„Bydleli jsme na kraji ulice a tam bylo pole a na něm stoh slámy a já jsem se chtěla do toho stohu slámy schovat. Nepustili mě a švagr říkal: ‚Ne, ne, ne, do sklepa.‘ Žádnou újmu jsme neměli, akorát okna rozmlácená. (…) Jeli jsme do Počernic a všude mrtví. A v tom stohu, kam jsem se chtěla schovat, tam utíkali lidé ze Kbel. Ten byl prý plný krve. Bylo v něm hrozně moc lidí a všichni byli mrtví,“ vzpomínala na březnový nálet na sklonku války pro Paměť národa Anna Skákalová.
Předchozí bombardování se uskutečnilo na Popeleční středu 14. února 1945, to březnové připadlo zase na Květnou neděli. Přestože tak mohli být Pražané poučení z nedávného náletu, opět kvůli nesprávnému vyhodnocení situace zemřelo více než 500 lidí.
Lidé se báli sklepů, proto utíkali do polí a tam je zabíjely střepiny
Při únorovém náletu zemřelo asi 700 lidí. Mnozí z nich totiž na sklonku války nečekali, že by ještě město, kterému se do té doby bombardování vyhýbalo, měly zasáhnout pumy. Proto se navzdory poplachu někteří Pražané neschovali a mnozí kvůli tomu zemřeli. Šest týdnů poté si únorové bombardování a jeho následky ještě zdejší obyvatelé zřejmě dobře pamatovali, přesto se opět do krytů neschovali.
„Při tom únorovém náletu použili Spojenci těžké pumy, které mnohokrát prorazily i protiletecké kryty. A za měsíc při tom březnovém bombardování Pražané předpokládali, že budou dopadat stejné bomby jako v únoru. Proto se obávali, že úkryt ve sklepě by jim nepomohl, a tak začali při náletu vybíhat do polí. Tam je ale zastihly střepiny z malých pum, protože tentokrát letadla shazovala menší střepinové bomby, které byly určeny k likvidaci letadel na letištní ploše. Proto bylo i při tomto náletu mnoho mrtvých. Kdyby se lidé tehdy schovali do krytů, tak by se jim zřejmě nic nestalo,“ vysvětluje historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
Březnový nálet na Prahu byl proti tomu únorovému naplánován a zaměřit se měl hlavně na tři cíle – především na průmyslový komplex v Libni a Vysočanech, kde se nacházela největší koncentrace zbrojního průmyslu v hlavním městě, a dále na letiště ve Kbelích a Letňanech, kde byly stroje německé Luftwaffe. Mimo Prahu letadla zamířila také nad chebské letiště.
Zatímco únorový nálet trval sotva pár minut, ten březnový s krátkými přestávkami více než dvě hodiny. Podle Rajlicha Spojenci na útok nasadili 1033 letadel, některá se ovšem kvůli technickým problémům nakonec bombardování nezúčastnila. I tak to byl nejvyšší počet nasazených strojů 15. letecké armády.
Na Kbely dopadlo 54 tisíc bomb
Stejně jako při únorovém náletu začaly i v březnu bomby na české území dopadat v době oběda. Nad Chebem začala letadla shazovat pumy v 11 hodin 36 minut. Na továrny v Libni a Vysočanech pak o deset minut později.
Nejvíce bombardérů Spojenci nasadili k útoku na kbelské letiště. „Mezi 12:03 a 13:38 zde letadla svrhla 53 851 kusů devítikilových bomb,“ popisuje Rajlich. Útok na Letňany se uskutečnil mezi 12:16 až 13:20 a místní letiště a okolí tehdy zasáhlo přes 20 tisíc pum.
I tehdy ale bomby nedopadaly jen na předem dané cíle, ale i do okolí. „Byl jsem s maminkou doma sám. Jak začaly bomby padat na továrny ve Vysočanech a v Libni, tak jsme se šli na zahrádce schovat do takového sklípku s dřevěným poklopem. A ten při výbuších nadskakoval půl metru do vzduchu,“ vzpomínal na nálet pro Paměť národa Miloslav Neuberg.
Právě ti, kteří se i přes možnou nedůvěru schovali do krytů a sklepů, nálet většinou přežili, byť si z něj odnesli i doživotní následky.
„Pamatuji si, že strejda s dětmi vlezl do sklepa, který měl pod zahradním domkem. A do zahrádky mu spadla bomba. Nestalo se mu nic, ale domek byl celý pryč. Když strejda vylezl ven, byl celý šedivý. V té hrůze za těch pár minut zešedivěl,“ popsal pamětník Miloš Miltner.
CHAT s osobností
TV Ne základnám
