Podepisoval se v Bukurešti zvací dopis pro NATO?

Zdeněk Zbořil

Snad jen zvláštní shodou okolností jsme se včera  mohli seznámit se zprávou od Reutra, která nám říká, že  “Představitelé devíti zemí východního křídla NATO jsou znepokojení pokračujícím agresivním postojem Ruska“, a proto podporují trvalou vojenskou přítomnost sil NATO ve svém regionu.

Zdeněk Zbořil

6.listopad 2015 - 01:13

Shodli se na tom na svém setkání v rumunské Bukurešti „představitelé“. východoevropských zemí,  z nichž některé chtějí být považovány za středoevropské. Tam došli k závěru, že „Rusko se musí vrátit k respektu mezinárodního práva i mezinárodních závazků“. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Prý je to „základní předpoklad pro to, aby se vzájemný vztah NATO a Moskvy zakládal na důvěře“ a aby jej neohrožovala sílící aktivita ruské armády v prostoru od Baltu po Sýrii. A aby se toho dosáhlo, dohodli se tito „představitelé“ na tom, že budou „usilovat o silnou, věrohodnou a trvale udržitelnou vojenskou přítomnost“ v nikterak přesně vymezené „své oblasti“. Jen na okraj se zmínilo, že se bude také podporovat „hlubší spolupráce“ mezi EU a NATO.

Když víme, že v těchto zemích, ať již s Ruskou federací sousedí či k jejím hranicím mají ještě dost daleko, jsou umístěny „síly rychlé reakce“, lze o tomto ujednání předpokládat, že neobsahuje názor, že tyto síly budou bránit hranice schengenského prostoru, ale  spíše budou stát na  historické stráži „tradičních hodnot“ a na neméně tradičních nástupištích armád táhnoucích na Moskvu. A to těch, o kterých víme od těch polsko-litevských v polovině 17.stol., ale i zimních pochodů tam a zpět francouzských a německých armád v století devatenáctém a dvacátém.

Tentýž den odvysílala ČTV  třetí díl francouzského dokumentárního filmu „Apokalypsa: druhá světová válka, rok 1941“ (díl 3/6), který se věnoval  hrozivému plánování a uskutečňování „Operace Barbarossa“, v minulosti někdy také označované za „věrolomné přepadení“ Sovětského svazu. I když i samotné pojmenování vojenské operace,  kterému posloužilo  jméno císaře křižáka  Friedricha I., který na jednom ze svých tažení do Svaté země zemřel, ale stačil ještě vyplenit a podlomit vojenskou a ekonomickou sílu křesťanské Byzance během svého tažení na Východ, v sobě  skrývá svoje aktuální kouzlo. Ale na nám dobře známé Operaci Barbarossa bylo zajímavé také to, čemu se říká „kultura války“, anebo, chceme-li, i „psychologická příprava válečných akcí“.

Protože se tato „kultura války“ nemění od dob čínského Mistra Suna, je dobré vzpomenout si, jak to tehdy v roce 1941 probíhalo i na úrovni válečné agitace ve prospěch války an sich. Především bylo nutné proměnit  během několika dnů dosavadního spojence v nepřítele. Z Rusů se tak stali bolševici, před kterými bylo třeba zachránit Evropu a Západ, prohlásit hlavu ještě nedávno spojeneckého státu za diktátora a jeho politický režim za žido-bolševický.  Lidé, které svým rudým spárem „uchvátil“,  byli  náhle „podlidé“  nejasného mongolské-asijské původu, což tehdy konvenovalo germánským stereotypům a představám, že jde buď o levnou pracovní sílu, která se musí upracovat k smrti, nebo, ještě jednodušeji, o zaostalou, nekulturní a navzdělatelnou „nelidskou“ masu, předurčenou už svým zrodem k fyzické likvidaci.

Ve francouzském dokumentu jsme viděli záběry postupující německé armády povahy téměř holywoodské. Usměvaví mladí muži si za zpěvu bojových písní,  jejichž tématem je   „tažení vpřed a na Východ“, vesele vykračují a míjejí nejen zbědované a vizuálně nesympatické muže a ženy méněcenné rasy  a davy neméně zbědovaných, špinavých a rezignovaných válečných zajatců, jejichž fyzická likvidace se dala očekávat a vlastně to pro záchranu Evropy bude nezbytné.

V této části francouzského dokumentu se ještě nevzpomínala Operace Bagration, letní sovětská  ofenzíva z roku 1944, jedna z velkých bitev druhé světové války. Její název měl význam historického odkazu na ruského generála P.I.Bagrationa, který zahynul v boji s francouzskou armádou v neméně slavné bitvě u Borodina. Operace Bagration byla vojenská ofenziva v Bělorusku,  Pobaltí a  pokračovala až na Ukrajinu, tedy do míst, které tak sensitivně vnímají dnešní vojenští plánovači NATO.

Snad by bylo možné, aby se tito stratégové trochu porozhlédli po nedávné historii, anebo to už nepotřebují a jen očekávají až nějaký nezodpovědný nenávistný stařec stiskne ten pověstný červený knoflík. A pokud k tomu již v Bukurešti došlo a nějaká nová „operace“ probíhá, pak bychom se měli podívat, kde jsou ta dnešní bitevní pole v prostoru od Baltského po Černé moře, abychom se mohli připravit na další vlnu prchajících před válkou a ohrožením svých životů. Možná že mezi nimi budeme i my sami. Pak nám totiž ani Pán Bůh, ani Alláh nepomohou.