Jednotlivé střihy Terezy Spencerové nevylučují úvahy a analýzu Radima Valenčíka, ani se nevylučuje poukázání Oskara Krejčího na ubohost předstvitelů EU a lokajství naší vlády s vrchním lokajem Martinem Stropnickým. Toho by mohlo omlouvat, že resortu obrany nerozumí a u armády rozpozná tank, protože nemá kola, ale pásy.

Klademe si otázku, zda s přihlédnutím k blížícím se prezidentským volebám v USA bude zincenváno daší ohnisko konfliktu, protože takto současný scénář vypadat neměl.

Když už mají naše vlády ruce od krve, i když to budou odmítat, jako by nevěděly, že k ušpinění si rukou není třeba držet v ruce pistole, tak by v podílech na válečných konfliktech nemusela ta dnešní vláda pokračovat, například průjezdem ozbrojených sil cizího státu, který přes Českou republiku převezl nepojmenovaný vojenský materiáll. Třeba by ji mohlo napadnou začít mluvit o nové bezpečnostní architektuře Evropy, protože ta z minulého století nemá šanci přežít. 

Oslovíme Českou televizi, když si jí koncesionáři platí, ať udělá průzkum, zda občané ČR chtějí ukončit účast České republiky v NATO. 

za Iniciativu Ne základnám
Václav Novotný

Oskar Krejčí http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/oskar-krejci-iluze-a-chyby-atlanticke-elity/

Radim Valenčík http://www.novarepublika.cz/2015/09/spechaji-proc-v-cem-se-o-krejci-myli.html

Tereza Spencerová: Třetí týden ruského „vstupu do války v Sýrii“

Diplomatická aktivita kolem Sýrie sílí a odpor proti ruskému postupu zmírňují i USA. Nejprve ale menší odbočka.

Finský exprezident Martti Ahtisaari v uplynulých dnech vyvolal něco titulků. Prohlásil totiž, že Rusko už před třemi lety, při jednáních o případné mírové dohodě kolem Sýrie, nabízelo možnost, že by Bašár Asad v určité fázi po zahájení skutečných mírových rozhovorů mohl předat moc v zemi a odejít. Ruský velvyslanec při OSN Vitalij Čurkin se zrovna vrátil z Moskvy a „nebylo pochyb, že tento návrh předkládá jménem Kremlu,“ vzpomínal Ahtisaari. Předal ruský návrh zastupitelským misím USA, Francie a Británie při OSN, ale „nic se nestalo, protože mám za to, že byli přesvědčení, že Asad bude svržen během pár týdnů, a tak nemusejí nic dělat.“ (Kreml nyní Ahtisaariho slova popřel s tím, že se „na změnách režimů nepodílí“.)

Nicméně i podle agentury Bloomberg z roku 2012 „Rusko signalizovalo, že nepovažuje pozici prezidenta Bašára Asada za obhajitelnou a pracuje společně s USA na organizovaném předání moci“. Po setkání s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, jedním z předních západních lídrů, kteří požadovali Asadův odchod, Putin prý prohlásil, že Rusko „neinvestuje“ do Asadova setrvání u moci. „Nejsme pro Asada a nejsme ani jeho odpůrci,“ prohlásil 1. června 2012 Putin. „Chceme ale dosáhnout situace, v níž skončí násilí a bude odvrácena skutečná občanská válka.“ Západ nabídku mírového řešení odmítl a o tři roky později válka pokračuje, svět se stačil seznámit s Daešem, s nímž Pentagon počítal už tehdy, mrtvých je pro změnu nepočítaně, Bašár Asad je u moci dál a Evropu zaplavují stovky tisíc uprchlíků z tamního konfliktu.

Střih. Libye. Na počátku letošního roku se do médií dostaly – americkou generalitou potvrzené -- materiály, podle nichž byl Muammar Kaddáfí už v březnu 2011 ochotný odstoupit z čela země a uvolnit prostor prozatímní vládě, ale měl dvě podmínky. Za prvé chtěl, aby libyjské ozbrojené síly i po jeho odchodu zůstaly netknuté a mohly tak bojovat proti Al Kajdě. Za druhé chtěl, aby měl zaručený volný odchod a aby proti němu a jeho blízkým byly zrušeny všechny sankce. Hillary Clintonová to na rozdíl od generálů odmítla. O čtyři roky později je očividné, že válka Libyi rozložila, oblastí se šíří Daeš a přes někdejší libyjské území proudí do Evropy stovky tisíc uprchlíků ze subsaharské Afriky. Kaddáfí to ostatně v rozhovoru pro France 24 předvídal právě už v březnu 2011: „Miliony černochů mohou přijít ke Středozemnímu moři, aby přešli do Francie a Itálie, přičemž Libye hraje roli v bezpečnosti Středomoří.“ A jeho syn Sáif, který dnes čeká na popravu, ve stejném rozhovoru dodal: „Libye se může stát Somálskem severní Afriky, Středomoří. Uvidíte piráty na Sicílii, na Krétě, na Lampeduse. Uvidíte miliony ilegálních imigrantů. A vzápětí přijde teror.“

Střih. Irák. Podle britského The Guardian Saddám Husajn už v roce 2003 nabídl, že vpustí do země mezinárodní zbrojní inspektory a dokonce i americké vojáky, aby pátrali po zakázaných zbraních, a k tomu navrch ještě uspořádá nové volby. Bushova administrativa vše odmítla. K tomu Saddám navíc navrhl, že pokojně odstoupí z čela země, výměnou za miliardu dolarů, což vyplynulo ze záznamu rozhovoru, který v únoru 2003 vedli George W. Bush a tehdejší španělský premiér José Maria Aznar. A Bush podle záznamů (taky ZDE nebo ZDE) Aznarovi řekl, že ať už Saddám v Iráku je nebo není, „my budeme v Bagdádu do konce března“.

Susan Lindauerová, která v té době působila jako „styčný důstojník“ s iráckou ambasádou při OSN, upřesňuje: „Je pravda, že se Saddámovi zoufalí pobočníci chtěli už před invazí stáhnout do vily v Tikrítu, ale sám Saddám nikdy nepožadoval žádnou miliardu dolarů. Řekl si jen o soukromý prapor Irácké národní gardy, srovnatelný s jednotkou tajné služby kolem prezidenta Clintona, který by ho střežil na odpočinku. Vím to přesně, protože jsem osobně byla v kontaktu s iráckým velvyslanectvím při OSN v New Yorku a předávala jsem tuto zprávu do Washingtonu a Valnému shromáždění OSN a Radě bezpečnosti OSN. Kofi Annan (tehdejší šéf OSN, pozn.red.) o Saddámovu návrhu věděl. A také španělský premiér Aznar. Tyto historické detaily byly ale vyloučeny z učebnic dějepisu ve chvíli, kdy mne George Bush nařídil zatknout na základě Vlasteneckého zákona coby „iráckou agentku“ – byla to politická fraška bez jakéhokoli důkazu, s výjimkou mého protiválečného aktivismu a varováním, že válka v Iráku žádné zbraně hromadního ničení neodhalí, rozpoutá ale násilné a krvavé povstání a pomůže Íránu stát se regionální mocností. V roce 2007 senátní výbor pro tajné služby má varování z ledna 2003 podpořil s tím, že to byla jedna z mála světlých míst v předválečné produkci zpravodajských informací. V roce 2005 a poté ještě v roce 2008 jsem byla označena za „duševně neschopnou stanout před soudem“ a hrozilo mi „vězení až na 10 let“, a to s cílem utajit realitu zpravodajských informací před válkou.“  

Střih. Súdán. Než se Usáma stal americkým „nepřítelem číslo 1“, pomáhal CIA organizovat mudžáhidy k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, dával dohromady islamistické fanatiky po celém Blízkém východě, a to vše s podporou vlád USA a Saúdské Arábie. Na počátku 90. let Usámova Al Kajda operovala ze Súdánu, kde s ním také v roce 1993 udělal rozhovor Robert Fisk z The Independent. Usáma v něm sice popírá, že by od Američanů dostával jakoukoli pomoc, ale mnoho údajů svědčí o opaku. V té době už se ale Usáma „osamostatňoval“, čímž se z nástroje USA pomalu měnil v nepřítele. Súdánský prezident Umar Hasan Bašír proto v roce 1996 Spojeným státům nabídl, že Usámu zatkne a vydá, a to výměnou za zrušení amerických sankcí proti Súdánu. USA na tuto nabídku nereagovaly, ale posléze donutily Súdán, aby Usámu ze svého území prostě vypověděl. V roce 1998 pak USA raketami zničily továrnu v súdánském Chartúmu, údajně proto, že v ní Usáma vyráběl chemické zbraně. Ve skutečnosti to byl největší súdánský farmaceutický závod, Al Šífa, a jeho zničení zavinilo podle některých odhadů smrt desítek tisíc lidí kvůli nedostatku léčiv.

Střih. Afghánistán. Usáma mezitím zcela volně zamířil do hor na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, odkud prý zorganizoval 11. září, které se posléze stalo záminkou nejen k bombardování a okupaci Afghánistánu a Iráku, ale i k drastickému omezení občanských práv a svobod v USA, stejně jako k zahájení globálního špiclování NSA. Už v říjnu 2001 přitom ale také afghánský Taliban Spojeným státům navrhl, že pokud mu předloží důkazy o tom, že se Usáma bin Ládin nějak podílel na útocích z 11. září, a přestanou Afghánistán bombardovat, vydá Usámu do neutrální země. Prezident George W. Bush ale konstatoval, že bombardování neskončí, „dokud Usámu nevydají, dokud nevydají všechny jeho stoupence, všechna rukojmí, která drží“. A dodal: „O vině nebo nevině diskutovat netřeba. Víme, že je vinen…“ Taliban vzápětí „slevil“ a už nechtěl ani důkazy o Usámovi a 11. září, pro vydání stačilo přestat bombardovat. O 14 let později je Usáma (jaksi) konečně mrtvý, válka ale pokračuje a do Evropy proudí desítky tisíc Afghánců.

Tolik k americké militaristické zahraniční politice „změn režimů“, na níž se Evropa vždy snaživě podílela. Mimochodem, k tradičním omletým záminkám typu „diktátor XY musí padnout“, „musíme budovat demokracii“, „bránit lidská práva“ či „bojovat proti terorismu“ nově přibývá prosazování i „sexuálních práv“ ve světě…

Vyjasňování faktů

Ale zpět k Sýrii a třetímu týdnu ruského „vojenského vstupu“ tamtéž. V kostce se ví asi toto: ruská armáda dodala do Sýrie na základě dlouhodobých smluv čtyři vojenské vrtulníky, přičemž celkem by jich mohlo být dodáno až dvacet. Svědkové z Hamá hlásí příjezd asi tří set ruských vojáků, ve městě se objevilo větší množství obrněných transportérů, raketových komplexů i velitelských vozů, to vše prý pod hlavičkou 47. divize syrské armády. Na internetu se k tomu objevila krátká videa ze cvičení ruských vojáků, údajně v Tartasu, z cvičné střelby ruských tanků nebo z raketového útoku džihádistů na ruskou základnu u Latákie. Ruský generální štáb připouští možnost, že by do budoucna mohla být vybudována letecká základna u Latákie, na letišti jižně od Latákie se objevilo šest ruských tanků, Damašek popírá, že by ruská armáda v Sýrii už bojovala, Kreml připouští, že by na syrskou žádost „posoudil vyslání ruských vojsk“, ale „popírá povědomí“ o tom, že by do Sýrie už nyní proudili ruští „žoldáci“, Damašek má za to, že si vystačí s nově dodanými ruskými zbraněmi a o vojenskou pomoc nebude muset žádat, a ve výsledku tak byl nyní Západ podle Financial Times donucen lámat si hlavu nad „zelenými mužíčky“ také v Sýrii.

Nicméně, důvody ruského postupu vcelku otevřeně popsal ministr zahraničí Sergej Lavrov, který poukázal na skrytou agendu americké války v Sýrii. Řekl například, že „doufá, že nikoho nezklame, když prohlásí, že některé naše protějšky, členové koalice, říkají, že občas mají informace o tom, kde se nacházejí pozice určitých skupin Islámského státu, ale koaliční velitel – obvykle americký, přirozeně – s úderem nesouhlasí“. Nebo, že „naše americké protějšky buď už od samého počátku vytvářeli koalici nedůkladně, nebo bylo v plánu, že její skutečné cíle se budou lišit od těch proklamovaných. Koalice vznikla spontánně: během několika dní oznámili, že jsou připravení, že se přidaly určité země, a zahájili útoky“. Ale podle Lavrova „analýza koaličních náletů vyvolává zvláštní dojem. Vzniká podezření, že kromě proklamovaných cílů bojovat proti Islámskému státu jsou tu ještě i jiné koaliční cíle.“ Jako „na zavolanou“ se k doložení těchto tvrzení do „války proti IS“ nově vložila Austrálie, jejíž stíhačky v rámci útoku na pozice Daeše zničily ropné zásobníky, aby je nemohl využívat ani IS, ale ani syrský stát. Jinými slovy, jako by cílem koaličního „snažení“ byla ve skutečnosti jen co největší destrukce.

Čili, Lavrov vlastně Washingtonu vzkázal, aby se nepletl do ruského postupu, jinak veškerá vina za vše „špatné“ – včetně faktické snahy dál využívat Daeš coby nástroj svých politických cílů -- padne jednoznačně na něj (a jeho koaliční partnery). Rusko očividně vnímá hrozbu Daeše pro svůj „měkký podbřišek“ v centrální Asii a na Kavkaze – koneckonců, řadách IS podle odhadů Kremlu bojuje na 2400 občanů Ruska – a myslí proto boj proti Daeši vážně. V rámci nynějšího Valného shromáždění OSN hodlá Vladimír Putin „svou“ koalici boje proti Daeši projednat osobně s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem, který podporou teroristů zavádí svůj stát podle všeho do hluboké krize, stejně jako s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a nabídka k dialogu zamířila i do Bílého domu.

Vztahy mezi USA a Ruskem se přitom v poslední době – konkrétně od chvíle, kdy amerického ministra obrany Chucka Hagela nahradil neokonzervativec Ashton Carter – změnily. Zatímco Hagel se svým ruským protějškem Sergejem Šojgu „konferoval“ vcelku pravidelně, Carter tuto praxi zrušil a přenechal veškeré kontakty s Ruskem na Johnu Kerrrym a ministerstvu zahraničních věcí. A ministerstvo zahraničí USA nejprve v týdnu tvrdilo, že Rusko svým postupem v Sýrii a pokračující podporou Bašára Asada skončí v „mezinárodní izolaci“, pak se ale ozvalo Německo, že bez Ruska syrský konflikt vyřešit nelze (podobný dramatický obrat lze očekávat i od většiny evropských zemí zaplavovaných uprchlíky), racionální analýzy znovu opakují, že Rusko Asada padnout nenechá, a Spojeným státům za zády kromě Turecka zbývají jen feudálové z Perského zálivu, na jejichž názory ale v době jejich vlastního komplikovaného válčení v Jemenu a hlavně v časech personálních – tedy vlastně generačních -- výměn nelze příliš spoléhat. Třeba saúdský princ Turkí bin Fajsal se Daeše už rovnou zříká.

K tomu navíc až tragikomicky selhal nápad s výcvikem „syrských umírněných rebelů“, jichž se po Sýrii aktuálně toulá zbylých „čtyři nebo pět“ (ale přibylo prý 75 nových). Zachránit tvář halasného půlmiliardového programu má změna jejich úkolu: USA jim nově dodají špičkové komunikační prostředky, aby už tedy nemuseli „bojovat proti Daeši“, ale mohli bloumat zemí, sbírat zpravodajské informace a případně navádět americké nálety. Pokud tu pětici v Sýrii tedy někdo dohledá.

Obamova image

Ve výsledku a nejspíš i při posouzení plusů a mínusů tak během týdne najednou USA souhlasily, že s Ruskem budou jednat o Sýrii, považují prý vojenské rozhovory za „důležitý další krok“, nově se do nich mají zapojit i ministři obrany obou zemí, což bylo ještě před pár týdny čímsi ještě nemyslitelným a co třeba podle LA Times už nyní dokazuje, že „Moskva nad Washingtonem zvítězila“. Aby ale tento veletoč nebyl až tak okatý, Washington dál trvá na tom, aby Bašár Asad padl – nicméně, kdy a jak se tak stane, je prý „věcí diskuse“. Fakticky to znamená, že nový americký postoj připouští, že Bašár Asad jednou třeba „padne“ stářím „na zaslouženém odpočinku“. (Mimochodem, USA v zásadě nic nenamítají ani proti tomu, aby Rusko vyslalo „mírové jednotky“ do Náhorního Karabachu a zklidnilo tak eskalující napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem – v době, kdy Baku už nevěří Evropě a Západu jako takovému.)

Aby neokonzervativce ve Washingtonu z takového obratu nechytil rovnou psotník, Pentagon oznamuje, že se tváří v tvář Rusku nevzdává, ale naopak – připravuje „přezkum“ plánů pro případ nepředvídatelného vojenského konfliktu s Ruskem, a činí tak poprvé od konce studené války v roce 1991. Nová strategie se má týkat s napětím a dlouho očekávaného ruského vpádu do Pobaltí, k čemuž Ashton Carter dodává, že Rusko je samozřejmě dál vážnou hrozbou pro Ameriku. Je ovšem otázkou, zda to k uklidnění amerických jestřábů postačí. Bývalý vrchní velitel okupačních sil v Afghánistánu David Petraeus totiž například navrhuje, aby USA v Sýrii v rámci „boje proti Daeši“ spojily síly raději s Al Kajdou než s Ruskem, což je ovšem nápad bizarní už svou podstatou. Je sice pravda, že v čele Al Kajdy už nestojí „nepřítel číslo 1“ Usáma a že nynější lídr Ajmán Zavahrí veřejně označuje Daeš za nelegitimní i s jeho „chalífátem“ na území Iráku a Sýrie, ale jedním dechem konstatuje, že to přece neznamená, že by obě skupiny nemohly spolupracovat. A co víc, Al Kajda onehdy zveřejnila seznam svých cílů a lze mezi nimi nalézt jména amerických miliardářů (a hybatelů americkou politickou scénou) typu bratrů Kochových, Warrena Buffetta, Billa Gatese či Michaela Bloomberga.

Nicméně, aktuální volbu, před níž Barack Obama v Sýrii stojí, výmluvně shrnul Robert Parry na Consorcium News: „Pokud bude chtít prezident Barack Obama zmírnit krize vycházející ze syrské války a dalších amerických strategií usilujících o „změnu režimu“ z minulých dekád, bude muset uznat, že tyto dřívější intervence (včetně těch jeho) se proměnily ve strategické katastrofy.“ V reálu je totiž Washington nucen sledovat, jak jeho politika „změny režimu“ v Sýrii, na níž USA „pracují“ už přinejmenším od roku 2006, kýžené výsledky nepřináší, ale současně žene stovky tisíc uprchlíků do Evropy, ta pod jejich tíhou pomalu ale jistě odbourává Schengen a další své „fundamentální“ chlouby a nikdo po ní nemůže aktuálně chtít, aby šla Spojeným státům solidárně pomáhat „uklízet“ jejich svinčík v Sýrii a dál americkou politiku slepě podporovala. Z druhé strany si Rusko (s Čínou v zádech, která je prý přinejmenším kvůli ujgurským džihádistům připravena na požádání vyslat vojáky do Sýrie rovněž) uvědomuje, že má v rukou všechny trumfy, a tak ze svých plánů nijak slevovat nemusí. Tím spíš, že USA nemohou nijak zásadně a dlouhodobě odmítat nabízený společný boj proti Daeši, protože by to vypadalo přinejmenším hloupě. Pokud Washington nebude chtít ztratit Evropu na dobu delší, než je nutné, bude podle všeho muset zvolit jedinou možnou cestu, a tou je konec projektu využívání islamistických teroristických organizací k prosazování regionální politiky na Blízkém východě (a k tomu přinejmenším na nějaký čas a alespoň na oko přestat s politikou „zadržování“ Ruska). Sázky jsou vysoko a nositeli Nobelovy ceny za mír Baracku Obamovi hrozí, že do dějin vejde jako prezident, který nepomohl zastavit humanitární katastrofu a navíc dopustil zpřetrhání pevných vazeb USA na Evropu.

Za takto rozdaných karet syrské letectvo bombarduje Rakká, tzv. hlavní město Daeše v Sýrii, nebo pozice teroristů kolem Palmýry, a o spolupráci v boji proti Daeši už prý v týdnu v Moskvě jednala delegace CIA. Nic to samozřejmě ještě nemusí znamenat, ale…

…v každém případě platí, že po roce a něco drtivého tlaku kvůli Ukrajině jsou Putin a Rusko zpátky ve hře na mezinárodní scéně, možná ještě ve větší roli, než by kdo před rokem čekal.