Rozsáhlé vojenské cvičení nazvané Operation Atlantic Resolve (OAR) poutá značnou pozornost médií. Tím spíš, že při něm došlo k vojenským incidentům mezi americkými plavidly a ruskými stíhačkami. Cvičná operace už probíhá delší dobu a je zdůvodňována jako atlantická odpověď na ruský postup na Ukrajině a zejména na anexi Krymu. Význam tohoto cvičení analyzoval v deníku Právo Jan Eichler.

 V rámci této cvičné operace společně cvičí všechny druhy ozbrojených sil USA se šesticí nových členských států NATO – Polskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Rumunskem, Bulharskem. Epizody celé rozsáhlé operace probíhají v blízkosti hranic Ruské federace.

Pokud jde o akce pozemního vojska USA, generál Frederick Hodges, velitel pozemních vojsk USA v Evropě, zdůraznil, že expanze od Pobaltí až po Černomoří má dva hlavní cíle: znemožnit snahy Ruska o vražení klínu mezi USA a jejich spojence, a dále ujistit evropské spojence o pevném a trvalém angažmá ve východní Evropě. Jde tedy o cíle symbolické, politického charakteru, přičemž ke zvýrazňování jejich významu a ke zdůrazňování odhodlanosti se nasazují vojenské síly.  
 
Do východní Evropy se přesouvají tanky  
 
Další součástí tlaku na současné Rusko je program nazvaný European Activity Set. Jeho hlavní složkou je přesun jedné těžké jednotky od 3. pěší brigády pozemního vojska z USA do východní Evropy. Spolu s nimi by se mělo v několika vlnách přesunout i okolo 220 tanků Abrams a bojových vozidel Bradley. Ve všech šesti zemích, které se na OAR podílejí, již začala výstavba kapacit pro uložení techniky pozemních sil USA.

Součástí OAR je i nácvik součinnosti vzdušných sil. Byla vytvořena stíhací expediční letka (Expeditionary Fighter Squadron – EFS), jež během posledního roku začala intenzívně využívat dvě bývalá letiště Varšavské smlouvy: leteckou základnu Amari v Estonsku, někdejší významné vojenské letiště SSSR, z něhož kdysi startovaly letouny Su-24. Nyní tam v rámci OAR na podzim 2015 přistály americké letouny F 22 Raptor.  
 
Místo ruských migů americké stroje A-10  
 
A ještě větší význam má bulharská letecká základna Graf Ignatievo ležící pár kilometrů od města Plovdiv. Ta měla strategický význam již během 2. světové války, kdy z ní startovaly junkersy německé luftwaffe. Za dob Varšavské smlouvy tam byly dislokovány nejrůznější verze letounů Mig 21. A letos v březnu tam přistálo 12 amerických útočných letounů A-10 Thunderbolt II. Ty pak v rámci OAR uskutečnily celkem téměř 1200 vzletů. Co vše se vejde do historie jedné letecké základny během necelého století!

Význam sílící součinnosti vzdušných sil USA s někdejšími členskými státy Varšavské smlouvy výstižně vysvětlil americký generál Frank Gorenc: dochází k posunu od společného střežení vzdušného prostoru směrem ke klasickému robustnímu výcvikovému programu ve východní Evropě. Ten se už zaměřuje na integraci činností mezi letouny, protivzdušnými systémy a kontrolu vzdušného prostoru.

Velký význam celého rozsáhlého cvičení potvrdil i vrchní velitel spojeneckých ozbrojených sil v Evropě (SACEUR), americký generál Philip Breedlove. Během své nedávné březnové návštěvy ve Vilniusu prohlásil, že NATO postupuje směrem k integrované společné protivzdušné obraně, která by měla být "účinná v případě války". Stal se tak prvním armádním generálem, který použil ono strašné slovo válka, a navíc tak učinil v zemi, jež ještě před necelými třiceti lety byla součástí SSSR.  
 
Situace připomíná studenou válku  
 
Už to samo o sobě ukazuje, jak eskaluje vojenské napětí mezi dvěma státy, které ještě před 15 lety spolupracovaly v bojích proti tálibům na území Afghánistánu a před šesti lety spolu podepsaly památnou pražskou smlouvu START III.

Nyní je, bohužel, vše zásadně jinak. Jsme svědky tzv. expanze na vyžádání. Politické elity někdejších členských států Varšavské smlouvy hovoří o strachu z ruské rozpínavosti a žádají USA, aby jim poskytlo zesílené bezpečnostní záruky. Ty ochotně vyhovují a kruh se prozatím uzavírá velmi silnými vyhlášeními amerických generálů. Silně to připomíná situaci na přelomu 40. a 50. let, v době založení NATO a budování amerických základen v západní Evropě.

Zároveň s tím nastává klasické bezpečnostní dilema: ruská strana vnímá postup USA a jejich východoevropských spojenců jako hrozbu pro svou vlastní bezpečnost, a tak odpovídá posilováním vojsk na západní hranici. Tím se roztáčí typický začarovaný kruh, jak ho svět znal z dob před rokem 1989. Proto se už hovoří o nové studené válce, během níž se stále doufalo, že nikdy nepřeroste ve válku horkou.  
 
Vojska NATO stále blíže Moskvě  
 
V principu je to nyní velice podobné. Utěšovat se lze snad tím, že koncentrace amerických vojsk v Evropě je zatím mnohonásobně nižší než ještě před třiceti lety. Přímá válka skutečně nehrozí. Ale na druhé straně jsou tato vojska mnohem blíže k Moskvě – americký geopolitik George Friedman upozornil, že vzdálenost se zkrátila z někdejších téměř tisíce mil na něco málo přes pouhou stovku, přičemž z někdejší nárazníkové zóny tvořené zejména Polskem, karpatským obloukem, Dunajem a Balkánem se stala součást NATO.

To jsou faktory, které na straně prohrávajícího (ať je to, kdo je to – Německo po 1. světové nebo Rusko po válce studené) vždy budí kromě pocitu křivdy i syndrom ohrožení, od čehož už je jen malý kousek ke zkratovitým akcím. Ty pak mohou mít nejen nechtěné, ale i nedozírné důsledky. A tak nezbývá než doufat, že na obou stranách bude nadále zachována zásada politické kontroly nad postupem generality.