Dne 12.3.2019 se v pražském metru hlášením cestujícím připomíná, že je důvod oslavovat 20 let v NATO. Tak se podívejme do historie oněch 20 let, o čem byly.

Dne 26.2.1999 podepsal na Pražském Hradě přístupové listiny do NATO Václav Havel. Předcházelo tomu předložení návrhu PSPČR dne 12.2.1998, schválení poslaneckou sněmovnou v 15.dubna 1998 a o dva týdny později i senátem. 12.3.1999 předal ministr zahraničí Jan Kavan listinu o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě v Independence americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové (ano, té pro kterou 500 000 mrtvých byla rozumná cena za sankce proti Iráku a té která podporuje albánské Kosovo včetně etnické likvidace Srbů).

Pár historicky nevyvratitelných údajů: o přistoupení k NATO se začalo jednat před 7.3.1997 za vlády Václava Klause, v Poslanecké sněmovně hlasovalo pro přijetí 154 poslanců, proti byli jen KSČM a Republikáni, tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman projevil lítost, že o vstupu do NATO se nerozhodlo v referendu. NATO se tím opět proti slibu daného Georgem Bushem Seniorem Michailu Gorbačovovi rozšířilo dál na východ. Dne 24.3.1999 pak vojska NATO napadla suverénní stát Svazové republiky Jugoslávie a V. Havel k tomu poznamenal “ Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“ . ergo Humanitárním zájmem NATO jsou nálety a bombardování, nejlépe kazetovými bombami, střelami s ochuzeným uranem a dalšími lahůdkami). Trochu zvláštní názor od člověka, který podporoval zrušení československého zbrojního průmyslu, aby získal Nobelovu cenu míru, dokonce v ČR přijal i Dalajlámu se všemi poctami odpovídajícími vedoucímu činiteli Tibetu (s ohledem na obchodní kontrakty s Čínou se tomuto kroku vyhýbají vedoucí politici po celém světě), za což ČR zaplatila odřeknutím čínských zakázek např. pro Tatru a Škodu Plzeň (ideologie něco stojí … v tomto případě tisíce propuštěných občanů).

Ve washingtonské smlouvě, kterou ČR vstupem do NATO přijala, se v článku 1 píše, že Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Navzdory tomu se Česká Republika svojí armádou zapojila po boku USA k útoku na svazovou republiku Jugoslávie (Uznanou Daytonskou dohodou z roku 1995). USA se postavily na stranu Kosovské osvobozenecké armády UČK tvořené Albánci proti Jugoslávské armádě s odůvodněním, že prezident Miloševič je vinen za masakr muslimů během bosensko-hercegovinské válce a je odpovědný i za incident v Račaku a podpořily tím boj kosovských Albánců za samostatnost Kosova. Akce nebyla nepodobná útoku jednotek NATO na Lybii v roce 2011. Naše účast v NATO tedy začala připojením se k útoku na suverénní stát. Za 78 dní bombardování státu a ničení infrastruktur a hodnot bylo zabito vojsky NATO (je to tedy i vina ČR) přes 2000 civilistů, o přístřeší přišlo přes milion lidí. Varující je, že 24.3.2016 Hagský tribunál prohlásil, že nenalezl vinu Miloševiče na masakru Muslimů během Bosensko Eercegovinské válce a ohledně Račackého masakru nedokázal určit viníky (česká mainstreamová média, včetně placených občany, o tom pomlčela). Ergo lživý důvod k útoku na Svazovou republiku Jugoslávie.

V roce 2001 USA napadly USA suverénní stát Afghánistán, aniž by měly důkazy o spojitosti Bin Ládina s plánováním teroristických útoků 9/11 (FBI dodnes nemá žádné důkazy takovéhoto charakteru), přesto USA zabily přes 220 000 obyvatel. Od roku 2003 do konfliktu zahrnuly i členské státy NATO, po sedmnácti letech má Česká republika dokonce nejvíce mrtvých vzhledem k velikosti kontingentu ze všech zúčastněných zemí NATO.

V roce 2003 napadly USA suverénní stát Irák na základě lživého obvinění o iráckých zbraních hromadného ničení. Toto obvinění si vymyslel Rafíd Džanábí, přezdívaný americkou a německou rozvědkou Curveball a otiskl to v roce 2011 The Guardian. Přesto ČR ani po tomto zveřejnění vojáky z Iráku nestáhla a účastí v NATO padá i na Českou republiku odpovědnost za zabití více jak 300 000 Iráčanů (cca 80% civilistů), vypálení Fallúdži, USA se v této válce neštítily použít jak bílý fosfor, který se zavázaly nepoužívat, tak mučení vězňů, ke kterému využívaly nejen irácké území, ale také tajné základny v zemích NATO (např. Polsko a Rumunsko, Litva, Egypt atd.),

V roce 2007 se USA pokusily umístit za pomoci politiků ČR v Brdech vojenskou základnu. Daná akce se setkala s odporem řady organizací sdružených do občanské iniciativy NE Základnám a spolupracujících subjektů a občanů. Díky drtivému odporu veřejnosti se po 4 letech podařilo umístění základny zabránit, ačkoliv byly navrhovány i modely typu základna NATO obývaná vojáky USA. Je to ukázka snahy o získání dalšího hracího pole v geopolitické hře o ovládnutí surovinových zdrojů v zemích bývalého východního bloku.

V roce 2011 napadly USA a NATO další suverénní stát – Libyi, kdy se RB OSN (bez Ruska a Číny) rozhodla podpořit islámské radikální povstalce proti legitimní vládě Libye. Výsledkem byla změna režimu a desetitisíce mrtvých v Libyi, následně rozpoutání imigrantské krize, před kterou varoval Kaddáfí.

Od roku 2012 USA bojují s Islámským státem, mimo jiné tím, že mu dodávají zbraně (zdroj CNN, Ryan Browne and Oscar Featherstone), místo aby bojovali proti IS, jako to dělalo Rusko od roku 2015.

Nejméně od roku 2011 USA podporují opoziční skupiny v Sýrii, tedy vměšují se do vnitřních záležitostí samostatného cizího státu. Naštěstí se tato akce nestala aktivitou členských států NATO, i když sankce uvalené na Sýrii se členských států NATO týkaly. Je zajímavé, že kdyby podobné sankce na dodávku zbraní členskými zeměmi NATO byly uvaleny i v případě Afghánistánu a Iráku, nebylo by tam už nejméně 10 let čím bojovat.

V letošním roce USA podpořily nezvoleného kandidáta na prezidenta Venezuely Guaida a neuznaly demokraticky zvoleného prezidenta Madura. Je veřejně známa podpora změny režimu ve Venezuele a pro členské státy NATO je otázkou, kdy budou povolány do války za americké zájmy v druhé největší zásobárně ropy na světě.

USA mají v zemích NATO více jak 67 základen, mají také dluhy více jak 104% hrubého národního produktu (války jsou placeny ze státního rozpočtu, zisky plynou soukromým firmám, ty pak něco ze zisků zaplatí státu daněmi). Proto prezident USA D. Trump navrhuje, aby členské státy, které mají základny na svém území, platily za ochranu 100% výdajů na základny + 50% navíc. Také připomíná, že státy by měly zvýšit svoje výdaje na zbrojení na 2% HDP (ČR aktuálně na 1,5% HDP), od čehož je odvislá i částka, jakou členské státy přispívají do NATO.

Shrnu-li předchozích 20 let včetně trendů do budoucna, vychází mi, že díky členství v NATO můžou čeští vojenští a političtí představitelé machrovat silnými slovy o jaderných útocích Rusko a doufat, že jejich mocenské pozice budou ochráněny před újmou. Platíme za to nejen finančně, životy vojáků cvičených z našich peněz k naší obraně, kterou prý realizují kdesi v Afghánistánu (asi náš nový soused, či co), poškozením obchodních zájmů (řada z napadených zemí byla našimi dřívějšími obchodními partnery), ale i morálně (zabitých civilistů přímo i nepřímo ve válečných konfliktech je přes 10 000 000 a naši politici s tím problém nemají). Pozice USA v NATO mi připomíná šikanujícího jedince obklopeného houfem slabších svolných, kteří jsou občas vyzváni, aby si kopli do oběti šikany, která není šikanujícímu po vůli. Oběti se mění, některé byly dříve s šikanujícím kamarády… A tohle máme dnes oslavovat?