Že Česká republika nemá skutečnou armádu, to už je dnes veřejným tajemstvím. AČR je armádou jen podle názvu, Potěmkinovskou vesnicí, sloužící k tunelování peněz ze státního rozpočtu a vytváření iluze pro nás, občany, že v případě skutečného nebezpečí, kdy půjde o naše životy a majetky, se nám dostane od státu pomoci.

Aktuálně si nárokuje několik stovek miliard na nákupy „absolutně nezbytných“ zbraňových systémů. Zpravidla supervybavených (a superdrahých) absolutních novinek, které ještě nemá ve výzbroji žádná jiná země NATO. Přitom její příslušníci si kupují nejen spodní prádlo, ale i uniformy, boty, a dokonce i neprůstřelné vesty v armyshopech a platí si sami individuální úpravy zbraní. Generální štáb, který by se měl prát za to, aby politici dali vojákům jasná zadání a starali se o to, aby ČR měla čím střežit a přikrýt hranice řeší, zda si mohou vojáci malovat oči a líčit se (podotýkám – nejde jen o ženy).

Vojenská technika je v zoufalém stavu, systém nakupování pod vedením „odborníků“ úspěšně zkolaboval, o vycvičenosti „armády“ si může každý udělat představu například ze známého případu „řetězové“ havárie pěti stomiliónových Pandurů kvůli škodovce v ceně cca 100.000 korun. V případě skutečné krize, kdy by rozhodovaly o životech stovek a možná tisíců lidí pouhé hodiny, by ČR byla schopna postavit na obranu svých občanů nejvýše několik stovek mužů. A to jsem možná ještě těžký optimista.

Kdo si myslí, že ČR je jediná země NATO s podobnými problémy, mýlí se. Stačí občas zalistovat ve slovenském tisku, nebo sledovat situaci v baltských zemích, a zjistíte, že jsme na tom jako bývalé „východoevropské státy“ všichni stejně. Polsko dokonce před nějakou dobou jasně prohlásilo, že se necítí být chráněno členstvím v NATO, a zahájilo vlastní program revitalizace ozbrojených sil.

Všichni, jeden vedle druhého, jsme byli naočkováni tím, že NATO se o nás postará a pomůže nám. Nechali jsme si rozkrást a rozprodat vlastní armády (a nejen je), pod hlavičkou „profesionalizace“ jsme se bez referend zbavili možnosti udržování vycvičených záložníků pro případ skutečného ohrožení našich zemí. A když hrozby dorazily na naše prahy a měly by se skládat účty a chystat obrana, tváří se naši politici, že se vlastně nic neděje.

Muslimskou invazi nazývají „kulturním obohacením“, organizují ohlupování našich dětí ve školách, a všechno nasvědčuje tomu, že nás naše vláda chce odzbrojit, navíc za naše vlastní peníze. Měli bychom začít volat naše politiky k zodpovědnosti. Žádat, aby nám premiér složil účty a jasně řekl, jak je zajištěna naše bezpečnost před stále agresivnějšími migranty nezvladatelně se hrnoucími do Evropy za podpory politických špiček EU a některých evropských zemí.

Také by nám měl vysvětlit, proč se vedení naší země domnívá, že největší hrozbou pro ČR je Rusko. Ministr obrany stále zbrojí na Rusa a chystá se dobýt Moskvu. Dokonce přímo na ruskou hranici vyslal celou stovku (!) po zuby ozbrojených mužů. Jásá nad tím, že se mu daří navýšit počty příslušníků armády o pár set lidí a že mu o několik desítek členů narostl kádr dobrovolných záložáků. Prioritu českých ozbrojených sil vidí především „v účasti na zahraničních misích“. Bez ohledu na to, že legalita naprosté většiny z nich je přinejmenším sporná, není v souladu se Severoatlantickou smlouvou, a už vůbec ne s Chartou OSN.

Co tak dostává nejvíce na frak, je bezpečnost nás, občanů ČR. Vláda si s námi hlavu určitě neláme, a premiér už vůbec ne. Proč také, stačí přece zajistit volební právo pár stovkám tisíc imigrantů. A kdybychom se snad cukali? Pak je třeba hezky v tichosti prosadit do Ústavy pravomoc vlády nejen posílat bez souhlasu parlamentu české vojáky do zahraničí, do cizích válek, ale také pozvat cizí vojska do ČR "na cvičení". Nebo možná i "na pomoc" podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. To už ale pěkně zavání. Mnoho z nás si ještě pamatuje srpen 1968 a to, co následovalo. Bojím se, že tentokrát by se mrtví nepočítali v jednotkách.