Mistr Jan Hus současný

Doba, v níž žil a působil Mistr Jan Hus, byla dobou dlouhodobé krize morální, politické i sociální, způsobená nezodpovědností, materialismem, chamtivostí a morální zpustlostí mocenské vrstvy, konkrétně katolické církve. Ta opustila základní křesťanský princip, že člověk je stvořen k obrazu božímu, že člověk je hodný důstojnosti, spravedlnosti a lásky. Opustila svoje poslání vzdělávat obecný lid, být mu příkladem mravním i duchovním.

Církev omezovala dokonce místa pro kázání, bránila tomu, aby nižší vrstvy uměly číst, aby lidé byli schopni hledat poučení v knihách, v Bibli, aby měli svůj úsudek a vlastní svědomí. Neuznávala pravdu poznanou a zjevenou si vykládala svévolně. Ze znalostí myslících lidí měla děsivý strach. Církev na staletí zakázala laikům vlastnit a číst Bibli, dávala přednost, aby žili v mravním, myšlenkovém a hodnotovém chaosu, v poslušnosti církvi, neboť tak se dali nejsnadněji ovládat a vykořisťovat. Když k ovládání nestačily různé iluze, nastoupilo kruté násilí, které církev učinila součástí své praxe. Mocenské vrstvy mají trvale inklinaci používat svou moc hlavně ve svůj prospěch, ba dokonce ve prospěch cizích zájmů, a proti úrovni obecného lidu. Ale jen vzdělaný a mravný lid je schopen efektivně bránit svou úroveň a důstojnost. Tento problém se táhne naší civilizací odnepaměti do současnosti.

Byl to Mistr Jan Hus, který nejvíce otevíral českým jazykem lidu v Betlémské kapli i na venkově, kam byl vyhnán, studnici znalostí a principů k samostatnějšímu myšlení a úsudku. Často citoval Ježíše: „Běda vám, kteří jste vzali lidem klíče od znalostí, učení.“ Měl na mysli i středověkou scholastiku, která se zabývala malicherným a nepodstatným, a která se nám v různých formách vrací. Hus věděl, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, že musí být schopni rozlišovat, co je správné, dobré a co špatné, musí mít vnitřní zodpovědnost za sebe i za druhé, za věci veřejné, musí být schopni čelit nepoctivým záměrům mocných. I k rozvinutí potřebného svědomí bylo nutné vzdělání.

Proto ve svých kázáních, která měl i třikrát denně a často je poslouchalo tři tisíce lidí, spojoval příběhy z Bible a učení Ježíše se soudobými problémy a s praktickým poučením. Učil lid kdy neposlouchat mocné, jak se bránit útlaku a nespravedlnosti. Učil, že světská i církevní moc musí být podřízeny vyšším principům, jinak sloužily zkáze lidí. Citoval sv. Augustina: „Antikrist“ (jako symbol destrukce dobrého) „je každý, kdo násilím nebo úkladem žere statek lidský … a zle utrácí almužnu chudých, … i kostely jsou dědictvím chudých…“. Církev zuřila, ale český lid Mistra Jana stále více miloval, neboť jeho duši pozvedal z obecné mravní špíny, učil ho vědomí vlastní ceny a síly, učil ho cenu pravdy poznané.

Láska českého lidu a přátel byla jistě Husovi největší posilou, když byla 6. července 1415 v Kostnici zapálena hranice s jeho tělem, které spolu s

jeho učením katolická církev určila k věčnému zatracení a zapomnění. Jeho duše, jeho učení, se však staly nesmrtelné; silou, která se nám jako posila znovu vrací hlavně v dobách nepříznivých českému národu, silou, která by nás měla stále spojovat.

Marie Neudorflová, historička

Praha 6.7. 2017