Václavské náměstí 15.3.2019 v 16:00 hodin, Protektorát 1939, připomínají Iniciativa NE základnám ČR, Nezávislá media, Alternativa zdola, Komunistická strana Čech a Moravy

Marie L. Neudorflová

Okupace českých zemích oficiálně od 15. března 1938, ale v severní Moravě již od předešlého podvečera, neznamenaly jen tragedie a zrůdnosti páchané Němci proti českému národu v následujících téměř sedmi let -- zavření českých vysokých škol, 360 tisíc umučených českých občanů v koncentrácích a ve vězeních, zotročení většiny obyvatelstva pro zrůdné expansivní válečné cíle Německa, zacházení s Čechy jako s podlidmi určenými k postupné likvidaci vyvražděním, vystěhováním, poněmčením.

Pro nás a pro budoucí generace je důležité nejen znát důkladně pravdu o tomto období, ale hlavně mít možnost se poučit. Pochopit jaké byly vůdčí hodnoty a ideje nejen v tradičním a nacistickém politickém myšlení Německa, jaké byly postoje západních států k těmto hodnotám a z nich vyplývající praxe. V tomto kontextu je důležité nahlédnout hlouběji do historie a to i do postojů českých politiků, kteří okupaci v Berlíně v noci na 15. březen 1939 oficiálně přijali. Báli se tolik nebo důvěřovali slovům Hitlera natolik, že se nezmohli v podstatě na legitimní a pádné argumenty na obranu legitimních zájmů českého národa?

Tradičně se v politických kruzích s malou znalostí historie do nekonečna opakuje německý argument, že Versailleský mír po 1. světové válce byl vůči Německu nespravedlivý a z toho vyplynuly sociální problémy, které vedly k 2. světové válce. Na tento argument je snadná odpověď. Německo spolu s Rakousko-Uherskem začalo za účelem expanze.1. světovou válku, nejzrůdnější válku do té doby. Do dnes neuznalo, že ji prohrálo. A ještě důležitější je nepřehlédnout skutečnost, že peníze na znovu vyzbrojení Německa byly, ale na řešení sociálních problémů nebyly. Sociální problémy se naopak hodily německé mocenské vrstvě, korporacím, k odvrhnutí demokratických hodnot a k návratu k tradičním autoritativním a expansivním hodnotám, k návratu k nestvůrnému pocitu superiority většiny Němců nad ostatními národy, zvláště slovanskými, a k tradičnímu antisemitismu a pohrdání slabšími.

Byl to zvláště Masaryk, který zápasil poučenými argumenty s těmito přístupy jako vědec, pedagog, sociolog a poslanec v rakouském parlamentu. Marně hájil existenci národů jako podmínku rozvoje demokracie, princip rovnosti národů na svůj pozitivní rozvoj. Jejich úroveň bral jako otázku vývoje. Války a expansi bral jako výsledek neschopnosti mocenských většinou nevzdělaných vrstev řešit domácí problémy ku prospěchu veřejného dobra. Expanzi velkých a silnějších národů jako zrůdný nerespekt vůči slabším – národům i lidem.

Když svou exilovou činností během 1. světové války usiloval o vytvoření samostatného demokratického Československa i dalších států na rozpadlém Rakousko-Uhersku, idea demokracie, humanismu byla v centru jeho úsilí. S výjimkou jednoho President Wilson, přijal Masarykem navržené principy ve vztahu k situaci ve střední Evropě, zvláště princip většího respektu velkých národů vůči menším, nebyl však dostatečně zajištěn. Výjimkou byl Masarykův požadavek, aby se válka vedla až do úplné porážky Německa, neboť to dávalo větší jistotu, že nebude brzy znovu zbrojit k nové válce. Měl pravdu, ale Wilson nesouhlasil. Druhá světová válka byla ještě zrůdnější než první a byla znovu namířena hlavně vůči Slovanům.

Navzdory šíření demokracie, či spíše liberální demokracie, se svým nedostatkem demokratismu a humanismu, se nezdá, že by idea expanze na úkor slabších podstatně slábla v našem světě. Jen záminky k expanzi velkých zemí na úkor slabších se stávají sofistikovanější, zastírajíce, že slouží především ekonomickým zájmům nadnárodním, velmocenským a soukromě finančním a ne demokratickým, sociálním, kulturním. Expanze a okupace mají různou ideovou základnu, různou formu, ale většinou vedou ke zneužívání slabších národů, k potlačení jejich pozitivního potenciálu, kulturní identity, svobodného vývoje. V nejkrajnějším případech vedou k otroctví a likvidaci národů, jejich ekonomického, kulturního, duchovního i politického základu.

Mnichov a okupace českých zemí na konci třicátých let je svědectvím všech těchto aspektů. Je také svědectvím toho, že konzervativní a korporativní vrstvy Západu měly daleko větší loajalitu k tradičním expansivním a koloniálním praktikám s pohrdáním lidí jiných ras, kultur, úrovně. Tradiční aspekt její víry, že velké celky jsou stabilnější, efektivnější, sociálně příznivější je velký podvod, jehož životnost přežívá ve stále stejné síle, i když v jiných formách. Zrovna tak přežívá jejich víra, že systém je jedině legitimní, z čehož plyne neustálé hledání nepřítele.

V kontextu našeho potřebného poučení pro ochranu důstojné existence českého národa a české republiky je potřeba znát naši historii, pozitivní, abychom mohli navazovat, negativní, abychom se mohli vyhnout vážným problémům, neboť jejich potenciál nezmizel, ale vzrůstá. Zvláště mladým lidem je třeba vštěpovat úctu ke všemu pozitivnímu, co nám minulé generace zanechaly, kulturně, myšlenkově, sociálně, naučit je odlišovat podstatné od nepodstatného, a čelit lžím, které se o historii šíří. Je třeba, aby nevhlíželi k pozlátkům, ale cítili se pevně spjati se svým národem a rozvíjeli vědomě úroveň našeho národa na základě jeho podmínek, historie a potřeb. Tato cesta je podmínkou ke zdravé sebeúctě lidí i národa, schopnosti tvořit argumenty v náš prospěch a dokonce k úctě ostatních národů k nám.