Závěr

Iskandery jsou zbraněmi asymetrické odpovědi na hrozby, které Rusko v Evropě potkaly. Studená válka přinesla nebezpečí jaderného útoku během dvaceti resp. osmnácti minut. Rozmístění raket Pershing II v západní Evropě tuto časovou prodlevu zkrátilo na osm minut. Jelikož design sil pro antirakety SM-3 na rumunské letecké základně Deveselu a v Polsku technicky umožňuje jejich naplnění střelami LGM-30 G Minuteman III s návratovým, samostatně manévrujícím modulem MIRV/ SERV, který nese v současnosti tři hlavice W78 a návnady, ale může teoreticky nést až dvanáct hlavic, přestavuje tato soustava možného dvojího užití pro Rusko teoretické nebezpečí překvapivého úderu.

Rusko navíc tvrdí, a určitě ne neprávem, že americké antirakety by mohly potenciálně podkopat odstrašující sílu ruského jaderného balistického arzenálu, na nichž spočívá obranyschopnost celé země. Rozmístění protiraketových komplexů v bezprostřední blízkosti pozičních oblastí ruských strategických raketových vojsk a hlídkových teritorií ruských jaderných ponorek může ohrozit preventivní nebo odvetný úder na případného nepřítele.

Rusko prozatím odpovědělo asymetricky. Moderní kvazibalistické střely Iskander rozmístěné v kaliningradské enklávě jsou prozatím taktickou odpovědí na vznikající strategické ohrožení. A je otázka, zda se kvazibalistického manévrování nedočkají i nové verze samohybné mezikontinentální střely RS-12M1 Topol-M či ponorkové mezikontinentální střely Bulava. Topol-M už dnes používá hlavic, které mohou v závěrečné fázi letu velmi prudce manévrovat, používají rušiče, vypouštějí klamné cíle a odolávají elektromagnetickým impulsům i přímému fyzickému poškození pláště. Rusko předpokládá, že v roce 2015 bude Topol-M hlavní výzbrojí strategických sil a v roce 2020 budou RVSN vyzbrojeny už pouze těmito raketami.