Přítomnost stará 400 let

Nejen sama tragická událost, která se odehrála před 400 lety na tomto náměstí, ale zvláště to, co jí předcházelo, a stejně tak i to, co následovalo, stojí i dnes za povšimnutí. Ty nejcharakterističtější faktory se totiž opět vyskytují – a opět ve významné síle.

Potyčka na Bíle hoře, staroměstská poprava a vydání Obnoveného zřízení zemského pro Čechy a rok na to pro Moravu – to je semafor událostí, který vystavil stopku tradiční stavovské moci v českých zemích, dal výstrahu zdejším protivníkům císaře a nakonec „rozsvítil zelenou“ habsburskému císařskému absolutismu. Naděje vtělené do Rudolfova majestátu tyto tři události rozbily a poslední střípky ze stolu politických jednání zametl Vestfálský mír, jehož důsledky pro naše země byly právě zde symbolicky završeny vztyčením mariánského sloupu.

Vzestup, pád a pak mnohaletá národní tragédie. Leč tragédie s črty, které jako Češi tak dobře známe.

Česká válka – první z řetězce evropských válek, které daly vzniknout válce zvané třicetiletá – je příkladem špatného politického i válečného vedení, mocenských iluzí a spekulací, bojového nedůrazu a laxnosti, nejednoty, ekonomické nepřipravenosti. Všimněme si, jak skončila cesta započatá volbou Jiřího z Poděbrad, muže státnického rozměru a činů, které vystavěly stabilní, rozvíjející se zemi – takovou, že opět začala vadit mocným tehdejšího světa, římskému papeži. Čeští stavové půldruhého století po volbě krále domácího původu ze svých řad hledají krále kdesi v zahraničí, v naději cizí pomoci v jejich domácích potížích. Jak soudobé! Kolikrát v nedávných a současných našich dějinách se část zdejších tzv. elit spoléhala na cizí moc v zádech. Ono jim nestačí, že jako malý stát jsme takřka stále objektem manévrů blízkých velmocí, ještě tento cizí vliv svoji nadprací zvyšují. A stejně jako nyní to i tehdy dopadlo: jak se může někdo za vás postavit – a proč by to dělal, když vy stojíte za ním a navíc v hlubokém předklonu.

Tak místo diskusí s tématy ohlašující červánky osvícenství, předznamenávající myšlenky Thomase Hobbese, René Descartese, Johna Locka - o limitech a zodpovědnosti panovnické moci, o zmenšení nerovnosti mezi panovníkem a poddanými, o nové, řekněme demokratičtější osnově společenské smlouvy přichází protipól – absolutismus fanatického katolíka Ferdinanda II. Ani deset let neuplynulo od smrti tolerantního Rudolfa II., na jehož dvoře vedle sebe žili lidé rozličných vyznání, a na trůn definitivně usedá zavilý rekatolizátor. Slaví úspěch: před ním byla katolíků v Čechách asi desetina až sedmina, na Moravě okolo třetiny. Za něho nabyli většinu, desetitisíce protestantů, nekatolíků odešlo, další změnili víru. Jedni, aby uchovali víru, opustili majetky, jiní, aby uchovali majetky, opustili víru.

Pamatujete si na ně? Ne na ty dávné utrakvisty, ale na členy KSČ houfně pokládající legitimace, a rovněž na ofčáky, odéesáky, unionisty, aňáky, socdemáky... Politiky, kteří neměnili strany kvůli programovým kličkám stran, ale kvůli vlastní kariéře. Lepší vkladní knížka než rudá knížka, že...

A kolik jen bylo také těch nedávných i současných zaslepenců? Tlampačů masarykovských idejí, vlastenectví, pak nacionálního socialismu, rasismu, antisemitismu i sionismu, následně komunismu, sovětofilství a amerikanofóbie, plánovitého hospodaření a združstevňování, obrozeného socialismu i reálného socialismu a nakonec volného trhu a privatizace, liberalismu, konzervatismu, NATO, eurohujerství, slavjanofilství, amerikanofilství a rusofóbie, sinofóbie,... A nemálo z nich vystřídalo vícero kabátů, jen košile kariéristy jim zůstala. Kolik neštěstí, tragédií, krve po sobě vždy zanechali?

Nakonec pokaždé skončili, dříve nebo později. Avšak noví začínají dnes a další příjdou později. Katolická totalita založená Ferdinandem II. vydržela opravdu dlouho, ale po půldruhém století ji musel Josef II. uvolnit. Totalita úřadů, zákonů, opatření totiž končí u lebeční a hrudní kosti – pokud za nimi není prázdno. Naši předci to tehdy vydrželi 150 let – co my si neseme z představ, hodnot a cílů generace národního obrození?

Tudíž velký dík těm, kteří tehdy před čtyřmi staletími neměli majetky, takže víru opustili jen naoko. Pak se mohl za josefínských reforem leckdo divit, kolik evangelíků náhle ožilo a stalo se prvními pěšáky národního obrození. A jejich pokračovatelé donesli štafetu až k obnově české státnosti, ke vzniku Československé republiky. Po ¾ století se nám státnost rozpoltila, máme nyní za sebou stovku let a ataky na suverenitu naší republiky pokračují – jaká bude naše státnost 150 let po své obnově?

Čtyři stovky let nás dělí od popravy významné části české elity. A v osobě Jana Jesenia se to dotklo i elity slovenské. Chtěli lepší svět, lepší svoji zemi. I když - lepší? Chtěli vlastně uchování poměrů, které neoficiálně fungovaly po staletí a oficiálně od Rudolfova majestátu. Naše vlast byla na tehdejší dobu velmi tolerantní, několika konfesí, několika národností, zemí s poměrně silným hlasem nižších stavů. To je nám v 21. století přece blízké. I my opět jsme pod tlakem totality, cenzury, paušalizace, celoplošnosti, jednonázorovosti, špehování, probíhá digitalizace nejen společnosti, nýbrž i digitalizace jedince.

Tehdy se tolerance střetla s totalitou. Nepodlehla kvůli své podstatě, prohrála na neschopnost svých nositelů. Tolerance není a nesmí být chaos. Opírá se o sílu vědění, o vědomí rozsochatosti vědění a jeho hledání. To totalita staví na nevědomosti, omezeném myšlení, nehledá, nepochybuje, nařizuje.

Dnes opět se o nás pokouší různé ideové totality. Zaslepení globální mamonáři, mocichtiví psychopatičtí politici, náboženští fanatici, ortodoxní vyznavači toho či onoho. Názorová rozdílnost místo tolerantní výměny argumentů nabývá podoby nevraživosti, překřikování hluchých, pranice slepých. Toto míří vždy k maléru a tragédii, když se přirozená, logická ideová nesmiřitelnost mění v personifikovanou nesnášenlivost.

Dnes se znovu musí tolerance bránit. Má přitom zradit samu sebe a též se stát totalitou? Ne i ano. Vůči tolerantním zůstat tolerantní, vždy, na kámen totality odpovědět chlebem, leč pokud létají další kameny, tak je čas na varování, že může dojít nakonec i na „oko za oko“. Proti strůjcům nenávisti, ne proti jejich posluchačům, k nim třeba znova a znova mluvit, předkladát jim alternativy k nevraživosti. Těch 27 pánů a měšťanů před 400 lety prohrálo. Nejen oni, ale i valná část národa, resp. zdejších národů. My jsme o 400 let informovanější, jsme ovšem i o 400 let moudřejší? Pokud ne, tak jejich smrt stále nemá vyrovnaný účet.

Generace T. G. Masaryka napravila někdejší prohru státnosti zrodem republiky. Jaké jsou naše vědomosti, znalosti, organizační schopnosti, jaký je náš intelekt a morální výbava, abychom uspěli v obraně tolerance proti totalitě, v obraně důstojnosti každého občana proti povýšenosti rádoby vyvolených?

Strany konfliktu, odtud až na konec světa, jsou překryty spoustou identit. Zdaleka už nejen třídních, národních či rasových, nepodstatné sebeidentifikace jsou nadřazovány objektivně existujícím. Halasí se o právech, potřebách a zájmech, šeptá o povinnostech a zodpovědnosti.

Češi a Slováci díky svému jazyku, operačnímu systému poznávání a popisu světa, díky jeho bohatství a ohebnosti slov a variantnosti větné stavby, dovedou uchopit svět velmi různorodě. V dobrém i zlém. Jaký bude český příspěvek ve světovém střetu tolerance a totality? Kolik máme komenských a jeseniů a kolik slavatů a bořitů, kolik friedrichů a ferdinandů bude sem ještě zváno? Projdeme budoucností s důvtipem s hlavou vztyčenou nebo nás sklátí něčí proradnost? Jaký bude náš účet za 150, za 400 let?

Text projevu Karla Růžičky ke 400. výročí popravy 27 českých pánů,

21.6.2021 Staroměstské náměstí