Studenti byli v roce 1939 nacisty perzekuováni a vysoké školy byly tehdy zavřeny. Právě současní studenti a s nimi i jejich učitelé by si měli připomínat toto memento našich dějin. Ale současní studenti toto výročí, pakliže si vůbec uvědomují, že nějaké výročí bylo, využili ke zcela jiným manifestacím. Studenti se zapojili do výstražné stávky na "obranu společenských a ústavních hodnot v České republice". A některé „veliké“ opoziční strany již vyzývají k jednání v Senátu o politické situaci u nás…

Na „Shromáždění k připomenutí německé okupace a zrady Západu“ vystoupila publicistka a spisovatelka Lenka Procházková, historička Marie Neudorflová, představitelé politických stran, iniciativ a hnutí.

Hradčanské náměstí 15.3.2018 v 17:20 hodin

15. března roku 1939  od šesti hodin ráno začala naši zemi, tedy to, co z ní zbylo po Mnichovu, obsazovat nacistická vojska.  Invaze měla krycí název Březnový vítr. O dvanáct hodin později vjel Adolf Hitler se svou vojenskou ekipou Matyášovou branou na Pražský hrad. Začínalo šest nejstrašnějších let naší novodobé historie.
Říká se, že malý národ, chce-li přežít, musí umět snášet  i veliké křivdy. Přežít křivdy a zrady však neznamená zapomínat na ně.

Marně se však rozhlížím po štábu české veřejnoprávní televize, který by v přímém přenosu umožnil divákům sledovat skvělý projev historičky Marie Neudorflové. Včera večer tady televizní kamery byly, když stovky zmanipulovaných mladých lidí křičely svou nenávist vůči demokraticky zvolenému prezidentovi. Dnes, ve výroční den nacistické invaze, má veřejnoprávní televize taky nabitý program, musí předávat informace o protestních stávkách studentů, především středoškoláků, proti údajnému porušování ústavy. Proč právě dnes? Aby se ten černý den naší historie překryl mladou energií, která se šikuje podle povelů, jejichž smyslu nerozumí?
 
Nesmíme se zlobit na ty mladé, protože oni jen dobře plní špatné zadání.  Nevím jaké procento studentů, kteří dnes stávkovali, skutečně zná naši ústavu a je schopno o ní diskutovat. Doufám, že aspoň někteří ředitelé škol, kteří pomohli stávku organizovat, využili tu příležitost a seznámili stávkující s textem ústavy naší republiky a s faktem, že jsme tento manuál pravidel a práv nedostali zadarmo. V takovém případě by stávka, pojatá jako občanská výchova, mohla mít vzdělávací smysl. Jestliže však je dnešní stávka studentů a připomínám že zčásti i středoškoláků, kteří ještě nemají volební právo, jen další akcí, která má zpochybnit výsledky demokratických voleb, pak lze organizátory tohoto plánu vnímat jako pátou kolonu.

Protesty v ulicích prý budou pokračovat i v dalších dnech.  Březnový vítr, který se sbírá především v pražských ulicích je sice směšný oproti hroznému hurikánu, který zachvátit naši zemi v březnu 1939, ale rozhodně není směšné, že letošní březnový vítr je nesen pod hesly demokracie a obrany ústavních zvyklostí. Neboť toto účelové zneužití významu slov činí z mladých lidí jen kompars svolaný pro vytváření hluku. V budoucnu, až dnešní komparsisté pochopí, pro jaký spektákl byla jejich mladá energie využita, se budou cítit poníženi a pokořeni. Mějme s nimi proto soucit už dnes a dejme jim najevo, že v našich očích ONI nejsou vinni. Současně si ale musíme přiznat, že tato nevědomost mladé generace je součástí taktiky, s kterou kdysi pracoval i německý nacismus.

Před 79 lety jsme se stali německým protektorátem

Ten měl jasné cíle, které v Protektorátu Čechy a Morava uplatňoval jak terorem, tak i „měkčí“ metodou převýchovy. Hlavní nápor tehdejší „převýchovy“ a germanizace rasově vhodných mladých Čechů se soustředil na omezování školství, kde výuka dějepisu byla zrušena, dále na  represivní dozor v kulturních institucích, na příkaz dvojjazyčných nápisů a podobně.

Kdo ze středoškoláků nebo i vysokoškoláků, kteří se dnes zúčastnili stávky,  ví, co znamenalo ono „Konečné řešení české otázky“? A kdo z nich zná alespoň zhruba dějiny našeho národa? Přitom historie je neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. (Arthur Schlesinger)

Jiný intektuál Charles Montesquieu tvrdil, že šťastný je národ, který má nudné dějiny.

Z tohoto hlediska nejsme šťastným národem. Ale jsme tu pořád. I když osudová poloha naší vlasti na křižovatce vlivů je krajně nevýhodná, jsme tu pořád.  Proto si dnes a právě na tomto místě u Pražského hradu, nad kterým je vlajka s heslem PRAVDA VÍTĚZÍ, připomínáme 15. březen 1939 nejen jako datum tragické, ale i jako počátek odporu proti německé okupaci. Naši hrdinové domácího i zahraničního odboje platili životem za naši a evropskou svobodu.

Jedním z oněch hrdinů byl i můj dědeček, moravský odbojář, kterého gestapáci umučili v Kaunicových kolejích. Jmenoval se Přemysl Micka. Byl učitel. Zanechal po sobě tři děti a stovky žáků, které nejen slovem ale i osobním příkladem vychoval k vlastenectví a k odvaze.

Dnešním učitelům nehrozí za výchovu žáků a studentů ke kritickému myšlení trest smrti. Přesto mnozí na své poslání rezignovali. Ohánějí se slovem SLUŠNOST, ale přitom jde o POSLUŠNOST. Vychovávat mladé lidi k poslušnosti a stádnosti znamená přistřihnout jim křídla dřív, než dorostla.

A pokud dnes selhávají i mnozí učitelé, co můžeme čekat od navedených herců, kteří povětšinou jen interpretují přidělenou roli?

Často a s chutí opakuji větu, že i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností. V naší historii se to opakovaně projevilo. Myslím, že nastává čas pro nové národní obrození a cítím, že březnový vítr může v tomto osmičkovém roce nečekaně změnit přikázaný směr. Neboť, jak známo, kdo seje vítr, sklízí bouři.

Mnohým politikům v tom povětří uletí klobouky a mnohým divadelníkům spadnou pokrytecké masky. Až se pak zase budou vymlouvat, že měli špatné informace a že netušili čemu slouží a komu se upisují, pošleme ty kajícníky ke studentům. Nejlépe v doprovodu veřejnoprávního televizního štábu. A nechme těm budoucím debatám o demokracii, ústavnosti a svobodě slova volný průběh. Pro dotazující se studenty to bude léčba šokem. Pro ty, co na jejich otázky budou muset odpovídat  a prát vlastní špinavé prádlo v přímém přenosu, to bude lekce z toho, že za všechno se platí. A co se týče nás koncesionářů, konečně za své peníze dostaneme necinknutý dokument. Bude to podívaná za všechny prachy.

Až skončí, z našich zneužitých dětí se stanou občané, kteří chápou, že český stát není samozřejmost a že dnes jsou na řadě oni, aby jej bránili a ubránili.

Končí projev Lenka Procházková.