Tento vzpomínkový úvod jen zdánlivě odvádí pozornost od tématu našeho semináře. Každý den se přece pohybujeme v zamořeném území, ale na rozdíl od starého instruktážního filmu nejsou ani naše domovy očistným útočištěm, spíš naopak. Právě doma, když už jsme sňali nepohodlné společenské a pracovní masky, odložili úvazky a usadili se nalehko v obýváku, si zapínáme život ohrožující zdroje a vystavujeme se jejich účinkům. Ty přetrvávají i poté, co zářiče už jsou vypnuty a vstupují nám do snů jako volné pokračování scénářů, které do našich mozků naprogramovala televize a rozhlas. Na rozdíl od morčat inhalujeme škodliviny dobrovolně a ještě za jejich pravidelné dávky platíme. Naším „ziskem“ je iluze.

Podobně jako vězni přikurtovaní v Platónově jeskyni vnímáme vnější svět jen podle stínů a narežírovaných slov. Platónovo dávné podobenství o neschopnosti člověka vymanit se z pozice diváka, příjemce zkreslených informací, dnes působí jako věštba, která se vyplnila. Přikazovaný úhel pohledu sice není novinkou, s lidským vědomím se manipulovalo od nepaměti, ale teprve současná technika umožňuje projektovat stejnou iluzi ve stejné chvíli miliardám lidských morčat.

Epocha masově šířené lži, která spektakulárně odstartovala 11. září 2001, se ale podle principů dialektiky může proměnit v epochu prozření. Zatím je k tomu daleko, protože setrvačnost víry v takzvaně zjevenou pravdu je druhem sebeobrany člověka před tušenou bolestí, kterou by mohl vyvolat šok z pravdy poznané. Léčba šokem může být riskantní i pro léčitele, což Platón, žák popraveného Sokrata, věděl. V podobenství popsal, jak se jednomu z vězňů podařilo uniknout z tmavé jeskyně ven, do skutečného světa. Poprvé spatřil slunce a byl oslněn až k slzám. Když se vrátil do jeskyně, aby se podělil o poznanou pravdu, konzumenti stínohry mu nechtěli věřit a v hněvu, že jim ničí iluze, kterým přivykli, se rozhodli zvěstovatele zabít.

Poznávání a šíření pravdy bylo málokdy bezpečnou záležitostí. Přesto jsou lidské dějiny plné odkazů na neúnavné hledače, odvážné myslitele a kritiky, kteří se napříč časem snažili vést člověka k dospělosti. Líbí se mi úsloví, že světlo spálených knih osvítilo svět. Na jak dlouho ale? Dnes jsou urny s popelem, které máme seřazeny v knihovnách, obranou pouhých jednotlivců, zatímco zář televizních obrazovek funguje jako zbraň hromadného ničení zdravého úsudku.

Na besedách, kterých se občas účastním, se jakékoliv téma nakonec přelije do stesků na bídnou kvalitu našeho zpravodajství. Někdy padne i polehčující připomínka, že v dobách tzv. normalizace nám média přece lhala taky, takže současná situace je prý vlastně stejná. Tak to ale rozhodně není. My starší jsme živoucími svědky toho, že po krátkém období pravdomluvnosti na sklonku šedesátých let byla následná cenzura vnímaná jako cenzura a lži šířené znormalizovaným rozhlasem, tiskem a televizí byly většinou obyvatel hodnoceny jako lži. Dnes je to horší, protože část populace, především mladé lidi, zasáhla mediální hypnóza natolik, že si myslí, že žijeme v éře svobody slova. S mírnou nadsázkou lze říct, že proměna vědomí a smýšlení české společnosti se uskutečnila tryskem za pouhou čtvrtinu století, zatímco římsko katolické církvi nestačilo k plošnému přeprogramování českých mozků ani tři sta let.

Současná všudepřítomná a vševědoucí média plní své „svaté“ zadání mnohem pohodlněji a s obrovským rozmachem. Prvouka začíná už u dětí, které pěstounka televize vychovává k obrazu svému. Ohýbat mladé stromky je účinnější, než kácet pamětnické duby. Ty stačí označkovat výstražným rudým pruhem. A tak se v Čechách zastydlý antikomunismus stal utkvělým štítem, za kterým se noví a noví rekruti řadí do boje, který už dávno skončil. To „Kartágo“ už bylo zničeno, ale naše zpozdilá média stále vdupávají do jeho pokořené půdy své kyblíčky soli, a přitom opomíjejí fakt, že dračí setba mezitím vzklíčila úplně jinde.

Často přemýšlím o tom, zda pracovníci našich médií věří tomu, co nám sdělují, anebo zda to berou jen jako dobře placenou hereckou roli. Zřejmě to bude u někoho tak, u jiného onak, takže ve výsledku skvadra profesionálních cyniků smíchaná s tlupou naivních ochotníků. Samozřejmě i v tomto spolku existují výjimky, jako například onen mladý novinář ČTK, který se mě loni na jaře po skončení tiskové konference věnované Ukrajině, zeptal, odkud čerpáme své odlišné informace. Potlačila jsem úžas a nadiktovala zaměstnanci České tiskové kanceláře odkazy na nezávislé zdroje. Pokorně si je zapsal, ale pak už jsme se nikdy nepotkali, a tak nevím, jestli semínko vzklíčilo.

V době normalizace měli zprávaři ČTK přístup k zahraničním agenturám volný, ale existovala pevná vnitřní pravidla, jak převzaté zprávy třídit, co uvolnit většinovému příjemci a co pouze vybraným státním institucím. Nejužší výběr informací, které nesměly proniknout k veřejnosti, byl rozepisován pouze na psacích strojích a prostřednictvím kurýrů doručován politickým špičkám. Otázkou je, nakolik se tehdejší politická elita dokázala v důvěrných dokumentech orientovat a co z nich uměla vyvěštit. Dnes se k našim politikům dostávají zprávy ze světa mnohem rychleji, takže i jejich reagovaní na ně je rychlejší. Mnohdy až zbrkle rychlé. Připomenu loňské zřícení malajsijského letadla sestřeleného nad Ukrajinou a střelhbité vyhlášení sankcí EU proti Rusku. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vysvětlil tehdy na tiskové konferenci: „Byla to opatření zahraniční rady přijatá v atmosféře po pádu letadla. Opatření byla zvolena cíleně. Byla tu nutnost reagovat a jsem rád, že jsme byli schopni zaujmout stanovisko a dobrat se výsledku...“ To znamená, že okamžitě po pádu civilního letadla, jehož trosky a oběti zatím žádný vyšetřovatel nezdokumentoval, vydalo 28 politiků členských zemí EU verdikt o zločinu, o pachateli a o udělení trestu. Následné stejně zbrklé mediální krytí toho nezdůvodněného politického rozhodnutí ukázalo, že proměna novinářů z hlídacích psů demokracie v ochranku gaunerů už dokonána jest. Že se to netýká všech novinářů a publicistů a jaká naděje z toho plyne, proberu s velkou chutí později. Ale i v mainstreamu, dokonce v ČT jsou občas manipulátoři s lidským vědomím usvědčeni v přímém přenosu, když pozvaný host neočekávaně utrousí pravdu. Takových hostů, kteří se pro veřejnoprávní televizi stávají nepoužitelní, pomalu přibývá. Vzhledem k tomu, že „důvěryhodných“ stálic, takříkajíc odborníků na cokoliv, je ale omezený počet, a už jsou okoukaní až k nekoukání, jsme v posledních dnech svědky i toho, že kvůli nedostatku vhodných lidí vede moderátor rozhovor s kolegou redaktorem a po telefonu jim přihrává další novinář. Taková trojjedinost v debatě je důkazem toho, že rezervy se nedaří doplňovat a že televize už žije z vlastní podstaty. Jak dlouho jí to vydrží? A co nastane pak?

Známe sice případy, kdy se trénovaný alkoholik někdy propil až ke střízlivosti, ale to neznamená, že by se trénovaní lháři mohli prolhat až k pravdě.

Pro loď s vlajkou ČT bude velmi obtížné změnit kurs o 180 stupňů. Nejdřív musí zpomalit a poté vykonat manévr v širokém půlkruhu.

To zabere hodně času. Nejsem si jista, zda naši „nejdůvěryhodnější“ zpravodajové, i kdyby s otočkou začali okamžitě, jsou schopni ji bezpečně dokončit. Ta loď je plná platících pasažérů. Jak přijmou koncesionáři zjištění, že tak dlouho pluli plnou parou špatným směrem? A že místo života v pravdě konzumovali lživot?

Mnoho pasažérů, kteří se řídí vlastním kompasem a mozkem, už ale kontaminovaný parník opustilo. Přestoupili na škunery a motorové loďky. Mluvím o nezávislých zpravodajských webech. Chci poděkovat nejen jejich kormidelníkům a autorům článků, ale i čtenářům, kteří debatu pod texty vnímají seriózně, jako fórum pro výměnu názorů a doplňujících informací. Na rozdíl od někdejšího papírového samizdatu, který koloval jen v omezeném okruhu a nemohl reagovat na aktuální vývoj politiky, internetové nezávislé weby dnes tvoří skutečnou zpravodajskou síť, která je dostupná každému, kdykoliv a téměř kdekoliv.

Před čtyřmi sty lety prosazoval český intelektuál Jan Ámos Komenský dostupnost vzdělanosti pro každého člověka z jakékoliv společenské vrstvy. Je příznačné, že jeho touha se začíná naplňovat až v nejkritičtější epoše lidstva, kdy masově šířená lež zasévá dirigovanou nenávist do našich duší a programuje naše mozky na válku. Dogmatická zaujatost proti Rusku dosáhla v ČT vrcholu, když toto médium veřejné služby ignorovalo historicky průlomový projev ruského prezidenta v OSN a svou cenzurou donutilo diváky vyhledat si řeč Vladimíra Putina na internetu. Díky úsilí bezejmených překladatelů jsme mohli už několik hodin po přednesení projevu sledovat jeho záznam i s českými titulky. K dnešku už videonahrávku shlédly v Čechách sta tisíce uživatelů internetu, což je důkazem toho, že civilní obrana v naší zemi začala fungovat spontánně. Lidí, kteří každodenně pobývají na zamořeném území mainstreamu ubývá a mnozí z nich už to činí jen pro srovnání, tedy z výzkumných důvodů.

V Německu vznikly webové stránky, které přehledně monitorují mediální manipulaci a archivují pořady, výroky a texty včetně jmen autorů, aby budoucí tribunál při posuzování zločinů proti míru, měl dokumenty k dispozici.

Než tato doba, nikoliv pomsty ale spravedlnosti, nastane, prožijeme ještě mnoho soubojů, neboť zdechající kobyla, jak známo, nejvíc kope. Snahy o cenzurování internetu sílí a vyvíjejí je i někteří naši politici. Rádi by nás přidrželi v jeskyni a dál nám promítali matoucí obrázky. Věřím, že se jim to nemůže podařit, protože každý den, každou hodinu se některý z vězňů osvobodí, odmítne dál sledovat zrežírovanou stínohru a vyjde ze sluje ven. Nepohrdejme ale těmi, kteří ze setrvačnosti nebo z pohodlnosti ještě zůstávají v zamořeném území. Démon souhlasu je jako chobotnice. Musíme její chapadla přisátá k mozkům našich přátel, nebo i členů rodiny, uvolňovat opatrně a ohleduplně. Je to složitý úkol, protože současně cítíme, že čas se stále zrychluje. Vezměme si však příklad z oněch kormidelníků, jinak řečeno z provozovatelů nezávislých zpravodajských stránek, z lidí, kteří mnohdy pracují celé noci, abychom si ráno mohli přečíst aktuální informace o stavu světa. Učme se od nich trpělivosti a přeposílejme jejich zprávy pravidelně okruhu svých bližních. Protože jenom dobře informovaní lidé se dokážou správně rozhodovat, nepodlehnou panice a ani beznaději. Čím rychleji bude takových lidí přibývat, tím dřív se epocha masově šířené lži promění v epochu prozření.