Dvacetčtyři let od bombardování Jugoslávie

V průběhu března si připomínáme dvě dvacetičtyřletáletá výročí. Přesně 12. března tomu bylo 24 let ode dne, kdy Česká republika vstoupila do NATO a 24. března 1999 zahájilo NATO bombardování Srbska a Kosova. K bombardování tedy došlo 12 dní po vstupu ČR do Aliance. ČR byla požádána o souhlas s touto akcí 19. března, tedy pouhý týden poté, co se stala členkou NATO. Právě dnes si tedy druhé smutné výročí připomeneme.

Menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem vycházela ze své Koncepce zahraniční politiky, kterou vláda schválila 17. února 1999 a kde se píše, že 

»Česká republika se bude v rámci NATO podílet na hledání účinných přístupů, jak čelit novým hrozbám. Považuje přitom za žádoucí, aby případné bezpečnostní mise pod vedením NATO vycházely z mandátu Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE.«

V této souvislosti je třeba si připomenout, že Rada bezpečnosti OSN odhlasovala svou rezolucí č. 1199 z roku 1998, že vývoj v dané oblasti představuje »hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost«. Ale po takovéto rezoluci se očekává schválení druhé rezoluce, která by dala OSN zmocnění »užít všech nezbytných prostředků«.

Ovšem poté, co Rusko a Čína oznámily, že takovouto rezoluci budou vetovat, tak se řešení kosovského problému místo OSN ujalo NATO. V prosinci 1998 dalo NATO Miloševičovi ultimátum a varovalo, že nepodřídí-li se, dojde k použití síly.

NATO zahájilo 24. března vzdušné údery na vybrané cíle na území Kosova i Srbska, přestože k tomu nemělo výslovný mandát RB OSN, takže z hlediska mezinárodního práva bylo bombardování nelegální. Na otázku, zda byla tato vojenská akce legitimní, není zcela jednoznačná odpověď. Většina odborníků OSN vychází z prací bývalého australského ministra zahraničí Garetha Evanse, který argumentuje, že použití síly v mezinárodních vztazích je legitimní v tom případě, že se prokážou jeho důvody. V daném případě to znamená, že se musí potvrdit, že situace v Kosovu skutečně představovala vážnou a naléhavou hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost a že daná hrozba byla vážná a naléhavá.

Stoupenci vojenského zásahu předložili čtyři důvody: masakr v Račaku, údajné genocidní operace Podkova, vypalování vesnic obývaných kosovskými Albánci a vysoký počet obětí na straně kosovských Albánců.

Vymyšlený Račak

K tomu stručně: Hlavní záminkou pro akci NATO byl příběh z Račaku, kdy 15. ledna 1999 údajně vtrhly jugoslávské vládní jednotky do této vesnice a část obyvatel v nedaleké rokli pak zastřelili. Od začátku americký popis události vyvolával pochybnosti. Jugoslávské úřady tvrdily, že mrtví byli albánští bojovníci oblečení do civilního oblečení (a vydávaní za popravené civilisty) a odkazovali mj.na fakt, že na rukou měli zbytky střelného prachu, což šlo vysvětlit jen tak, že tito lidé nedávno stříleli. Mnozí natvrdo tvrdili, že šlo o záminku vyrobenou americkou stranou.

Dnes je již dávno jasné, že žádná operace Podkova neproběhla. Stejně tak se nepotvrdilo systematické vypalování vesnic. Zpochybněn byl i významný argument o počtu obětí na straně kosovských Albánců. Původně se tvrdilo, že jich bylo sto tisíc, ale ukázalo se, že šlo o maximálně 2000. Kanadský generál Lawrence MacKenzie dokonce došel k závěru, že »se NATO nechalo oklamat« a že nakonec dokonce bombardovalo špatnou stranu.

Nelegální i nelegitimní

Vojenská agrese NATO v bývalé Jugoslávii byla tedy nejen nelegální, ale i nelegitimní. Snahy některých politiků ospravedlnit tuto akci morálními a politickými důvody selhaly. V této souvislosti asi nejdále zašel prezident ČR Václav Havel. Ten v rozhovoru s francouzským novinářem použil výraz, že »nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární«. Z toho nakonec vznikla často používaná zkratka, že šlo o humanitární bombardování.

Připomínám, že NATO požádalo RB OSN o souhlas s vojenskou intervencí, ale ten nebyl poskytnut díky vetu Ruska a Číny. Tyto dva státy pak podaly návrh na ukončení intervence, který ale podpořila jen Namibie, a tak byl zamítnut.

USA, Velká Británie a téměř všechny další členské státy NATO odmítly přijmout pravidlo, že k vojenské akci NATO je zapotřebí souhlas RB OSN. To se týkalo především agrese proti Srbsku. Nutnost souhlasu OSN požadovala ale nejen Čína či Rusko, ale i Francie. Odpůrci souhlasu argumentovali, že státy s právem veta by mohly v budoucnosti zmařit všechny akce NATO a popřít tím smysl a účel Aliance.

Agrese NATO byla nazvaná Operace Spojenecká síla a trvala od 24. března do 10. června 1999. Pokud jde o důvody, tak kromě incidentu v Račaku a výše zmíněných záminek šlo především o srbské odmítnutí jednostranného ultimáta dohodnutého americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou s vůdcem teroristické kosovské UCK Hashimem Thacim.

»Operace«

Stovky letadel operovaly ze základen v Itálii, Německu a z letadlové lodi USS Theodore Roosevelt v Jaderském moři. Některá letadla byla vysílána ze základen ve státě Missouri a podnikala až třicetihodinové lety. Docházelo i k přeletům přes území ČR! I když formálně šlo o akci NATO, tak hlavní část koalice samozřejmě tvořily síly USA.

Akce byla až do začátku května relativně neúspěšná, a tak se vedení NATO rozhodlo rozšířit seznam cílů i na civilní objekty. Došlo k ničení mostů přes Dunaj, továren (např. na výrobu bot, na umělá hnojiva, na cigarety a na léky), elektráren, telekomunikačních zařízení. Bombardováno bylo i devět nemocnic, 300 vzdělávacích institucí, budova rozhlasu, vysílač srbské televize, rozvod vody ve Sremské Mitrovici. Tím docházelo k porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv.

Amnesty International označila noční bombardování bělehradské televize za válečný zločin. Zasažen byl i vlak na trati mezi Bělehradem a makedonským Skopje, a 7. května i velvyslanectví ČLR, což NATO vysvětlilo jako chybu navigátora. Bombardovány byly i srbské ropné rafinerie.

Kazetové bomby a ochuzený uran

Při bombardování byly použity i grafitové a kazetové bomby. Bylo prokázáno i použití ochuzeného uranu. Podle americké Human Rights Watch zahynulo až 528 civilistů. Materiální škody dosáhly asi čtyř miliard USD. Je nepochybné, že válkou v Kosovu porušila Aliance Chartu OSN a mezinárodní právo.

Po dosažení příměří pozval prezident Vojislav Koštunica ministry zahraničí ČR a Řecka Jana Kavana a Jorgose Papandrea do Bělehradu a poděkoval jim za česko-řeckou mírovou iniciativu. Tu později v roce 2000 pochválil např. i ministr zahraničí Norska Thorbjorn Jagland (bývalý premiér i předseda Nobelova výboru, generální tajemník Rady Evropy atd.).

Vláda ČR uznala nezávislost Kosova

Dne 21. května 2008 ovšem uznala vláda ČR na svém výjezdním zasedání v Teplicích Republiku Kosovo jako nezávislý stát, a to na návrh ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který zdůraznil, že nezávislost státu Kosovo je fakt, s nímž »musíme pracovat a uznat realitu«. Tím došlo k porušení Rezoluce RB OSN 1244 i k porušení Helsinských dohod. Šlo rovněž o vytvoření nebezpečného precedentu. Dodnes uznalo Kosovo jen 108 států, mezi nimiž chybí nejen Rusko, Čína, Indie a další velké státy, resp. samozřejmě Srbsko, ale i pět členských států EU: Slovensko, Rumunsko, Španělsko, Řecko a Kypr.

Již 6. února 2008 odhlasovala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rezoluci, v níž vyzvala k dialogu a nalezení vzájemně přijatelného řešení mezi Kosovem a Srbskem a varovala před uznáním jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova. To ale vláda ČR ignorovala, i když pro uznání hlasovala jen relativně těsná většina ministrů.

Právní džungle

V právní džungli, kde platí jen právo silnějšího, nelze žít ani bezpečně, ani důstojně. Předpokládám, že tento pohled vyprovokoval britského režiséra Stanley Kubricka k postřehu, že velké a mocné státy se často chovají jako gangsteři, zatímco malé státy se často chovají jako prostitutky.

KSČM odmítá právní džungli a právo silnějšího, a proto vždy bojovala za mezinárodní právo, se kterým ostatní nakládají jako s kusem hadru, který však nechtějí vyhodit, protože se jim občas hodí.

Proč jsme proti NATO? Mj. proto, že nás tento spolek takřka okamžitě po našem vstupu zavedl do konfliktu, který nebyl v souladu s mezinárodním právem a o jehož legitimitě se dá s úspěchem pochybovat. Protože buď NATO jako celek, nebo jeho hlavní členové (USA a Velká Británie), se po bombardování Jugoslávie naučili, že mezinárodní právo se dá obcházet a důvody pro konflikt vylhat (např. Irák a Libye).

Důsledkem toho všeho je vznik nových nestátních aktérů (Islámský stát), vzestup terorismu, a to i v Evropě, nekontrolované migrační vlny do Evropy, vzestup nejistoty na mezinárodním poli a oslabení diplomatických nástrojů a pravidel, které Evropě zaručily dlouhé období míru. Evropa z míru vždy prosperovala, ale z války nikdy. Za to náš údajný spojenec za velkou louží má historickou zkušenost přesně opačnou…