Pojmu masmédium se užívá jako termínu pro sdělovací prostředek s velkým počtem oslovených příjemců, nazývaných masa, popřípadě publikum. Masmédii tedy je rozhlas, televize, noviny a jakákoli sdělení na internetu s velkým dopadem. 

Mohou veřejnoprávní média zveřejnit nepravdivé informace?
ANO.
I ve veřejnoprávních médiích pracují lidé, kteří se mohou dopouštět chyb. Pokud však taková situace nastane, veřejnoprávní médium ji musí opravit a omluvit se za ni.
Hledáme, kdy se zpravodajství ČT za něco omluvilo. J neomylné?
Malá ukázka, co zpravodajství ČT zamlčuje a otázky, které se nabízejí neotvírá, nezvyšuje informovanost občanů.
Proč?
Nesouží za peníze občanů občanům, za jejich peníze slouží cizím zájmům.
Dá se s tím něco dělat? 

Výroba a spotřeba elektřiny v ČR v posledních letech (v terawatthodinách)

V případě použití uvedeného modelu by orientační termíny odstavování zdrojů vypadaly takto:

1. propočet ČEZ zveřejněný na Valné hromadě 21.6.2020
2. vlastní propočet podle údajů společnosti Sokolovská uhelná
3. vlastní propočet podle údajů z posudku k žádosti o výjimku a databáze EU ETS
4. vlastní propočet podle průměrných údajů na webu Sev.en a databáze EU ETS

MUDr. Ivan David

17. říjn6aaon gsthvt 177:34e1d  ·

Zdražování elektřiny a plynu je jen předehra k Zelenému údělu

Na zářijovém plénu Evropského parlamentu jsme měli diskusi o vztahu Zeleného údělu k současnému prudkému růstu cen elektřiny a plynu. Místopředseda Evropské komise pro Zelený úděl Frans Timmmermans hájil Zelený úděl a tvrdil, že tento projekt Komise se současným zdražováním nemá nic společného. Zapomněl ovšem dodat, že to, co se nyní děje s cenami elektřiny a plynu, je důsledkem politiky liberalizace trhu s energiemi, kterou předchozí Komise prosadily v rámci vytváření společného unijního energetického trhu.

Z projektu Zeleného údělu zatím byl schválen pouze tlustospis plný frází o snižování emisí CO2 a jakési klimatické neutralitě – i když není přesně vysvětleno, co to vlastně má být. Fascikl o Zeleném údělu, který schválila většina Evropského parlamentu a premiéři v Evropské radě, je něco mezi programovým prohlášením Komise a věcným záměrem změn unijních předpisů. Oba spoluzákonodárci schválili ještě Víceletý fiskální rámec pro léta 2021 až 2027, který stanoví limity ročních rozpočtů EU na jednotlivé typy výdajů, v němž je napsáno, že 35% peněz bude vyplýtváno na projekty Zeleného údělu. A k tomu ještě sadu nařízení, podle nichž má fungovat Fond obnovy, do něhož si Unie z kapitálových trhů půjčila 750 miliard eur a z nichž 45% má být utraceno rovněž za projekty Zeleného údělu. Má jít o dotace solárních a fotovoltaických elektráren, elektromobilů a jejich nabíječek a pod.

Jiný unijní obecně závazný první předpis, kterým by byl prováděn Zelený úděl, ještě europarlamentem ani Radou ministrů schválen nebyl. Teprve v srpnu nám Komise předložila legislativní balíček nazvaný Fit for 55, což je sada návrhů nařízení, od nichž si Komise slibuje, že jimi donutí občany a firmy vypouštět do ovzduší méně CO2. V září jsme na poradě koordinátorů Zemědělského výboru rozdělovali mezi frakce zpravodajování jednotlivých nařízení, která s týkají zemědělství. Hlasovat ve výboru o nich budeme až začátkem příštího roku. Poté budou projednány na plénu EP, než znovu poputují do Rady ministrů. Před schválením oběma spoluzákonodárci nemohou být vyhlášeny v Úředním věstníku EU, což je podmínka jejich platnosti i vstupu v účinnost. Současné zdražováním tedy skutečně ještě není způsobeno Zeleným údělem. To, co se děje nyní je v podstatě jen takovou předehrou k Zelenému údělu. Něco jako „malá ochutnávka“ toho co nás v budoucnu čeká v ještě mnohem větším rozsahu.

Dnešní dramatické růsty cen energií jsou způsobeny komunitárními předpisy Evropských společenství a EU, které vznikaly v posledních 20 letech.

Elektroenergetika a plynárenství vznikly na konci 19. století. Začalo to ve městech, kde průkopnické firmy - někde za peníze soukromých investorů, jinde jako veřejná zakázka – stavěly první elektrárny, teplárny a plynárny spolu s energetickými rozvody. Po 1. světové válce začala elektřina pronikat i na venkov. Většinou za finanční spoluúčasti obecních rozpočtů nebo peněz z družstev, do nichž se sdružili zájemci o její užívání, které zaplatily postavení nezbytné sítě.

První elektrárenské i plynárenské soustavy bychom dnes označili jako „ostrovní systémy“. Kolem elektrárny nebo plynárny vznikla síť rozvodů ke spotřebitelům. Jejich rozloha však byla malá a rozhodně nebyly vzájemně propojeny. K plošné elektrifikaci a se zpožděním i plynofikaci v Evropě došlo až po 2. světové válce. V západní i východní části Evropy rozdělené železnou oponou ji fakticky provedly vlády, které před tím zestátnily elektrárenské a plynárenské firmy. A poté, kdy do nich investovaly obrovské částky veřejných peněz, státní firmy dokončily proces budování rozvodných sítí i potřebných výrobních kapacit.

V 19. století jen v Praze vedle sebe fungovaly 2 plynové soustavy – jedna na svítiplyn a druhá na zemní plyn. K vytvoření jediné pražské soustavy a její kompletní přebudování na bezpečnější zemní plyn došlo až během 60. let minulého století. Podobně na našem území vzniklo několik elektrárenských soustav, které pracovaly s různým napětím. K vytvoření jediné sítě se stejnými parametry dodávané energie došlo až v 70. letech. V té době se na několika zvláštních konferencích sešli elektrotechničtí odborníci ze Západu i z Východu a i přes studenou válku dohodli plán postupného vybudování kontinentální energetické sítě. Při části jednáních vedených na půdě Evropského normalizačního institutu (CEN) bylo dohodnuto, že státy postupně přebudují své elektrizační soustavy tak, aby mohly dodávat všem zákazníkům elektřinu o napětí 220/380V při frekvenci 50Hz. Při sérii jednání bylo dohodnuto i vybudování propojení západních a východních elektrifikačních soustav, které do té doby pracovaly odděleně a na jiných voltážích. Československá elektrizační soustava byla před tím propojena napřed se systémem DDR a Polska a později i SSSR a Maďarska.

Průkopníkem evropské energetické diplomacie bylo Rakousko, které si jako první kapitalistická ekonomika po dohodě s SSSR v 60. letech vybudovalo napojení svých plynových rozvodů nejen na západní plynovody a ropovody, ale i na rozvody z východního bloku. Rakousko je od 2. světové války vojensky neutrální země. Jako první kapitalistický stát si dohodlo vzájemně výhodnou elektroenergetickou spolupráci s východním blokem. Po vybudování propojek národních elektrizačních soustav na česko-rakouské hranici ČSSR dodávala Rakousku část svých energetických přebytků z tepelných elektráren pod Krušnými horami a Rakušané nám tento „energetický kontokorent“ vraceli v létě elektřinou z vodních elektráren pracujících na nejvyšší výkon při letním tání alpských ledovců. Rakousko tak prošlapalo cestu budoucí celoevropské energetické síti, která umožňuje využívání různých výhod různých zemí po celém kontinentu.

Až do přelomu tisíciletí však celoevropská energetická soustava pracovala jako vzájemně propojený systém státních energetických soustav. Byly to vlády států, které na mezinárodních konferencích sjednaly smlouvy o propojení jednotlivých národních soustav a podmínky pro dodávky energií mezi nimi. Technické parametry byly většinou řešeny na konferencích pořádaných nejčastěji na půdě CEN. Právní předpisy upravující podmínky dodávek energií domácnostem i firmám však až do konce minulého století upravovalo výhradně vnitrostátní právo. A v každé zemi jinak. Přesto dodávky energií fungovaly dobře a jejich ceny byly pro zákazníky mnohem příznivější než dnes, kdy tuto oblast reguluje právo EU.

K nejmohutnějšímu rozvoji palivoenergetických komplexů došlo v Evropě v období od 30. do 90. let 20. století. Šlo o strategickou záležitost. Bez zajištění spolehlivých dodávek energií by nebylo možné ani horečné zbrojení ani zajištění výroby takového množství potravin, jimž by bylo možné uživit obrovské armády. Je proto logické, že energetický rozmach probíhal na západě i východě kontinentu pod taktovkami vlád. I západní vlády po 2. světové válce naprostou většinu energetických firem buď zestátnily, nebo rovnou budovaly jako podniky ve veřejném vlastnictví. Státní zákony stanovovaly nejen technické podmínky pro provoz energetiky, ale regulovaly i obchodní vztahy.

Ceny energií byly pro domácnosti i firmy regulované vládami nejen v zemích socialistického bloku, ale i v evropských kapitalistických ekonomikách. I to pomohlo jejímu rozvoji a rozšíření moderních energií až do každé domácnosti.

Po pádu železné opony došlo v celé Evropě k sérii politických rozhodnutí, které vedly k postupné destrukci průmyslu, zemědělství a v neposlední řadě i energetiky.

Po skončení studené války došlo k redukci armád většiny evropských zemí na početní stavy mezi 10 až 20% kapacit z dob železné opony. Po přistoupení východoevropských zemí k Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) k ní byly v 90. letech sjednány dodatky a následně zastřešující dohoda o Světové obchodní organizaci (WTO), které naplno rozjely globalizaci. Odstranění množstevního omezení mezinárodního obchodu a postupné odbourání většiny cel vyvolaly přesun průmyslové výroby z Evropy a USA do asijských zemí s nižší cenou práce a bez jakékoli právní ochrany zaměstnanců nebo životního prostředí.

Možnost volného a bezcelního dovozu nejen energetických surovin, které jsou jinde než v Evropě těženy levněji, těžce ekonomicky poškodila evropské firmy zabývající se na kontinentě těžbou. Nejen Ostravsko-karvinský a Severočeský revír, ale i velké těžební oblasti v Porýní a Porúří nemohou při absenci cel ekonomicky konkurovat černému uhlí, které je povrchovým způsobem těženo v Austrálii. A protože politici po skončení studené války získali pocit, že napadení silným nepřítelem evropským zemím nehrozí, a proto už nemusí zbrojit a udržovat velké armády, připustili nebo dokonce nařídili útlum a zavírání evropských dolů.

Odprůmyslnění a redukce zemědělství v Evropě, které způsobily dohody GATT a WTO, vytvořily na trzích evropských zemí dočasně přebytky energií. Vlády reagovaly uzavřením části starých elektráren. V rámci atmosféry „vítězství Západu a kapitalismu“ ve studené válce se i v evropských zemích a v Bruselu dostali ke slovu ideologové tržního fundamentalismu. Napřed východním zemím, které přestavovaly své ekonomiky na kapitalismus, a později i západním zemím byla ordinována politika Washingtonského konsensu. Jde o dohodu mezi Světovou bankou (WBG) a Mezinárodním měnovým systémem (IMF) a jejich největším akcionářem Federálním ministerstvem financí USA o tom, že půjčky budou transformujícím se zemím poskytnuty pod podmínkou provedení urychlené privatizace státních podniků, deregulace cen a liberalizace mezinárodního obchodu.

Pamětníci 90. let si dodnes vzpomínají na gigantický rozsah rozkrádaček majetku budovaného po generace v rámci procesu nazvaného privatizace. Mnozí si vzpomenou i na likvidaci tisíců podniků a zániku milionů pracovních míst, kterou způsobila liberalizace zahraničního obchodu. Slovo deregulace je dodnes používáno jako synonymum ke zdražování. Ať již nájemného nebo cen energií.

V 90. letech se na západě Evropy bývalé Evropské hospodářské společenství (EHS) proměnilo přes Evropská společenství (ES) na dnešní Evropskou unii (EU). V rámci tohoto procesu byl blok nejen rozšiřován na sever a východ, ale byla vnitřně rozšířena i oblast společného trhu. Původní společný trh byl budován od 60. let pro průmyslové a zemědělské výrobky. Po pádu železné opony byl vypracován koncept volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob (fyzických i právnických). Mezi služby patří i dodávky energií.

K největšímu rozmachu eurokracie došlo po chválení Společného jednotného aktu (JSA), který byl předsedy vlád členských zemí EHS podepsán v roce 1987. Právě ten vedl k vytvoření tzv. komunitárního práva složeného z desítek tisíc směrnic a nařízení, které navrhuje Komise a schvalují europarlament a Rady ministrů. V rámci rozšiřování působnosti společného trhu i do oblasti energetiky byly částečně aplikovány metody Washingotnského konsensu i do práva EU. Západoevropské země si sice většinou ponechaly ve veřejném vlastnictví plný nebo většinový podíl ve firmách zabývajících se výrobou a rozvodem elektřiny, tepla a plynu.

Např. francouzský elektrárenská koncern EdF je plně státní firmou. Německý plynárenský gigant Ruhrgas, který společně s ruským Gaspormem vybudoval plynovody Nordsteam 1a 2, je většinově vlastněn státem.

Na východě došlo k částečné nebo úplné privatizaci i těchto firem. U nás se vládě, jejímž jsem byl členem, podařilo udržet většinový podíl v ČEZu a získat pět většinu akcí rozvodných společností, které stát částečně zdarma předal obcím, jejichž zastupitelstva je nelegálně rozprodala. Na návrh tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Miroslav Grégra z nich byl opětovně vytvořen jeden komplex. Pod tlakem ES z něj však byla do firmy ČEPS vyčleněna soustava zajišťující propojení na zahraničí.

Pod tlakem Bruselu byly poté prodány německému E-Onu Jihočeská a Jihomoravská energetika – tedy rozvodné firmy kolem nejvýkonnějších a nejziskovějších elektráren - jaderných elektráren Dukovany a Temelín.

Dokončení procesu vybudování společného evropské energetického trhu už nebylo více záležitostí politickou než technickou. Hlavní slovo měla ideologie volného trhu a omezení státních zásahů do ekonomiky. Brusel nařídil rozdělit energetické firmy na několik částí.

Výrobce elektřiny a dovozci plynu museli být odděleni do jiných firem – byť i z počátku se stejným vlastníkem - než provozovatelé rozvodných soustav. A členským státům EU bylo nařízeno postupně ukončit regulaci cen.

Systém regulovaných cen stanovených vládou byl napřed nahrazen systém věcně usměrňovaných cen stanovovaných nezávislým regulačním úřadem. Věcně usměrňované ceny jsou podle evropského práva počítány jako oprávněné náklady a přiměřený zisk.

Za ten je považována marže do 30%. Systém nezávislých regulačních úřadů, který je podle mého názoru v rozporu s Ústavou ČR, je mimo jakoukoli kontrolu voličů.

Dříve se vláda byť nepřímo voličům ze svých rozhodnutí o cenách energií zodpovídala ve volbách.

Pokud ministři zdražování přehnali, hrozilo jim, že půjdou do opozice nebo i ven z politiky.

Úředníci Energetické regulačního úřadu včetně jejich vedení jsou neodvolatelní. Vedení je sice jmenováno vládou na dobu určitou, ale vláda šéfy a náměstky ERÚ nemůže odvolat ani úkolovat. ERÚ se ze své činnosti nezodpovídá ani vládě ani Parlamentu. Reálně se tedy ERÚ chová spíše jako sluha energetických firem, než zastánce zákazníků. Proto se nemůžeme divit, že ceny energií v době, kdy je stanovila vláda svým nařízením, byly o řád nižší než dnes.

V další fázi liberalizace unijního energetického trhu byly zavedeny energetické burzy.

Výrobci byli unijními předpisy donuceni prodávat většinu elektřiny a plynu nikoli napřímo konečným spotřebitelům nebo rozvodným firmám, ale na burzu, kde je mohou nakupovat nejen firmy, které vlastní rozvodné soustavy, ale i překupníci.

Většina z Vás si jako překupníka vybaví firmy jako Bohemia energy nebo různé společnosti, které dnes zákon označuje jako „energetické šmejdy“, jež vydělávaly na tom, že prodávaly domácnostem předraženou elektřinu nebo plyn.

Kromě nich však na burzách působí ve velkém i spekulanti z bank, pojišťoven, investičních, penzijních fondů hedgeových a jiných fondů, kteří se za pomocí obrovského množství cizích peněz živí tím, že vyvolávají cenovou nestabilitu.

Pomocí nástrojů jako opce na budoucí dodávky rozkolísávají ceny. Vydělávají na tom, když koupí levně a prodají draho při vyvolané bublině. Aniž by jakkoli pomohli s budováním nebo údržbou výrobních a rozvodných kapacit.

Právě v zájmu a podle pokynů těchto parazitů, kteří v EU většinou ani nemají sídlo firmy a v žádné členské zemi neplatí daně, Komise psala předpisy o společném unijním energetickém trhu. Společná energetický soustava EU je kvůli předpisům, které určují pravidla jejího fungování tak nestabilní, že když se v největším členském státě dosluhující kancléřka rozhodne odstavit bez adekvátní náhrady všechny jaderné elektrárny, v peněženkách to pocítí spotřebitelé v celé EU.

Technicky je sice možné nechat Němce, aby si špatné rozhodnutí své vlády „vyžrali" tím, že ostatní země při hrozícím black-outu Německo odpojí od dodávek z elektráren ve svých zemích. Čímž by zabránili rozšíření black-outu do dalších zemí, které energetickou krizi nevyvolaly. Právo EU to však zakazuje, takže si to nikdo z techniků netroufne udělat.

Na růstu cen, které vyvolalo špatné rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové, se navíc nestydatě obohacují banksteři, kteří financují volební kampaně vládních stran o v ostatních zemích EU. A stejná skupina spekulantů, kteří se už dnes nehorázně pakují na šmelení s energiemi, Komisi vnukla nápad s emisními povolenkami, které mají tvořit stěžejní část Zeleného údělu. Dnes si je na burzách musí kupovat pouze největší znečišťovatelé ovzduší jako hutě nebo uhelné elektrárny. Až je v rámci Zeleného údělu právo EU nařídí kupovat i domácnostem ceny elektřiny, plynu, tepla i všeho ostatního vystřelí ještě nejméně o řád výše než dnes. Burzovní spekulanti se rekordně napakují a my všichni to zaplatíme.

Do přelomu tisíciletí nebyl termín „energetická chudoba“ v Evropě prakticky používán. Přestože nyní o něm jedná i Evropský parlament a Rada, probruselská většina v obou institucích zároveň prosazuje provedení změn legislativy, která bude mít pro velkou část populace – Komise připouští že to bude 30% obyvatel – právě ty důsledky, že jim způsobí zdražení energií na úroveň kdy pro ně energie budou cenově nedostupné. Lidový vtip, který se šíří facebookem, který si dovoluji přiložit pro ilustraci tohoto příspěvku se pak stane realitou. Probruseská většina v EP si jaksi vůbec nepřipouští možnost, že následovat by mohla sprcha dlažebních kostek vrhaných nespokojeným občany po vzoru Žlutých vest do oken budov Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropské rady.