Vážení přátelé,
postupně budeme zveřejňovat materiály k summitu NATO Varšava 2016, dopis premiéra Sobotky na Pokyn do Varšavy.

Raakce vojenského analytika
Jaroslava Štefce:

Doslova s očima navrch hlavy a otevřenou pusou jsem poslouchal na ČT24 pana Landovského, syna herce stejného jména, takto náměstka ministra obrany Stropnického, a teď poslouchám s obrovským sebepřemáháním proud plytkých frází z úst ministra zahraničí Zaorálka. Obojí k tzv. "summitu NATO". Strašné. Nevím, jestli se mám smát, brečet, propadnout hysterickému záchvatu nebo upadnout do bezedné deprese. Nebo si nalít frťana. Do půllitru.
Vzduchem létají věty jako „demonstrujeme absolutní soudržnost NATO“, „jsme pod tlakem hybridní války, o níž nevíme, odkud a kdo ji vlastně vede“, „stavíme 4.000 vojáků Aliance proti 12.000 vojáků Ruska“, „musíme být absolutně odolní“, "to je ta kybernetická bezpečnost" a podobné perly. Pan Zaorálek řeší levou rukou geopolitické i odborné problémy, o jejichž podstatěa možných dopadech toho viditelně moc neví. O to je ale suverénnější.
Přesto musím v jedné věci, ač nerad, dát panu ministrovi za pravdu. Tento summit NATO byl skutečně přelomový. Podpisem nikým nevolených zástupců EU pod textem dohody mezi NATO a Unií o vojenské spolupráci Evropa jako kontinent rezignovala na samostatnou bezpečnostní, obrannou a zahraniční politiku. Místo budování vlastní vojenské síly, tvořené národními armádami členských zemí EU, schopnými bránit svá území před vpádem kohokoliv na principech podobných
Severoatlantické smlouvě, svěřila se Unie, stejně jako svého času „protektorat Böhmen und Mähren“, plně pod ochranu tentokrát nikoliv vůdce, ale vládnoucích kruhů USA. Stalo se tak prostřednictvím loutek v jejím čele, ovládaných svými loutkovodiči cukrem a bičem, korupcí a vydíráním. Bez souhlasu parlamentů členských zemí EU, bez jakékoliv diskuse na národních úrovních. Odpor nepřípustný. Ministr zahraničí v české vládě Zaorálek, nadšeně opakující fráze naposlouchané při cestách do Bruselu a předepsané summitem ve Varšavě, je toho živoucím důkazem.
Závěrečnou tečkou za bezpodmínečnou kapitulací EU a vlastně celé Evropy (kromě její ruské a turecké části) před USA bude její následná rezignace rovněž na vlastní ekonomickou a monetární politiku, opět stvrzená podpisy nikým nevolených ani nepověřených šašků v čele EU. Tentokrát pod mnohasetstránkovým, pečlivě utajovaným textem tzv. „smlouvy“ TTIP. Vítězství USA nad původně silným a konkurenceschopným evropským prostorem s jeden a půl násobkem počtu obyvatel USA, úžasným kulturním a myšlenkovým dědictvím i potenciálem, kolébkou euroatlantické civilizace (ať už si pod tím představujeme cokoliv), i přes desetiletí trvající
devastaci evropského školství průměrnou vzdělaností předstihující USA o několik „váhových kategorií“ tak bude definitivně završeno.
USA se tímto krokem stanou absolutním, byť ne veřejně proklamovaným (alespoň prozatím) vítězem nesmiřitelné a jednostranné hybridní války, kterou vedly proti svým evropským „spojencům“ ve smyslu Wolfowitzovy doktríny minimálně od začátku padesátých let všemi
myslitelnými prostředky, včetně korupce, vydírání i dosazování a odstraňování nepohodlných vedoucích politiků vzpurných evropských zemí. Nakonec došlo i na "zástupnou invazi" armády islamistických fanatiků, potenciálních zabijáků, vnášejících do evropského kulturního prostředí absolutně cizorodé prvky, zcela odlišné chápání lidských práv, náboženských svobod, ceny života, úcty k zákonům i vnímání práv a povinností vůči státu, vzdálené celé světelné roky našim tradicím a zvyklostem. Přímým důsledkem této protievropské války je i stále se zrychlující rozklad našeho společenskéhořádu a narůstající strach ve společnosti jako logická reakce na naprosto transparentní a prokazatelnou neschopnost státu, personifikovaného v konkrétních osobách jeho představitelů, zajistit obranu ČR a ochranu nás, jejích obyvatel. Důkazů jsou spousty, psal jsem o nich v nedávné úvaze o AČR. Kdo nedokáže koupit svým vojákům pořádné boty a neprůstřelné vesty, nedokáže v
žádném případě ani zajistit přípravu české armády na skutečná střetnutí s reálným nepřítelem při obraně naší země, a nemá tudíž ve vedení státu co pohledávat. Věřím, že si to jako občané ČR uvědomíme a při nejbližších volbách sdělíme našemu establishmentu, že tudy cesta nevede.
Budoucnost ČR spočívá ve vytvoření středoevropského ekonomického prostoru, který sice možná nebude tak "turisticky atraktivní“ jako staré země EU, ale má zatím nepříliš dotčený lidský a hospodářský potenciál pro zajištění budoucího růstu a rovněž zdravý pud sebezáchovy řadových obyvatel. Má navíc i další společnou „evropskou hodnotu“, která se nakonec může ukázat jak velmi významný faktor budoucího sdružování. Čelí totiž nezakrytému podceňování a pohrdání ze strany původních členů Unie, vyjádřených mj. bezuzdným vykořisťováním (jak to slovo nemám rád, ale tady má své místo) obyvatel bývalých "východních" zemí a nemilosrdným rabováním jejich národních bohatství, výrobních a finančních prostředků „západními“ společnosmi a korporacemi včetně bankovního sektoru.
Přes vše uvedené, a dokonce i přes bezprostřední hrozbu války v Evropě vedené i na našem území, jsem stále optimistou a věřím, že se nám povede v rozpadající se a chudnoucí Evropě najít své místo na slunci a napomoci tím možná i nové budoucnosti „starých“ evropských zemí. A kdyby ne– po válce bude líp. Vždycky bylo. Horší to totiž zpravidla už být nemohlo.