Vojín znovu neznámý

Na konci druhé světové války dostalo hodně dívek, které se v naší zemi v té době narodily jméno Věra nebo Naděžda. Ta jména slovanského původu představovala Víru a Naději v to, že válečná jatka se už nikdy nikomu nepodaří znovu rozpoutat. Obliba rusky znějících jmen dávaných po válce i chlapcům vyjadřovala vděk vojákům Rudé armády, kteří naši vlast osvobodili. Počet těch, kteří zde v závěrečné epopeji padli, nebo zemřeli na zranění, dosahuje téměř 138 tisíc a stále není dopočítáno, protože některé hroby v Karpatech dosud nebyly objeveny. Osvobozovacího boje proti nacistům na území někdejšího Československa trvaly 235 dní a účastnili se jich i vojáci rumunští, na které mnohdy zapomínáme, ačkoliv osvobodili stovky obcí a desítky měst. Při tom jich padlo téměř 60 tisíc. A spravedlivě dodejme, že i polští vojáci se v závěru války podíleli na osvobozování protektorátu a že jejich ztráty včetně zraněných, zajatých a nezvěstných byly vyšší než v armádě americké. Ta bojovala na našem území dvacet dní a udávaný počet padlých vojáků je 116. Neměli bychom zapomenout ani na oběti Vlasovců, kteří účinně podpořili Pražské povstání. Tři sta jich padlo v bojích a šest set dalších, usilujících o statut válečného zajatce, bylo Američany odmítnuto a skočilo v gulazích nebo bylo po vojenském soudu popraveno.

Od konce války už uplynulo 74 let, ale přepočítávání obětí jakoby konce nemělo. Každý režim má potřebu ohýbat historii podle svých ideologických a politických zadání. Náš minulý režim se snažil snižovat roli Američanů a zamlčovat podíl Vlasovců na osvobození. Současný režim naopak jejich oběti vyzdvihuje. Vysoké počty padlých rudoarmějců se redukovat nedaří, a tak jsou alespoň znevažovány názorem, že ztráty prý mohly být menší, kdyby tehdejší vedení Sovětského svazu mělo víc úcty k životům vlastních vojáků. Takové pokrytectví musí rozhořčit každého, kdo zná průběh války a ví, že bez heroismu oněch tzv. mužiků kouřících machorku by pancéřové divize nacistů zplanýrovaly Evropu a z rozmanitých kultur jejích národů by byly zachovány jen exponáty uložené v muzeích jako studijní materiál z doby před érou tzv. Nadlidí. Připadá vám to jako šílený záměr? Exkurze do někdejších koncentračních táborů jsou však dostatečným svědectvím toho, že mechanika nacistů na čištění evropského prostoru fungovala na plné obrátky. A než přišel toužebně očekávaný den D, který byl stále oddalován, drželi naději na záchranu Starého světa ve svých rukou především rudoarmějci. A v každém z těchto dnů s malým d umírali i civilisté. Vzpomeňme na utrpení obyvatel v obklíčeném a hladovějícím Leningradu. Aby však obraz byl úplný, připomeneme si také, že dva autoritativní záblesky nad Hirošimou a Nagasaki způsobily před samým koncem války smrt statisíců japonských civilistů. To nebylo plýtvání lidskými životy ve snaze zamíchat znovu karty a vyložit nové křížové eso, když svět teprve stavěl kříže nad hroby a chystal se na proces v Norimberku?

Někteří historici a politologové se domnívají, že druhá světová válka byla pokračováním té první, jejíhož cíle nebylo dosaženo. Toto hledisko předvídá, že ani šedesát milionů mrtvých, které si druhá světová válka vyžádala, neodradí obchodníky se smrtí od nového opravného dělení světa. Ten stále stejný cíl se dnes jmenuje Ruská federace. Komunistickou ideologii někdejšího Sovětského svazu už dávno zavrhla, stále však provokuje něčím, co si udržela. A to je rozloha tohoto největšího státu světa. Obrovské území bohaté na přírodní zdroje včetně vody. Nejcennější zdrojem Ruské federace jsou však její obyvatelé. Lidé, které nenávistná propaganda karikuje, protože nechápe z čeho pramení jejich síla, odhodlanost a nepokořenost.

I v dnešní RF je samozřejmě pátá kolona. Televizní pravdodajci nám ji cpou před oči jako skupinu mučedníků bojujících za lidská práva a demokracii. Zatímco potomci těch, co v poslední světové válce bojovali a umírali za naše právo na život, dnes nesou fotografie svých rodičů a prarodičů v početných průvodech Nesmrtelného pluku, plánují obchodníci se smrtí další světovou válku. Předválečná propaganda spočívající v šíření nenávisti k Rusku a k Rusům deformuje naše myšlení obavami z ruské agrese. Když se však podíváme na mapu zachycující rozmístění vojenských základen ve světě, pochopíme, kdo koho obkličuje a ohrožuje. Mnozí z nás to ale nechtějí vidět a proklamovaná nenávist k Rusku jim dělá dobře. Už téměř třicet let. Každé výročí 21. srpna je dnem nenávisti, jakoby smutek a lítost nad starou křivdou nestačily. Důvod, proč nestačí, a proč je dnešní Rusko stále obviňováno za příkoří, kterého se na naší zemi dopustil předchozí sovětský režim za asistence armád čtyř dalších spřátelených států, je ale zástupný. Je to zástupná nenávist za vlastní selhání v době následné normalizace, kdy špinavou práci za okupanta dělali naši lidé. Někteří pamětníci to ve skrytu duše vědí, ale protože nedokážou sami sobě odpustit, udržují se v hněvu na dnešní Rusko. Vděčnost jejich rodičů Rudé armádě za osvobození naší vlasti od nacismu se tak stává něčím překonaným, zatímco nenávist proti současnému Rusku je předávána už i dětem.

Upírat mrtvým statečnost a kádrovat živé podle rodokmenu je však nejen zbabělé a hloupé. Ono je to i nebezpečné. Dokud budeme setrvačně hledět na dnešní Rusko černými brýlemi zástupné nenávisti, nebudeme schopni a ochotni rozpoznat, že v současném rozkolísaném světě je to právě rozvážná politika Ruska, která udržuje naději na mír. Není náhodné, že v ruštině je slovo svět a slovo mír vyjádřené totožně.