Iniciativa Ne základnám

Centrum raketového systému jde ve stejné logice jako radar - jeho mezinárodně politické zdůvodnění kulhá...

Pomozte iniciativě - účet 2720320001/5500

Mají nás politici, vláda za hlupáky? Pryč z NATO, než bude pozdě!

8.10.2015 - Iniciativa Ne základnám

Vznik Československé republiky                                    28. října 1918
Okupace ČSR nacistickým Německem                           15. března     1939
Vznik NATO      4. dubna      1949
Vznik Varšavské smlouvy                           14. května    1955
Vznik Československé socialistické republiky                 11. července 1960
Vznik Československé federativní republiky                   29. března    1990
Rozpuštění Varšavské smlouvy    1. července 1991
( nikdy nebudeme v žádném vojenském paktu ?)
Vznik České republiky                                                     1. ledna       1993
Vznik EU                                                                          1. listopadu 1993
Vznik Senátu ČR                                                            18. prosince 1996
Vláda Josefa Tošovského rozhodla o přistoupení k NATO 21. ledna   1998

jednomyslně: Josef Tošovský, Josef Lux, Jaroslav Šedivý, Jiří Skalický, Jan Černý, Karel Kühnl, Michal Lobkowicz, Vladimír Mlynář, Petr Moos, Vlasta Parkanová, Ivan Pilip, Zuzana Roithová, Jan Sokol, Martin Stropnický, Cyril Svoboda, Stanislav Volák, Miloslav Výborný
Hlasování pro vstup do NATO - Sněmovna    15. dubna      1998 viz hlasování
Hlasování pro vstup do NATO - Senát       30. dubna    1998 viz. hlasování
Vstup České republiky do NATO ( o nás, bez nás )       12. března 1999
Vstup České republiky do EU na základě referenda        1. května    2004

Výstup České republiky z ?? 2015, neb co je možné napáchat za 25 let

13. března 1999

Jugoslávie

Války v Jugoslávii, jinak též rozpad Jugoslávie, byla série válečných konfliktů, které začaly jako nepokoje mezi jednotlivými etnickými skupinami (hlavně mezi Srby a Chorvaty v centrální části a Albánci na jihovýchodě) a skončily rozpadem země na několik nezávislých států. Války jsou obecně považovány za sérii do značné míry samostatných, ale souvisejících vojenských konfliktů, které jsou dodnes každodenní součástí života všech obyvatel bývalé SFRJ:

Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno, přičemž došlo k rozsáhlému ničení infrastruktury a kulturního dědictví[zdroj?]. Způsobené vojenské škody srbské armádě přitom byly minimální[zdroj?]. Během války došlo k celé řadě neobjasněných omylů, jakým bylo například vybombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě americkým letectvem, při kterém zahynulo 5 čínských diplomatů[zdroj?]. Konflikt mezi kosovsko-albánským UÇK byl ukončen v červnu 1999 mezinárodní okupací Kosova pod vedením OSN. Provincie však stále zůstala součástí srbského státu a nezávislost se albánským předákům navzdory intenzivní snaze zatím prosadit nepodařilo (Kosovo bylo uznáno v roce 2008). Poté v roce 2000 až 2001 se střety již v mnohem menší míře přesunuly do sousední Makedonie, kde byly ukončeny po dosažení politických ústupků.

20. března 2003

Irák

Válka v Iráku, někdy označovaná jako druhá válka v Zálivu [11] je označení pro konflikt, který zahájil vpád vojsk skupiny států vedených USA do Iráku v roce 2003 a skončil 15. prosince 2011, kdy v Bagdádu ministr obrany Spojených států amerických Leon Panetta oficiálně ukončil vojenské operace.[1][2] Koalice vedená Spojenými státy svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna, zahájila okupaci Iráku, což vedlo k asymetrickému konfliktu se skupinami, které se po zhroucení státu a faktickém zničení armády odmítly vzdát ozbrojeného odporu, ale i k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity.[12]

Invaze do Iráku začala 20. března 2003 pod kódovým označením „Operace Irácká svoboda“. Britové používali kódové označení „Operace Telic“. Spolu se Spojenými státy americkými tvořilo „koalici ochotných“ přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. K útoku byla zformována mezinárodní (britsko-americko-australská) koalice, jejíž vojenskou sílu tvořilo 17 divizí o síle 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98 %.

Útok byl veden z amerických základen v jihovýchodně položeném Kuvajtu, ale v průběhu bojů byly nasazovány výsadkové jednotky i v severních částech země. Vojska vedená generálem Tommy Franksem překročila hranice Iráku v 5:34 Bagdádského času. Hlavní útok byl veden na ropná pole v Rumajle, od něj se oddělila skupina vyčleněná k obklíčení Basry. Dalším cílem se stal přístav Násiríja na řece Eufrat který byl dobyt 29. března. Po krátké přestávce pokračoval další postup do Kutu, který značně zkomplikovala písečná bouře. Vojska odtud dál mířila ke Karbale a pak na dohled k Bagdádu. V konečné fázi invaze se soustředila na hlavní město Iráku Bagdád. Ten byl 7. dubna obklíčen a téhož dne začal útok. Do rukou koaličních vojsk padl 12. dubna, kdy vojáci strhli sochu Saddáma Husajna a obsadili paláce, odkud vykonával moc. Poslední centrum odporu, město Tikrít, padlo 14. dubna.[23

14.ledna 2011

Tunisko

Koncem roku 2010 však vzplanuly v zemi nepokoje a 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie. Původně chtěl utéci do Francie, ale francouzský prezident mu nepovolil vstoupit do země. Úřadujícím prezidentem se stal nakrátko premiér Muhammad Ghannúší a po něm předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá.

Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo tehdejšího sultána Muhammada VIII. a deklarovalo Tunisko jako republiku a zvolilo Habíba Burgibu za prezidenta. Burgiba po vzoru západních států zaváděl radikální sociální změny ve snaze zmodernizovat ekonomiku i společnost samotnou. Zbavil náboženské vůdce jejich společenského vlivu, protože považoval islám za brzdící sílu rozvoje své země. V roce 1975 ho zvolilo Národní shromáždění doživotně prezidentem. V 70. letech došlo k dramatickému nárůstu islámské opozice. Ve strachu z lidového povstání zorganizoval v roce 1987 ministerský předseda Zín Abidín bin Alí pokojný palácový převrat, nechal prohlásit Burgibu za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad.

Bin Alí pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Zahraniční politiku Tuniska již dlouhá léta charakterizuje umírněnost a snaha o vzájemný dialog. Bin Alí několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009.

13.ledna 2011

Libye

Občanská válka v Libyi začala demonstracemi a protesty v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích.

Libyjci protestovali od 13. ledna 2011 hlavně proti vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim reagoval střílením do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel^[zdroj?] k potlačení protestů. Počty mrtvých se různí, samotná Libye 23. února přiznávala 300, Itálie odhadovala až tisíc.[2] Demonstrovalo se především v největších městech (Tripolis, Benghází, Al Bayda), ale i jinde. Demonstrující podpalovali policejní stanice, dostaly se jim do rukou i vojenské zbraně a situace dospěla až k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných ozbrojených sil. Režim pak postupně přišel o celý východ Libye, libyjsko-egyptskou hranici začali hlídat vzbouřenci.

Jako vedoucí složka povstání se zformovala Dočasná národní přechodná rada (arabsky: الجمهوريةal-Jumhūriyya al-Lībiyya), též označovaná jako Národní rada. Tato rada uskutečnila svoje ustavující setkání 5. března 2011 v Benghází, kdy se také označila za „jediného představitele celé Libye“ a zemi začala označovat pojmenováním Libyjská republika.[6] První zemí, která Radu oficiálně uznala jako představitele libyjského státu, byla Francie 10. března 2011[6][7]. Z arabských států jako první uznal rebely ustavenou vládu Katar [8], který také jako první z arabských zemí vojensky podpořil vytvoření bezletové zóny nad Libyí.

Vojenská intervence v Libyi je válečná akce mezinárodních (především západních) sil na pomoc povstalcům v Libyi. Byla zahájena na základě rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN, přijaté 17. března 2011. OSN oprávnila členské státy k použití síly k ochraně civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové zóny nad Libyí. Cíle a způsob provedení vojenské akce ale ukázaly, že hlavním cílem bylo vojensky podpořit povstalce a vyčistit jim cestu ke svržení vlády plukovníka M. Kaddáfího, což také veřejně přiznal 27. března britský ministr obrany Liam Fox[9], po něm to 10. dubna zopakoval bývalý britský premiér Tony Blair [10] a 14. dubna oficiálně potvrdil i další členský stát NATO, když americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová původní cíl akce, na níž intervenční síly dostaly mandát, rozšířila o druhý (už mimo mandát OSN), totiž právě svržení dosavadního vládnoucího režimu.[11] Postoj států NATO jako celku však nebyl zcela jednotný, kupříkladu Německo se rozhodlo nenasadit do intervence žádné vojenské jednotky.[12]

25.ledna 2011

Egypt

V Egyptě probíhaly od 25. ledna 2011 demonstrace jako výraz protestu proti stávajícímu režimu a bývalému prezidentovi Muhammadu Husnímu Mubarakovi. Jedna z největších demonstrací se odehrála 28. ledna 2011. Protestů se zúčastnily desetitisíce lidí, v Káhiře demonstranti zapálili sídlo vládnoucí Národní demokratické strany. Policie použila proti demonstrantům vodní děla, slzný plyn a střelbu gumovými projektily.[1] Podle zpráv SpiegelOnline měla policie i povolení použít ostré náboje.[2] V Suezu zemřel jeden člověk. Byl vyhlášen zákaz vycházení, v zemi však již od atentátu na prezidenta Anwara Sadata v roce 1981 platí výjimečný stav.[3] V zemi byl blokován internet a lokálně také mobilní telefony, aby nemohly být použity k organizování dalších protestů.

Demonstrace začaly týden po nepokojích v Tunisku, které vyústily v revoluci. Mnozí demonstrující nesli tuniské vlajky na znamení vlivu tuniských událostí. V předvečer hlavních protestů do Egypta z Vídně přiletěl představitel opozice, nositel Nobelovy ceny míru, Mohammad Baradej, který byl ale ihned internován v domácím vězení.[1]

Dne 11. února prezident Mubarak vyslyšel protestující a rezignoval, podle svých slov chce dožít v přímořském letovisku Šarm aš-Šajch.[4] Moc převzala armáda a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví.[5] Poté byla jmenována nová vláda a armáda oznámila, že chce reformovat ústavu a uspořádat parlamentní i prezidentské volby.[6] Začalo také propouštění politických vězňů.[7]

15.března 2011

Sýrie

Syrská občanská válka je stále trvající vnitřní ozbrojený politický konflikt v Sýrii. Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi[16] v rámci tzv. arabského jara, rozvinul se do povstání významné části obyvatelstva a v roce 2012 eskaloval do občanské války a faktického roztříštění země na mnoho frakcí bojujích za rozličné cíle ve velmi nepřehledném konfliktu.

Nejvýznamnější strany konfliktu jsou vláda prezidenta Asada, která chce potlačit povstání a udržet si vládu pokud možno nad celou zemí (na její straně stojí drtivá většina alávitů a většina příslušníků ostatních náboženských menšin, podporu ze zahraničí dostává především od Ruska a Íránu), umírnění rebelové, kteří požadují ukončení téměř pět desetiletí trvající vlády strany Baas a rezignaci prezidenta Asada (na jejich straně bojují především umírnění většinoví sunnité a zahraniční podpory se jim dostává především od USA, Západní Evropy a Turecka), syrští Kurdové, kteří usilují o co největší autonomii až samostatnost svých teritorií (ze zahraničí se jim dostává určitě podpory od Západu a naopak jsou terčem útoků ze strany Turecka), a islamisté usilující o obnovení kalifátu či vybudování jiné pravé islámské říše, které reprezentují navzájem soupeřící Islámský stát a s Al Kajdou spojená fronta an-Nusrá (na jejich straně bojují místní radikálové a mudžáheddíni z celého světa a podporu dostávají - na neoficiální úrovni od tamních radikálních kruhů - ze Saudské Arábie a dalších arabských států a Turecka, naproti tomu Islámský stát je terčem útoků ze strany celé řady zemí, počínaje Západem a konče Tureckem).

22.listopadu 2013

Ukrajina

Po rozhodnutí prezidenta Janukovyče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země (a Ruskem nabízené pomoci) přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč označil tuto dohodu za zatím nevýhodnou pro Ukrajinu.[14]

Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a západní část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánoci 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až 200 tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst.[15] V prosinci 2013 odmítla Evropská komise, což je exekutivní orgán EU, poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody.[16] V lednu 2014 začala situace eskalovat poté, co povstalci použili střelné zbraně proti pořádkovým složkám a na ulicích se objevili první mrtví.[17] Od 18. února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí (navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie) a dalších dramatických událostech dne 22. února s pomocí Ruska ze země.

V roce 2010 vyhrál prezidentské volby, tentokrát právoplatně, Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovič prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit i k Evropské unii (EU), neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se Ukrajina tím výrazně přiblížila k budoucímu členství v této organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i jakýmsi "mostem mezi Východem a Západem". Vše se ale změnilo po rozhodnutí prezidenta Janukovyče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země (a Ruskem nabízené pomoci) přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč označil tuto dohodu za zatím nevýhodnou pro Ukrajinu.[14]

Tunisko – po rozsáhlých celonárodních protestech abdikoval 14. ledna 2011 prezident Zín Abidín bin Alí
Alžírsko – po rozsáhlých protestech byl v únoru 2011 zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav
Egypt – rozsáhlé celonárodní protesty od ledna do února 2011 vedly k odstoupení prezidenta Husního Múbaraka.
Jemen – rozsáhlé protesty vedly k ozbrojenému povstání, země se dostala na pokraj občanské války. Prezident Alí Abdalláh Sálih byl při protestech zraněn a přislíbil rezignaci. Na počátku roku 2012 pak skutečně předal vládu do rukou viceprezidenta Abd Rabu Mansur Hadiho. Ten následně zahájil rozhovory o nové ústavě s politickou opozicí a různými segmenty občanské společnosti, stejně jako s šíitskými Houthii (kteří ovládají část severního Jemenu) a separatisty z jižních oblastí země. Hadi také reformoval jemenskou armádu, z níž odstranil některé příbuzné bývalého prezidenta Sáliha, který i nadále disponuje v zemi jistým vlivem.
Jordánsko – po protestech král Abdalláh II. odvolal premiéra a jeho vládu.
Libye – rozsáhlé protesty se režim Muammara Kaddáfího snažil potlačit vojensky, což vedlo k libyjské občanské válce a režim byl díky rozsáhlé letecké kampani NATO na podzim 2011 svržen. Samotný Kaddáfí byl rebely zajmut po cíleném útoku letadel aliance na kolonu civilních vozidel, kterou cestoval. Bezprostředně poté byl usmrcen, pravděpodobně lynčován bojovníky protivládních rebelů. Ti následně zavedli v zemi nový režim a uspořádali první svobodné volby po mnoha desetiletích. Nová vláda, vzešlá z voleb roku 2012, má ale stále problémy s kontrolou celé země. Na mnoha místech Libye totiž propukly dílčí spory mezi jednotlivými milicemi bývalých rebelů, či mezi jednotlivými arabskými kmeny a klany.
Maroko – král Muhammad VI. slíbil politické změny a následně upravil ústavu státu.
Omán – po protestech sultán Kábús ibn Saíd obměnil část vlády a slíbil menší ekonomické a politické ústupky
Saúdská Arábie – král Abdalláh ibn Abd al-Azíz slíbil drobnější ekonomické ústupky a volební změny
Sýrie – po rozsáhlých protestech prezident Bašár al-Asad učinil změny ve vládě, protesty se však změnily v ozbrojené povstání, které je vojensky potlačováno. V průběhu brutální občanské války se část syrského území (zejména sever a východ země) vymkla kontrole Asadova režimu, který však přesto dosud přežívá.
Bahrajn – po rozsáhlých protestech zejména šiitské nevládnoucí většiny král Hamad slíbil ekonomické změny a propustil politické vězně, kvůli nadále trvajícím protestům v březnu 2011 protesty s pomocí vojenských sil Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu vojensky potlačil.