Železné košile

Už tři roky uplynuly od hromadné vraždy v Oděse a my jsme se znovu shromáždili. Nejen proto, abychom uctili oběti. Naše bolest nad jejich hrůznou smrtí se léty nezmenšila a náš hněv z toho, že pachatelé dosud nebyli odsouzeni, stále narůstá.

Autentická videa zachycující průběh bestiálního zabíjení nevinných lidí jsou decentně označena číslicí 18+, což znamená, že zhlédnutí drastických záznamů je doporučeno divákům až od osmnácti let. Mnozí spolupachatelé vraždění však byli mladší. Kameraman, autor jednoho z videí, je ve zvukovém záznamu nazývá dětmi. Když společně s ribjaty vnikl i on s kamerou do útrob zdevastovaného a kouřem prosyceného Domu odborů a natáčel záběry ohořelých mrtvých, nebyl na místě zločinu ještě ani jeden policista. A proto kameraman, zřejmě jako nejdospělejší osoba, žádal zdivočelou a nenávistnou tlupu, aby nalezeným mrtvým zkontrolovala doklady. Ribjata při chvatném prohledávání kapes obětí zjistila, že místo předpokládaných ruských agentů jsou všichni upálení Ukrajinci. Jednomu z mrtvých oděských studentů začal při probírce kapes zvonit mobil. Kdosi z jeho blízkých se chtěl ujistit, zda je v pořádku. Ale mrtvý student už hovor nepřijal.

Při sledování toho otřesného videa má divák pořád pocit neskutečna. I kameraman žasne: »Kdo by si pomyslel, že tohle se může stát v Oděse?«

Vraždění v Oděse je však důsledkem kyjevského Majdanu. Tam byl zažehnut prvopočátek soudobého ukrajinského fašismu. Mezi politiky, kteří rozněcovali ozbrojený puč v Kyjevě ale nejsou jen Ukrajinci. Ale i ta zámořská preclíkářka Nulandová je jenom viditelnou špičkou ledovce. Pod logem demokracie podněcovali nenávist bohužel i někteří naši politici a novináři.

Nevím, zda si lidé jako pan Štětina, Schwarzenberg a Zaorálek nebo novinář Palata a diplomat Bartuška udělali čas na to, aby zhlédli drastické videozáznamy o průběhu masakru v Oděse. Možná na to dodnes nemají dost síly a dostatek charakteru, aby pohlédli pravdě do očí. Zřejmě svou kuráž vyplýtvali při řečnění na Majdanu nebo při ostouzení nevinných obětí v Oděse. Zločiny proti lidskosti jsou však od doby Norimberského procesu nepromlčitelné! To se týká nejen přímých pachatelů a jejich řídících kádrů, ale i spolupachatelství politiků a novinářů. Mnozí z těchto viníků se zřejmě před budoucím mezinárodním tribunálem budou hájit tím, že byli mylně informováni. Ve věku internetu už ale takové nejapné omluvenky nestačí. Dnes každý gramotný člověk disponující kritickým myšlením dokáže vnímat události na Ukrajině chronologicky a umí rozpoznat motivy pro vzbuzování nenávisti mezi národy. Jsou snad naši politici a novináři intelektuálně podměreční? Pokud ne, zbývá jediná možnost, totiž, že jsou to vědomí lháři.

Říká se, že zvyk je železná košile. My si ale na lhaní lhářů zvykat nebudeme a žádné železné košile si navléknout nedáme. Výkřiky lidí trýzněných v Domě odborů v Oděse neutichly ani po jejich smrti. Já je slyším pořád a vy jistě taky. A budeme je slyšet stále, dokud pachatelé, organizátoři a schvalovatelé té hromadné vraždy nebudou odsouzeni. Nejde nám o pomstu na zdivočelých ribjatech z Pravého sektoru svážených do Oděsy na »vyšší« příkaz. Jde nám o spravedlivé odhalení příčin a důsledků Majdanu v Kyjevě, protože jen tak lze zabránit dalším pokusům predátorů o rozpoutání války proti Rusku.

Na závěr už jen jedna věta, milí přátelé. Uvědomme si, že pokud ze světa zmizí spravedlnost, nebude už žádný důvod k tomu, aby lidé dál žili na Zemi.

Lenka Procházková