(Projev 9. 5. 2018 u pomníku „Sbratření“ v parku u Hlavního
nádraží v Praze)

Zlé kouzlo, o kterém chci mluvit, známe už z pohádek a bájí, kde
působilo v podobě čarodějného lektvaru. Z člověka, který jej vypil,
se stala nevědomá bytost bez vzpomínek na to, kým byla včera,
odkud přišla a kam směřovala. Taková bytost, postižená ztrátou
paměti, přestala cítit, že je součástí společenství, přestala vnímat,
že život je cesta odněkud někam a zmateně přešlapovala v
bezčasí, dokud zlé kouzlo nějaký jiný člověk nezlomil.
Mluvím o starých bájích, které popisují náhlou a cílenou ztrátu
paměti u jedinců, kteří svou odvahou, charakterem anebo jenom
pozicí někomu v něčem překáželi, a proto byli proměněni na bytosti
bez cíle a bez vůle. Avšak současné plošné proměňování mozků,
jehož jsme svědky, lze vnímat jako spiknutí proti celé naší civilizaci,
do které jsme se narodili a jejíž principy jsme měli a chtěli společně
bránit, aby i naši potomci měli ukotvení v prostoru, čase a
zvyklostech.
Za výsostné principy evropské civilizace jsme pokládali zásady
etické, které jsou na rozdíl od měnících se politických režimů
mnohem trvalejší, neboť se předávají výchovou, zpevňují kulturou
a šíří uměním svých národů.
Když Evropa povstala z trosek druhé světové války, užasle se
ptala, jak je možné, že velký národ, který vyšlechtil Kanta, Gheta a
Schillera, mohl během několika let zplanět a propadnout
nenávistnému nacistickému kultu. Odpověď na tuto otázku v
úplnosti nedal ani Norimberský proces. Nicméně výpovědi svědků a
projevy obžalovaných ozřejmily, že fascinace zlem je v lidské duši
uložena hlouběji než kultura a že za jistých okolností a „příznivých“
podmínek se zlo probouzí a dere vrstvami civilizace až na povrch.
Jeho vyvření je pak zkázonosné jako výbuch sopky.

Předzvěst erupce, jak přírodního tak i lidského ničivého živlu, se
ohlašuje duněním, ohňovými a kouřovými signály a záchvěvy
země. Obyvatelé starověkých Pompejí na tato varování nedbali, dál
jedli, pili a užívali dne, než se jim země roztřásla pod nohama a na
útěk před dusivými výpary, valící se lávou a pršícím popelem bylo
pozdě. Také chystaná erupce nacismu se prozrazovala v předstihu,
ale i tehdy byly signály buď bezstarostně přehlíženy, nebo dokonce
vědomě tolerovány. A výstražným hlasům byl „vypnut mikrofon“.
Po válce bylo sepsáno mnoho odborných statí o selhání
intelektuálů a politických elit. Jiní autoři zase bádali, zda existuje
kolektivní vina. Psychologie davu prozkoumala okolnosti, které
umožnily, aby se ze spořádaných lidí stalo hajlující monstrum s IQ
nevědomých barbarů a s umanutostí teroristů. Na nepamětníky té
doby před erupcí, ke kterým patřím, působily filmové dokumenty
zachycující pochodňové monstrózní průvody odpudivě, a
nedokázali jsme zpětně rozeznat sílu onoho zlého kouzla, jemuž
tehdy dav uchváceně podlehl. Až teprve při sledování obdobných
šotů z dnešní Ukrajiny nám naskakuje husí kůže. Nejen proto, že se
to děje teď a nedaleko, ale i proto, že tzv. politická „elita“ na to
hledí bez mrknutí oka, že nazývá ozbrojený puč v Kyjevě
demokratickou revolucí a že dokonce posílá nacistům zbraně.
Budou příští odborníci opět sepisovat statě o selhání „intelektuálů“,
když už dnes je zřejmé, že tolerance znovu vyvřeného zla je
záměrná a že má stejný účel jako ve třicátých letech minulého
století? Tehdy se první obětí neochoty vnímat nebezpečí
otevřenýma očima stala naše země.
Za skutečnost, že se Československo, zrazené svými spojenci v
Mnichově, ocitlo na konci druhé světové války na straně vítězů,
vděčíme statečnosti našich vlastenců z domácího a zahraničního
odboje. Ale dobře víme, že bez Rudé armády by československý
odboj a ani boj dalších národů neměl proti nacistické erupci naději
na záchranu a my bychom se pravděpodobně narodili v otroctví
anebo vůbec nenarodili.
Doufám, že vedle textů, které odmítají princip kolektivní viny,
existují i studie, zkoumající princip kolektivní obětavosti. Románů i

filmů, které se týkají toho etického principu, zakořeněného
především v národech slovanských, bylo vytvořeno mnoho. Řada z
nich patří k uměleckým vrcholům, neboť vyvolávají katarzi, která
oslovuje nejlepší podněty člověka. Na těchto příbězích vyrostla i
naše poválečná generace a nic, co přišlo později, nemohlo z našich
duší vykořenit vděčnost za záchranu života národa. Obětavost a
vděčnost za ni jsou dvě strany téže mince. Přesněji řečeno bývaly,
dokud fungovala kolektivní paměť.
Inženýři nového světového řádu ale s pamětí počítají jen u
počítačů, lidská paměť by jejich ne lidský projekt mohla zhatit. A tak
ji cenzurují, opravují a mažou. Jejich metody připomínají ono zlé
kouzlo zachycené ve starých bájích.
Lektvar zapomnění dávkovaný v každodenních kapkách postupně
proměňuje mozky lidí v centrálně řízené počítače. Neustálé
rozšiřování okruhu takto napájených biorobotů už přeformátovalo
kolektivní paměť do té míry, že sedmdesát tři let po skončení
nejhrůznější války v dějinách lidstva je gigantický podíl Rudé
armády na záchraně Evropy veřejně zpochybňován. K čemu to
povede zítra, když nápoj zapomnění je dnes servírován i českým
dětem už na základních školách a mnozí rodiče tomu bez protestu
přihlížejí? Zřejmě i oni už si vytvořili návyk na pravidelnou dávku lží
a odmítají vnímat příznaky své chorobné závislosti.
Patří k nim rychlé zapomínání, ztrácení jazykových schopností,
používání nesprávných slov pro složitější myšlenku, ztráta
orientace v prostoru, nesprávné rozhodování, obtíže s plánováním
budoucnosti a změna chování (apatie, deprese, úzkost, vznětlivost
a bludy.)
Na rozdíl od Alzheimerovy nemoci, která je zatím neléčitelná,
bludné duše, otrávené nápojem zapomnění, může, jak napovídají
legendy, vysvobodit z bezčasí a zmatení jen lidská statečnost,
trpělivost, obětavost a především láska.
Sousoší, u kterého dnes stojíme, se jmenuje Sbratření. Autorem je
sochař Karel Pokorný, kterého inspirovala fotografie z devátého
května roku 1945 zachycující setkání pražského barikádníka s
rudoarmějcem. Po mnoha letech přemisťování pomníku, ale i jeho
znesvěcování hanlivými symboly, jsme se tu dnes sešli se snítky

šeříku. Jejich sladká vůně znovu připomíná, jak omamně tehdy v
květnu voněl mír.

Když jsem si včera chystala tuto řeč, znovu jsem si s úžasem
připomněla, že v ruštině má slovo mir dvojí význam. Kromě míru
znamená i svět. Snad je to ozvuk prastaré zprávy. Kód předávaný z
pokolení na pokolení a uchovávaný napříč časem vědomými
bytostmi, které oba významy slova mir sepnuly k sobě, jak dlaně
při modlitbě. Vždyť už v evangeliu stojí, že na počátku všeho bylo
slovo. Slovo, které se stalo základem světa a principem života lidí.