Podívat se pravdě do očí je bolestivé.
Není to tak dlouho v pohledu trvání války v Afghanistánu, co poslanec Lubomír Zaorálek na půdě Poslanecké sněmovny prohlásil, že účast ČR v bojových akcích v Afghanistanu nemá opodstatnění. V této souvislosti jsme pokládali otázku, kde bere Taliban zbraně, kdo zbraně dodává, kdo dodává nezbytné finanční prostředky pro udržení válečného kofliktu. Komu se vlastně zabíjení, udržování konfliktu vyplácí?
Předposlední otázkou v současnosti je, jakou odpovědnost za mrtvé vojáky nesou naši zákonodárci? A poslední je, lze ty, kteří hlasují a umožňují účast ČR ve válečných konfliktech obžalovat?
Dovolujeme si překopírovat pohled Jaroslava Štefce.
ČR hodlá za dvě a půl miliardy navýšit o třetinu vojenský kontingent v Afghánistánu. Nebylo by lepší počkat na výsledky jednání USA s Tálibánem, jehož základní podmínkou je stažení VŠECH zahraničních vojáků?
Pokud se vzápětí bude "domů" stahovat celý rozšířený kontingent, budou se všechny zbytečně vynaložené peníze řešit jako škoda způsobená státu nečinností nefunkčního ministerstva zahraničí, které je povinno vládu upozornit, že se něco podobného chystá?
Neměli by v tom případě tuto škodu, způsobenou nám, občanům, sumou ve výši čtyř platů aspoň částečně kompenzovat všichni poslanci, kteří hlasovali pro navýšení českého kontingentu? V souladu se Zákoníkem práce? Třeba by je to donutilo příště přemýšlet, než ty tlačítka pomačkají.
Smrt vojáka je vždy smutná záležitost, ostatně jako každá jiná smrt. Zvlášť když k ní dojde daleko od domova. Málokdy je ale „hrdinská“. 7
Hrdinou se totiž člověk nestává tím, že ho zabije sebevražedný fanatik na hlídkové patrole v cizí zemi, v níž je pro většinu obyvatel jen jedním z mnoha nenáviděných okupantů.
Četl jsem mnoho komentářů k tragickému úmrtí tří českých vojáků v Afghánistánu. Velmi různorodých. Od prázdného tlachání politických hlavounů, přes spoustu emotivních vyjádření sounáležitosti a soucitu s pozůstalými, po až nenávistné výlevy vůči české armádě a vojákům. Prudce zesílila také kritika naší účasti v Severoatlantické alianci a v aliančních misích. Celkem logicky, i když to považuji za „pláč na špatném hrobě“.
Je totiž naprosto nesmyslné vinit tím, co se stalo, českou armádu a naše vojáky. Můžeme se rozčilovat nad naší účasti v zahraničních misích, lát našemu členství v NATO, ale musíme respektovat fakt, že o členství ČR v Alianci rozhodla řádně zvolená poslanecká sněmovna, o české účasti v misích rozhodovaly demokraticky zvolené vlády a katastrofální stav AČR, neschopné bránit vlastní zem, jde v plném rozsahu na vrub premiérů předchozích vlád, jimž péči o ní ukládá zákon. A opět jedině tyto demokraticky zvolené politické orgány mohou tato rozhodnutí změnit a začít měnit i AČR.
Česká republika je i přes mlžení politiků zapojena v regulérní válce. Vznosná slova o tom, že účastí na misi v Afghánistánu bojujeme proti terorismu u nás doma mohla možná mít určitý smysl v dubnu 2002 a v dalších dvou letech, kdy jsme posílali do této země postupně 6. a 11. polní nemocnici a polní chirurgický tým. Přetrvával šok z útoku na newyorská Dvojčata, média se předháněla v líčení hrozeb teroristických útoků vůči západním zemím, k nimž se tak rádi počítáme … A Usáma bin Ládin byl nejhledanějším teroristou světa. Aspoň oficiálně.
Od té doby se však situace radikálně změnila. Čeští vojáci se od roku 2004 podílejí na „ostrých“ válečných operacích. Zabíjejí, a umírají. První zemřel 4. května 2007, poslední tři 5. srpna 2018. Smrt těch posledních v sobě nese čtyři zajímavé paradoxy situace kolem Afghánistánu, nad nimiž je asi dobré se trochu zamyslet.
Prvním paradoxem je fakt, že všichni tři zemřelí vojáci jsou relativně „staří“ – nejmladšímu bylo 25 let, nejstaršímu 36. Tátové od rodin. To je spojeno se zvláštnostmi a podivnostmi personální politiky AČR a způsobu výběru lidí do misí, o nichž tu ale dnes psát nehodlám.
Druhý paradox je také spojen s věkem tragicky zahynulých vojáků. Operace Trvalá svoboda byla zahájena 7. října roku 2001. V tom roce bylo nejstaršímu z nich 19, a dalším dvěma jen 11 a 8 let. V roce zahájení války, v níž měli později zemřít, chodili do druhé a páté třídy ZDŠ. Neměli o ní v té době nejspíš ani ponětí, přesto se stala o 17 let později jejich osudem. Válka v Afghánistánu dnes trvá už téměř třikrát déle než druhá světová válka, a zatím o šest let více, než dobrodružství USA ve Vietnamu (oficiálně 1964 až 1975).
Třetí paradox je spojen s výsledky operace Trvalá svoboda. Hlavními cíli, deklarovanými USA údajně v odpověď na teroristické útoky z 11/9 (kvůli nimž dokonce aktivovaly článek č. 5 smlouvy o NATO), bylo zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustavením státní samosprávy. Jak nedávno prohlásil prezident Trump, z deklarovaných cílů se za celých 17 let nepodařilo splnit prakticky nic. Co tam tedy armády USA a dalších 45 zemí včetně naší celou tu dobu dělaly?
A konečně čtvrtý paradox je spojen s s velmi radikálními změnami politické a bezpečnostní situace v Evropě za posledních 17 let, zejména s masivním přílivem nelegálních islámských imigrantů a růstem hrozby teroristických útoků nejen „někde tam daleko“ ale dokonce i přímo v naší zemi. Velkohubým prohlášením našich politiků o „několika uprchlících“, „situaci pod kontrolou“ a „neexistenci islamistické hrozby v ČR“ dnes už věří opravdu jen skutečně prosté duše. Vše začíná nasvědčovat tomu, že jediným správným místem, na němž by AČR měla bojovat proti mezinárodnímu terorismu a jeho nositelům, bude velmi brzy území naší vlastní země.
Jako bývalý voják cítím skutečně hlubokou a nepokryteckou lítost nad třemi zmařenými životy „kolegů ve zbrani“. Byť jsme generačně někde jinde. Vyjadřuji rovněž hlubokou soustrast jejich rodinám. Rodiče by neměli pohřbívat své děti, stejně jako by děti neměly zůstávat bez otců. Co však také cítím, je znechucení nad nadcházejícími politickými "tanci na hrobech", nad trapnými projevy, v nichž se čeští „politici“ budou předhánět v oslavných tirádách a slovních šarádách na oslavu „hrdinů“, kteří se jimi určitě stát nechtěli. Závěrečná slova balady Karla Kryla, Píseň neznámého vojína, to myslím vystihují zcela přesně.
Pánové a dámy, kteří si plni vlastenecké vervy budou při příležitosti převezení padlých do ČR a jejich pohřbu pouštět huby na špacír, by měli určitě zvažovat i nedávnou zprávu, že Spojené státy se rozhodly jednat o konci války přímo s radikálním hnutím Tálibán, ovládajícím (neoficiálně) už více než 50 % území Afghánistánu. Trvajícím na tom, že podmínkou jakéhokoli míru je odchod všech cizích vojáků ze země. Bude se ČR také chystat na odchod z Afghánistánu? Asi nejstrašnější je totiž padnout na samém konci války …
| síla | ||
|---|---|---|
| NATO-ISAF: 13 336 (od 2014)[12] Afghánské ozbrojené síly: 352 000[13] |
||
| ztráty | ||
| NATO-ISAF: 3 314 zabito
23 500 zraněno |
35018 zabito | |
Válka v Afghánistánu je probíhající konflikt,[zdroj?] který začal 7. října 2001 jako součást Operace Trvalá svoboda, která byla odpovědí Spojených států, Spojeného království a dalších 45 států na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Kaidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekontrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.[16]
Takzvaná Bushova doktrína určovala, že Spojené státy nebudou rozlišovat mezi teroristickými organizacemi a státy či vládami, které je budou ochraňovat.
V současnosti[kdy?] probíhají v Afghánistánu dvě paralelní vojenské operace:[zdroj?]
- Operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom - OEF) je americkou operací, které se účastní také několik koaličních partnerů.[17]
- International Security Assistance Force (ISAF) vznikla koncem prosince 2001 z pověření Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit Kábul a okolní území. V roce 2003 kontrolu nad ISAF převzalo NATO. V roce 2009 působilo v rámci ISAF 64 500 vojáků ze 42 zemí. V ISAF mají Spojené státy 29 950 vojáků, Česká republika 300 vojáků.[kdy?] Při posledním velkém útoku na Českou vojenskou základnu 8. července 2014 padlo 5 vojáků (David Beneš, Ivo Klusák, Jaroslav Lieskovan, Libor Ligač a Jan Šenkýř). Třetí jmenovaný zemřel při transportu do nemocnice. Všichni byli 28. října vyznamenáni medailí za Hrdinství (im memorian) prezidentem Milošem Zemanem.
Spojené státy a Spojené království zahájily leteckou bombardovací kampaň v koordinaci s pozemní ofenzívou Severní aliance. Koordinaci zajišťovaly především speciální síly států NATO.
Spojencům se sice podařilo svrhnout vládu Talibanu, kterému se v pozdějších letech podařilo opět nabrat síly.[18] Kampaň byla oproti původním očekávaní méně úspěšná. Nedosáhla totiž cíle omezit působení Al-Kaidy.[19]
Od roku 2006 ohrožuje stabilitu Afganistanu zvýšená aktivita povstalců z hnutí Taliban, rekordně vysoká úroveň produkce opia[20][21] a slabá vláda s minimální kontrolou oblastí mimo hlavní město Kábul.[22] Roste rovněž napětí mezi Pákistánem a Spojenými státy, kvůli podpoře Talibanu na Paštúny obývaných Federálně spravovaných kmenových územích a americkým útokům na pákistánské území za pomocí bezpilotních letadel.
Průběh války
.svg)
Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Kaida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Taliban, kde vedl výcvikové tábory teroristů.[23] Po teroristických útocích na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii v roce 1998 americké námořnictvo bombardovalo teroristické výcvikové tábory střelami s plochou dráhou letu odpalovanými z ponorek. Rada bezpečnosti OSN v reakci na útok na americké ambasády vydala v letech 1999 a 2000 rezoluce číslo 1267 a 1333 namířené proti Talibanu, které obsahovaly finanční sankce a zákaz dovozu vojenského zařízení.
7. října 2001 v reakci na teroristické útoky 11. září a neochotu vydat bin Ládina z Afghánistánu, začal prezident USA George W. Bush válku, kdy se spokojil pouze s první rezoluzí RB OSN, tedy s tím, že Taliban na území Afghánistánu byl označen za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. G. Bush neměl trpělivost, aby počkal na druhou větu, kterou by mu RB OSN dala "zmocnění použít všech dostupných prostředků"[24] Šlo o letecké údery Spojených států a Spojeného království na pozice hnutí Taliban v Afghánistánu.
Taliban byl od 14. října 2001 ochotný jednat o vydání Bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl.[25] Do roku 2003 šlo pouze o válku vedenou jednotlivými státy. Až když v roce 2003 přebírali dva členové NATO /SRN a Nizozemsko/ velení za jednu z misí, otevřely se dveře pro převzetí celé mise Aliancí.[26] Operace Trvalá svoboda zahájená v roce 2001 v podstatě pokračuje v Afghánistánu dodnes.[zdroj?]
Statistika
Náklady na válku pro Spojené státy na začátku roku 2017:[27]
- cena války denně: 100 milionů amerických dolarů
- celkem: 750 miliard dolarů
- cena války za vojáka a za rok: 2 100 000 dolarů
IPPNW, celosvětová skupina 63 národních lékařských organizací, odhaduje, že za deset let trvání války v Afghánistánu zahynulo 220 000 lidí.[15]
Kritika
Spojená státy jsou kritizovány za použití bílého fosforu, který je legální a není zakázán podle mezinárodních smluv, které zakazují používat chemické zbraně. Interní výcvikové směrnice americké armády zakazují použití této látky na lidech, je možné s ním pouze ničit objekty, používat jej jako kouřovou nebo světelnou clonu.[28]
V roce 2010 vyšlo najevo, že skupina amerických vojáků, kteří si říkali Kill Team, údajně zavraždila tři afghánské civilisty a části jejich těl pak sbírala jako trofeje. Z vraždy tří civilistů bylo obviněno pět vojáků, které čeká vojenský soud.[29][30]
Při útoku americké armády 3. října 2015 na nemocnici v Kundúzu, kterou provozuje organizace Lékaři bez hranic, zahynulo 42 lidí včetně lékařů a nemocničního personálu. USA útok označili za omyl, mysleli, že jde o vládní komplex, a za tento útok potrestali 16 vojáků.[31] Za útok se omluvil prezident Obama[32] a velitel spojeneckých sil v Afghánistánu John Campbell[33][34]
« zpět
CHAT s osobností
TV Ne základnám
