Jestli by se to Václavu Havlovi líbilo, kdyby se na slávu kolem svého výročí díval, vědět nikdo nemůže. „Ale je pravda, že to je trapas. To, jakým způsobem skloňuje každý jméno Havel, jak si ho každý přizpůsobuje svým účelům, jak si jím každý ospravedlňuje svoje vlastní ideologie nebo svoje vlastní politické zájmy, jak si přisvojuje Havla, jeho dílo nebo to, co vydává za jeho odkaz a za jeho myšlenky, tak to je skutečně politický kýč. Protože Havel nebyl nikdy politik, vždy byl jenom divadelník na politické pozici a ve své době to sehrávalo určitou roli. Jistě byl charismatický, určitě měl velký počet spontánních a spíš emocionálně motivovaných než rozumem odůvodněných příznivců, protože racionálně vzato jeho myšlenkový souhrn byl poměrně dost prázdný,“ tvrdí Petr Žantovský.

V jeho jádru nic zásadního politického nebylo. „Byly tam jenom moralizující fráze a takové ty etické etalony, ale nic opravdu politického, co by se dalo nazvat politikou prezidenta Havla. Jo, něco jiného je nepolitická politika. To sice nevymyslel, to je mnohem starší pojem, on si ho pouze přisvojil a udělal si z něj vlajku a neustále to omílal. Ale když se dnes člověk podívá na politickou realitu, tak má dojem, že na Havlova slova, bohužel, zdůrazňuji slovo bohužel, pomalu dochází. Protože o čem byla nepolitická politika podle Havla? Inu o tom, že vládnout mají elity, protože demokratičtí voliči, řekněme ten plebs, který chodí k volbám, tak ten tomu přece nerozumí, není možné mu svěřit rozhodování, není možné mu svěřit ‚vládu věcí tvých, lide‘, jak Komenského slova zpopularizovala Modlitba pro Martu, prostě proto, že od toho máme elity, aby rozuměly všemu lépe,“ ironicky poznamenává mediální analytik.

Koncentrace moci v rukou nikým nevolených spolků

Elity v duchu Havlovy nepolitické politiky byly NGO, nevládní organizace tzv. občanské společnosti. „To je další floskule, kterou omílal od rána do večera v každém svém vystoupení. Občanskou společností zaštiťoval v podstatě velmi politické činy své tzv. nepolitické politiky, což vlastně znamená koncentraci moci v rukou nikým nevolené elity různých takzvaných neziskovek. Dnes vidíme, že všechny ty Evropské hodnoty a podobné spolky, které jsou velmi vydatně krmeny z veřejných zdrojů, nevzešly z žádných voleb, nemusely o své místo na slunci a v rozpočtu státních organizací s nikým bojovat, nemusely přesvědčovat voliče o kvalitách svých myšlenek a o tom, že přinášejí skutečné dobro,“ upozorňuje Petr Žantovský.

Aniž by něco takového musely podstupovat, tak si to zařídily jinak. „Přes nějaké konexe, v daném případě přes různé Koláře, Zieleniece a takové podobné, si zařídili to otevřené vemeno. A z toho otevřeného vemena sají a pouštějí do světa ideologii, která je ideologií nějaké velmi silné mocenské skupiny zčásti v Bruselu a zčásti za velkou louží. To přece nejsou žádné občanské spolky, které se starají o děti, seniory, postižené, minority, nemohoucí, sociálně handicapované a tak dále, to jsou prostě mocenské spolky, které usilují zcela jednoznačně o prosazení naprosto konkrétních politických myšlenek. A takhle si Havel představoval tu nepolitickou politiku, že budou vládnout elitní jedinci jako on a jeho kamarádi,“ vysvětluje mediální odborník.

Po smrti bojuje za své žijící kamarády usilující o své trafiky

Samozřejmě měli být ve svém vládnutí posilováni, podporováni a propagandisticky vyzdvihováni zmíněnými „nepolitickými politikami“ těch občanských společností. „Tedy těch nejrůznějších sdružení, těch Jandů, těch Evropských hodnot a tak dále. To je přesně ono. Tuhle nemoc současné demokracie odhalil Václav Klaus už před několika lety, ještě když byl prezidentem, a na jeho slova opět došlo. Ale je smutné, že nejsme schopni se nějakým způsobem poučit. I když někde vidíme jasnou, zřetelnou a odůvodněnou analýzu nějakého problému, tak nejsme schopni mu zabránit. Naopak se ženeme z extrému do extrému a necháme všechny tyhle síly, aby nad námi vládly. A v této situaci dnes jsme,“ lituje Petr Žantovský.

Aby pouze nementoroval Havlův odkaz, tak přechází k tomu, co ho v souvislosti s prvním českým prezidentem v médiích zaujalo. „Po dlouhé době to byl Deník Referendum, kam obvykle nechodím pro myšlenkové inspirace. Tentokrát mě tam velice zaujal článek Jana Grubera, který se jmenoval ‚S Havlem na rtech jde vždy o dobro‘. Vyšel už dříve, ale nyní ho k výročí připomněli. Je v něm spousta velmi důležitých vět. Autor si všímá toho, jak si Havla každý dává na vlajku, do hesel, jak se s ním Daniel Kroupa oháněl při své kandidatuře do Evropského parlamentu v roce 2014, jak se jím Karel Schwarzenberg oháněl ve své volební kampani nebo jak si ho s dalajlamou Bursík vyvěšuje na svůj dům ve Sněmovní ulici. A vždy je to s nějakým konkrétním politickým cílem, takže Havel vlastně po smrti bojuje za své žijící kamarády usilující o své trafiky,“ podotýká mediální analytik.

Havlova neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů

Za podstatnou považuje tuto část Gruberova textu o Havlovi: „Černobílé vidění světa je neblahým dědictvím bývalého českého prezidenta. I díky jeho veřejnému působení se podařilo zasít do společenské debaty představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí. Právě ona často kritizovaná neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů české společnosti. Neboť politika redukovaná na střet čistoty a špíny nemůže dojít ke kompromisu.“ Považuje ji za zásadní konstatování. „A jsem moc rád, že ho pronesl někdo jiný než člověk typu Václava Klause, že to říká autor z opačného názorového tábora. Tím to v podstatě validizuje, tím potvrzuje pravdivost této teze. Václav Havel vzešel z myšlenkového odkazu šedesátých let, kdy v komunismu, ať už pojednávaném stalinsky, nebo s lidskou tváří, vždy šlo o boj dobra a zla, černého a bílého, třídní boj, chcete-li. A Havel, i když sám komunistou nebyl, nepřekročil stín svého genu ze šedesátých let,“ míní Petr Žantovský.