. Jiné jsou příběhy vojáků, kteří bránili vlastní území a identitu společenství. A ještě jiné byly motivy těch, kteří přijížděli na vzdálená bojiště, aby posílili ohrožené principy lidskosti. Nebo naopak proto, aby tyto hodnoty pomáhali ničit. Je ale nutné připomenout, že mnohdy se ve jménu lidskosti dopouštěli i její obránci nelidských činů, protože každá válka otupuje cit a maže civilizační nánosy až na dřeň, kde bují rakovina pomsty. Knihy Tolstého, Bábela, Bunina, Pasternaka, Remarqua, Bolla, Steinbecka, Hemingwaye, Hellera a mnoha jiných jsou svědectvím toho, čeho je člověk vůči člověku schopen v době války. Další svědectví a varování je zachyceno ve filmech, písních, divadelních hrách, obrazech a sousoších, a přesto tato váha lidského svědomí a paměti byla dnes, v tzv. postmoderní době, shledána lehkou.

Jaký deus ex machina to může zachránit, když dnešní drony, rozsévající spravedlnost, žádného pilota nemají? Ani lidé skosení onou neviditelnou trestající rukou nejsou pokládáni za skutečné bytosti, když jejich smrt je nazývána likvidací. Zní to téměř ekologicky, podobně jako třídění odpadu. I když sledujeme televizní zprávy v rodném jazyku, musíme si dnes čím dál víc slov překládat a hledat jejich skutečný význam, smysl, z kterého nás pak mrazí. Mnozí se ale překladu vzdali a přijali tu odlidštěnou řeč, která zakrývá špinavou skutečnost. Snad proto, aby si udrželi svou vnitřní čistotu? Říká se přece: čistému vše čisté. Ale taky se říká: kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.... Dnešní všudypřítomnou monitorovací techniku však vyjící ovce neoklamou. I kdyby vyly jak šakali, v hledáčku stejně zůstanou ovcemi a nakonec budou ostříhány.

Místo, kde jsme se dnes sešli, není vybrané náhodně. Je to důležité místo a bylo důležité i v minulosti. Kdysi tu totiž býval selský trh, kam lidé chodili s košíky pro čerstvá vajíčka a při nakupování se dovídali, co nového se děje v obcích poblíž Prahy. Když se večer formani vraceli z tržiště domů, byli zase moudřejší o pražské novinky. Dnes sice informace kolují rychleji, nicméně tradice místa se zachovala, takže i naši soudobí televizní formani pořád čerpají své rozumy z tohoto jediného tržiště. Dokonce i formani vysílaní do vzdálených končin světa, aby přinesli objektivní, autentické zpravodajství, nakonec mluví před kamerou tak, jak jim napovídá toto tržiště. Stejný pohled na svět šíří i formani z mnoha dalších zemí, kde jsou stejná tržiště se stejným logem. A tak se z Evropy, kmenového základu naší civilizace, dnes stává pouze překladiště dračích vajec. Vysedět už je máme my sami. Všichni, co denně sedí na hřadu krmeni televizními programy, které nás programují k té plánované líhni, k eskalaci hromadné nenávisti proti označenému nepříteli, kterým se stalo Rusko. Země plná surovin, které těží jak pro sebe, tak na vývoz. Dnešním Olympanům však připadá nevhodné, aby s tolika zdroji disponoval jeden stát, a proto chtějí jeho území rozparcelovat a rozdělit mezi své vlčí favority. Plánovaná demontáž Ruska se skrývá pod hesly humanity, obrany lidských práv a demokracie. Apel proti Rusku šířený televizními formany podle diktátu centrálního tržiště už má všechny znaky válečné propagandy. Tluče bubeníček, tluče na buben... A dračí vejce zahřívaná sériovými zadky televizních konzumentů se už už chystají puknout. My už jsme ale z gauče vstali, vypnuli televizi a zapnuli vlastní mozek.

Tento mítink však pochopitelně není svolán proti občanům Spojených států! Ne. My protestujeme proti válečným plánům amerických politiků a jejich věrných spojenců z Evropy, Kanady Austrálie a dalších zemí, které ve skutečnosti spojuje jen strach z USA, a proto jsou v pozici vydíraných.

A jaká pozice je vymezena nám, v tomto gangsterském příběhu? Do jaké role nás dnešní cyničtí Olympané obsadili? Odpověď je jasná, jsme rukojmí. Ten scénář ale není dokonalý, protože pro tu roli je nás příliš mnoho. Všem oči nezavážou a pusu nezalepí! Věříme, že v čase, který snad ještě zbývá, se vlna občanských protestů převalí Evropou a zasáhne i USA. Protože jenom naše společné odhodlání a sdílená odpovědnost za tuto planetu mohou odvrátit válku.

Jsem ráda, že na náš protestní mítink přišlo tolik policistů. Myslím to upřímně, bez ironie. Je dobré, že dostali příležitost strávit toto odpoledne společně s námi. Mnohé z nich asi udivuje, že lidé našeho věku, jsou ještě ochotni obléct se do kostýmů do a šaškovat tady na tržišti. Někteří přihlížitelé si ale možná uvědomí, že jsou chvíle, kdy pravda, aby přitáhla pozornost lhostejných, musí vyzvánět rolničkami. Proti lži, která má tolik převleků, iluminací, zesilovačů a hlavně sponzorů, je pravda vždycky v nevýhodě. I když je ozdobně vyšita na vlajce, ve skutečnosti klečí v koutě. Do hry ji můžou vrátit jenom lidé. O to se dnes tady pokoušíme, s nadějí, že naše švejkování provázené vážnými slovy, přinutí další lidi k tomu, aby taky vstali z gauče, vypnuli televizi a zapnuli vlastní mozek.

Protože živým mozkem této planety nejsou chladnokrevní programátoři, kteří tu chtějí rozpoutat peklo a pak je monitorovat ze svých bezpečných bunkrů. Živým mozkem planety Země jsme my, my, kterým jde o život. Nedovolme, aby země byla zase pustá a nesličná a aby tma byla nad propastmi. Zastavme to odčítání k nule!

My jsme nositelé paměti, která by byla utracena společně s námi. Zabraňme tomu! Nedovolme, aby ze svobody, o kterou bojovaly generace našich předchůdců, nakonec zbyla jen ohořelá měděná socha, přinášející kdysi světlo světu.

Lenka Procházková