Je tomu právě 400 let, kdy cizí vítězové dekapitovali významné představitele našeho národa. Bylo to pro výstrahu, velká část ohrožených volila emigraci.

Popravení čeští páni nebyli všichni čeští a jen menšina byli páni, tedy šlechtici. Byli ale představitelé rodícího se politického národa a připravovali vládu se znaky demokracie.

Šlo o životy jednotlivých lidí, ale také o život národa, který ještě nevěděl, že skoro přestane existovat.

Pro režiséry doby, která měl nastat byla poprava jen veliké divadlo.

Následovala třicetiletá válka, která zničila hospodářství země v níž vymřela nebo byla vyhnána třetina obyvatel. Na dvě stě let téměř vymřela čeština a český stát na tři sta let. Obnova obojího byla velmi nesamozřejmá. Osm generací čekalo na znovuzrození českého jazyka a dvanáct generací na obnovení státnosti.

My starší pamatujeme Bílou horu bez poprav. Právě proto jsme ji podcenili. To, co se stalo s touto zemí má varovné pokračování. Možná, že dobu temna rozpoznají odborníci až na desítky nebo stovky let. Ještě nevíme, v jakém jazyce ji budou popisovat.

Po nové Bílé hoře s porážkou ale bez poprav prožíváme nenápadnou hybridní třicetiletou válku.

Místo šlechtických dobrodruhů jsou vítězi největší akcionáři nadnárodních korporací. Je jim lhostejné, jak to tady dopadne, oni s námi nežijí a tím spíš s námi necítí. Připravují výměnu obyvatelstva a ekonomická opatření podobná feudálnímu znevolnění.

Místo žoldáckých armád dobyli pro ně zem úředníci a odborníci na propagandu.

Naše třicetiletá válka není u konce a nevyhráváme. Centralizovaný superstát má na mysli naše blaho podobně jako rakouské mocnářství. Ještě existuje národní stát, ještě je čas prosazovat národní zájmy.