STOP brutální změně Ústavy České republiky
Vláda rozhoduje o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a to nejdéle na dobu 60 dnů.
Ústava ČR je v otázce vysílání ozbrojených sil České republiky porušována dlouhodobě, jak dokládá níže přiložený dokument. Předkladatelům nejde o řešení vysílání vojsk AČR do zahraničí, jde jim o přenesení pravomocí k umožnění pobytu cizí armády na území ČR na vládu.
Odpověď na dotaz:
K paušálním souhlasům komor Parlamentu s vysláním ozbrojených sil (sněmovní tisk č.
348, 7. VO) – hledisko slučitelnosti s čl. 43 Ústavy České republiky
Zpracoval: Parlamentní institut JUDr. Jindřiška Syllová, CSc., spolupráce Ing. Soňa Šteigerová
říjen 2014
Obsah:
I. Výjimky z vyslovení souhlasu s vysláním ozbrojených sil Parlamentem ČR............................1
II. Souhlas Parlamentu s vysláním ozbrojených sil................................................................2
III. K tisku č. 348, 7. VO...................................................................................................3
IV. K historii výkladu souhlasu s vysláním ozbrojených sil, závěr.............................................4
Příloha č. 1.......................................................................................................................4
Z literatury.......................................................................................................................6
I. Výjimky z vyslovení souhlasu s vysláním ozbrojených sil Parlamentem ČR
úpravy, že k některým druhům vyslání ozbrojených sil mimo území ČR České republiky není
třeba předchozího souhlasu obou komor Parlamentu. Tyto výjimky (pokud vynecháme výjimky
typu přeletů, průjezdů, cvičení, o které v dotazu nejde) jsou stanoveny výhradně v čl. 43 odst. 4
Ústavy České republiky takto:
Vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil mimo území ČR (…), a to nejdéle na dobu 60 dnů,
jde-li o:
a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení, (nebo)
b) účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je ČR členem, a
to se souhlasem přijímajícího státu, (nebo)
c) účast na záchranných pracích (…)
Tyto výjimky má vláda ve vlastní pravomoci, může rozhodnout sama o tom, kam a které síly
budou vyslány a kolik jich bude vysláno. Jen má povinnost o vládních rozhodnutích o vyslání
sil komory předem informovat, aby mohly vyslovit případný nesouhlas.
|
Page 1
|
Vláda nesmí sama rozhodovat podle Ústavy o vyslání ozbrojených sil, pokud je k jejímu
rozhodnutí nezbytný souhlas Parlamentu. Souhlas musí udělit obě komory, usnášejí se o něm
většinou stanovenou v čl. 39 odst. 3.
Souhlasem se rozumí usnesení obou komor o tom, že předem souhlasí s „vysláním.“ Souhlas komor
musí obsahovat shodný projev vůle obou komor a je udělen v okamžiku, kdy přijala usnesení v
pořadí druhá z parlamentních komor. Pokud je souhlas udělen, je vláda oprávněna ozbrojené síly
vyslat. Parlament vládu nezavazuje k tomu, aby ozbrojené síly skutečně vyslala.
Ústava samozřejmě nevysvětluje, jak konkrétní musí vládní žádost o souhlas komor být. Je však
zřejmé, že souhlas Parlamentu může plnit svůj účel jen tehdy, pokud je dostatečně konkrétní.
• V žádném případě není možno nedodržet Ústavou stanovenou dělbu státní moci tím, že by
byly parlamentní pravomoci delegovány (přeneseny) na vládu; to je ústavně zcela vyloučeno.
• Rovněž není možno udělit tak obecný souhlas, že by se ústavní ustanovení o parlamentním
souhlasu zcela vyprázdnilo. /1/
Ústava stanoví, že komora má pravomoc dát souhlas s vládním „vysláním ozbrojených sil.“ Souhlas
komory s vysláním má smysl jen tehdy, pokud se jedná o určité konkrétní vyslání. Tím se rozumí
vládní vyslání ozbrojených sil v určitém počtu, za určitým účelem a do určitého státu nebo více států.
Pokud vláda neví, kam a za jakým účelem ozbrojené síly vysílá, pak se z její strany nejedná o vyslání
ozbrojených sil. K neurčitému záměru vlády pro futuro není možno dát ze strany komor souhlas.
Přesněji řečeno, pokud byl dán souhlas nikoliv k určitému vyslání ozbrojených sil, ale k neurčitému
záměru, nejsou splněny ústavní náležitosti pro budoucí vládní vyslání a parlamentní
souhlas s konkrétním vysláním nebyl přijetím nekonkrétního záměru vysloven.
Pokud by skutečně vláda poté chtěla vyslat konkrétně ozbrojené síly, bylo by podle Ústavy
třeba požádat znovu o souhlas komor Parlamentu s konkrétním vysláním.
1 Právo Parlamentu vyjadřovat souhlas resp. nesouhlas podle odst. 3 je považováno prof. Filipem za tzv. legislativní
veto (veto zákonodárného orgánu vůči aktu moci výkonné), což implikuje, že komory Parlamentu mohou pouze
souhlasit, nebo nesouhlasit s určitým aktem vlády (nesmí jej měnit).
|
Page 3 |
III. K tisku č. 348 (7. VO)
těchto bodů), je z nich možno vyčíst, že vláda rezignovala na to, aby žádala komory Parlamentu o
souhlas s konkrétními vysláními. Vláda informuje Poslaneckou sněmovnu, že se budou konat
nějaká vyslání, ale zatím neví, kdy se budou konat, jak dlouho budou trvat, jaký bude přesně jejich
účel.
Pokud by tato vyslání splňovala podmínku čl. 43 odst. 4 Ústavy, tj, pokud by se jednalo by se o
vyslání na méně než 60 dní za podmínek čl. 43 odst. 4 písm. a), b) nebo c) (což není případ
uvedených bodů tisku č. 348), znamenalo by navrhované usnesení PS vzetí na vědomí přípravy
určitých vyslání, přitom by komory očekávaly, že případná konkrétní vládní vyslání budou
oznámena komorám před konkrétním vysláním znovu, až bude jasná jejich konkretizace, aby s nimi
komory mohly vyslovit případný nesouhlas podle čl. 43 odst. 6 Ústavy.
usnesení PS nepřímo vyplývá), je popis vyslání ozbrojených sil ve výše uvedených bodech
nedostatečný. Pokud s tím komory vysloví souhlas, není možno jej považovat za souhlas s
vysláním podle čl. 43 odst. 2 Ústavy. Jedná se pouze o přípravu konkrétních vyslání, se kterou
komory mohou vyslovit souhlas. Souhlas s přípravou vyslání však nepostačuje podle současné
ústavní úpravy k tomu, aby vláda mohla konkrétní vyslání v praxi uskutečnit.
Podle Ústavy musí vláda o souhlas s konkrétními vysláními požádat, až budou známy konkrétní
okolnosti, tedy kam se budou ozbrojené síly vysílat, jaký bude účel vyslání, přibližně kolik osob se bude
vysílat a na jakou dobu. Pokud se týká míry konkrétnosti, jakou Ústava předpokládá, z komentářů k Ústavě
se k tomu vyjadřuje nejnovější brněnský komentář (Bahýĺová a další, str. 532, autorem pasáže je P.
Molek):„Otázkou je, do jaké míry musí být tento rozsah specifikovaný. Příliš přesně specifikovaný
souhlas by totiž mohl být problematický z hlediska vojenské efektivity, resp. schopnosti přizpůsobit
se vojenským potřebám, naopak s příliš obecným návrhem by komory patrně neochotně vyslovovaly
souhlas. Ve vládních návrzích proto bývá stanoven počet vysílaných vojáků (…), doba jejich
působení, místo působení, název a typ operace, jejíž součástí toto vyslání je, a mezinárodní
organizace, která tuto operaci realizuje, popřípadě též předpokládané finanční náklady vyslání.“
IV. K historii výkladu souhlasu s vysláním ozbrojených sil, závěr
Problematické ustanovení čl. 43 Ústavy, které brání operativnosti vlády a Armády ČR, bylo
původně přijato jako reminiscence na pobyt vojsk států Varšavské smlouvy. Jeho zmírnění novelou
o takový výklad, aby souhlas komor Parlamentu byl udělen co nejobecněji. Pravidla ústavního
výkladu jsou však omezená, není možno Ústavu vykládat contra constitutionem. Protiústavní
výklad je bez jakéhokoli sporu výklad takový, který brání komorám Parlamentu vykonat svou
rozhodující roli ve vztahu k vyslání ozbrojených sil se znalostí toho, s čím vyjadřují souhlas. Jak
bylo uvedeno výše, delegace pravomoci vyslání na vládu není ústavně připuštěna. Z toho je možno
vyvodit, že vyslání, se kterým má být vysloven Parlamentem souhlas, musí být skutečným
konkretizovaným vysláním.
V historii souhlasů s vysláním je možno ze stenoprotokolů i zápisů výborů za posledních 20 let
vyčíst řadu sporů o výklad příslušné části Ústavy. Žádosti vlád o souhlas se postupem času stávaly
více a více obecnými. Neurčitost vyslání uvedená ve sněmovním tisku 348 (7. VO) je ve srovnání s
předchozími usneseními komor jen mírně vyšší. Předchůdcem tisku č. 348 z letošního roku jsou
sněmovní tisky č. 1174, 6. VO, 2012, kde jsou některé body téměř shodné jako výše uvedené body
ve sněmovním tisku č. 348 (7. VO). Obecné body - ale v menším počtu - byly přijaty rovněž v
usneseních k tiskům č. 120 (6. VO, 2010), č. 1285 (5. VO, 2009), č. 641 (5. VO, 2009), neurčitost
byla v podstatě jen v nasazení sil v rámci NRF. Právní rozbor ohledně NRF provedla vláda v tisku
č. 1204 (4. VO, 2004) s tím, že souhlas Parlamentu, který je k nasazení v NRF podle čl. 43 Ústavy
nutný, není možno od Parlamentu včas získat.
K celé historii interpretace čl. 43 Ústavy je možno závěrem konstatovat, že pokud rigidní ústavní
ustanovení brání operativnosti a účasti ČR na vojenských operacích, je třeba toto ustanovení
Ústavy změnit nebo zmírnit. Většina států NATO podobná ustanovení ve svých ústavách
neobsahuje (s výjimkou Norska, Německa).
Tento materiál je výkladem autorky, autoritativní výklad Ústavy provádí jen Ústavní soud.
2 Dotčené mezinárodní organizace a instituce reflektují ústavní úpravu členských států ohledně nasazování ozbrojených
sil. Je na každém státu, aby organizačními opatřeními v parlamentu zajistil operativnost získávání parlamentního
souhlasu, pokud je parlamentní výhrada v ústavním právu členského státu obsažena. Z tohoto důvodu není možno
argumentovat pro kompatibilitu dosavadní praxe s ústavním pořádkem závazky ČR z mezinárodních smluv. Tyto
závazky je z hlediska právního možno splnit i při dodržení čl. 43 Ústavy. Problém nečiní parlamentní výhrada, ale
organizace práce ve vztazích Parlament ČR - vláda.
Příloha č. 1
Z důvodové zprávy k návrhu úst. zák. č. 300/2000 Sb. (sněmovní tisk č 502, 2000, 3. VO)
Čl. 43 se navrhuje oproti stávající úpravě rozšířit. Dosavadní rozhodovací působnost Parlamentu
zůstává zachována. Navrhuje se ji rozšířit o záležitosti zapojování České republiky do obranných
systémů mezinárodních organizací. Dosavadní znění odstavce 1 zůstává prakticky nedotčeno.
Provádí se pouze legislativně technická jazyková úprava, která jednoznačně vyjadřuje obligatorním
způsobem pravomoc Parlamentu rozhodovat za určitých okolností o vyhlášení válečného stavu. V
odstavci 2 se nově navrhuje upravit v obecné poloze rozhodovací pravomoc Parlamentu týkající se
zapojení České republiky do obranných systémů podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je
Česká republika členem, se zřetelem k nutnosti plnit konkrétní závazky vyplývající z členství České
republiky v Organizaci Severoatlantické smlouvy. Podnětem k tomu je proces přípravy
revidovaného znění Směrnice vojenského výboru NATO o Evropském integrovaném systému
protivzdušné obrany této organizace, který v současné době vrcholí. Zakotvení mechanismu
rozhodování o zapojení České republiky do evropských obranných systémů v Ústavě také umožňuje
reagovat na úkoly, které mohou vyvstat i v budoucnosti, neboť nelze vyloučit, že se Česká republika
nebude muset podílet i na plnění dalších úkolů. (….) S ohledem na charakter závazků vyplývajících
z tohoto systému je potřebné, aby o zapojení České republiky, respektive vyčleněných sil a
prostředků Armády České republiky, do tohoto systému rozhodl Parlament. Rozhodnutí Parlamentu
v dané věci se předpokládá realizovat formou příslušných usnesení obou jeho komor. Závazky
vyplývající z tohoto systému obsahují: - omezení suverenity státu tím, že bude vzdušný prostor
České republiky považován za součást vzdušného evropského prostoru NATO, - převedení
vyčleněných sil a prostředků Armády České republiky pod operační velení vrchního velitele
spojeneckých ozbrojených sil NATO v Evropě s tím, že tyto síly a prostředky mohou být v případě
potřeby použity i k obraně vzdušného prostoru ostatních evropských států NATO, - oprávnění
vrchního velitele spojeneckých ozbrojených sil NATO v Evropě vydat vyčleněným silám Armády
České republiky rozkaz k použití zbraně při plnění úkolů.
V odstavci 3 se potvrzuje již platná zásada, podle níž Parlament vyslovuje souhlas s vysláním
ozbrojených sil České republiky mimo státní území a s pobytem ozbrojených sil jiných států na
území České republiky.
Za pobyt se nepovažuje průjezd nebo přelet státního území ozbrojenými silami jiných států, proto je
tato záležitost navrhována v odstavci 5 do rozhodovací působnosti vlády. Za vysílání a pobyt se
nepovažuje např. studium vojáků, různé stáže, činnost pozorovatelů v rámci mezinárodních
organizací, působení jednotlivých vojáků v orgánech mezinárodních organizací mimo území České
republiky i na jejím území, vojenské doprovody oficiálních státních delegací. Ozbrojenými silami
ve smyslu rozhodovací pravomoci ústavních orgánů se rozumí vojenské útvary, vojenská zařízení a
vojenské záchranné útvary definované v § 2 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených
silách České republiky. Jsou to samostatné součásti ozbrojených sil s vlastním názvem, číselným
označením a velením.
V odst. 4 a v odst. 5 se navrhuje jako výjimečnou odchylku od ustanovení odstavce 3 stanovit
působnost vlády, jejímž cílem je zabezpečit rychlé a operativní plnění přijatých závazků. Navrhuje
se, aby vláda mohla ve vymezených případech o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo její
území a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky rozhodovat nejdéle na
dobu 60 dnů.
K účasti ozbrojených sil České republiky mimo její území a k účasti ozbrojených sil jiných států na
území České republiky v rámci vojenských cvičení postačí, jak z povahy věci plyne, rozhodnutí
vlády, nejedná se o akce ve smyslu plnění mezinárodních závazků v rámci obrany. Kromě toho
vláda každoročně předkládala Parlamentu plán vojenských cvičení. Tento postup bude ve smyslu
odst. 6 i nadále zachován. V případě rozhodování o průjezdu ozbrojených sil jiných států územím
České republiky nebo o přeletu nad jejím vzdušným prostorem nejedná se v kontextu s ustanovením
§ 2 písm. h) zákona č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České
republiky, o pobyt. Průjezd je tímto zákonem omezen dobou 48 hodin. Přelety se budou
uskutečňovat v souladu s Úmluvou o mezinárodním civilním letectví z roku 1947 (ICAO) na
základě diplomatického povolení, které je vydáváno Ministerstvem zahraničních věcí po
předchozím projednání a odsouhlasení Ministerstvem obrany a Ministerstvem dopravy a spojů ve
smyslu mezirezortní dohody o postupu při povolování letů cizích státních letadel z roku 1996. Podle
navrhovaného odstavce 6 je zachována priorita v rozhodování Parlamentu stanovením informační
povinnosti vládě a také možnosti Parlamentu rozhodnutí vlády zvrátit. V případě změny rozhodnutí
vlády se nemusí jednat pouze o snížení rozsahu aktivit ozbrojených sil, ale také i o zvýšení těchto
aktivit.
Z literatury
Bahýlová, L. a další autoři. Ústava České republiky. Linde Praha: 2010. Cimoradský, J. Zapojování
ČR do mnohonárodních vojenských operací – praktické problémy spojené s prováděním čl. 43
Ústavy. In: Pavlíček, V. a kol. Bezpečnost České republiky a potřeba ústavních změn. Praha: UK -
Právnická fakulta, 2003. Filip, J. Aktuální ústavněprávní otázky výkonné moci v ČR. In: Hloušek,
V., Šimíček, V. Výkonná moc v ústavním systému ČR. Brno: Masarykova univerzita, 2005. Filip, J.
Nástin problémů bezpečnosti státu z pohledu ústavního práva. In: Dančák, B., Šimíček, V., eds
Bezpečnost České republiky, Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2002. Klíma, K. a kol.
Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. Kysela, J.
Nad jedním z „bezpečnostních aspektů“ ústavního pořádku ČR: k výkladu a aplikaci čl. 43 Ústavy,
Časopis pro právní vědu a praxi, 2003, č. 2. Kysela, J. Úprava kompetencí ústavních orgánů
v oblasti bezpečnosti a její možné změny. In: Pavlíček, V. a kol. Bezpečnost České republiky a
potřeba ústavních změn. Praha: UK Právnická fakulta, 2004.
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
