Vážené dámy a vážení pánové,

obracíme se na Vás v záležitosti, jejíž význam v posledních letech narůstá jak v národních rozměrech, tak globálním: v záležitost transparentnosti, a tudíž i důvěryhodnosti politiky.

Nakolik mohou politici před veřejností tajit činy své a aparátu veřejné správy, zvláště pak, když jde o politiky demokratických režimů, kteří svůj mandát získávají volbami? Nakolik je legitimní politický mandát, pokud byl získán na základě neúplné informovanosti voličů? A v návaznosti na uvedené: co jsou oprávněni občané učinit, aby s utajovanými skutečnostmi, zejména pak s fakty o nelegální činnosti politiků a úřadů, seznámili ostatní občany – voliče, aby jejich rozhodování a volební akty byly činněny s dostatečnou znalostí věci a kandidátů?

Domníváme se, že jde o otázky mířící k samé podstatě vztahu vlád a občanů, k samé podstatě společenské smlouvy – jak ji formuloval vynikající anglický filosof John Locke.

K této žádosti nás vedou události posledních let a osudy nemála whistblowerů a dalších osob, které veřejnosti odhalili nejen běžné hry politického zákulisí, ale zejména věci nelegálního či až zločinného rázu, jichž se dopustila řada politiků, úředníků, ale i dalších osob, úřadů a institucí. Nejznámějšímí případy zveřejnění takovýchto faktů, které světovou veřejností hýbaly, jsou případy Bradley Manninga (dnes Chelsea Manningová), Edwarda Snowdena a případ pana Juliana Paula Assange, publicisty a hlavního redaktora internetového serveru WikiLeaks. Ten je v současnosti zadržován ve Velké Británii a uzavírá se jednání se o jeho vydání do Spojených států amerických.

Tento svébytný australský občan vystupující v minulosti v mnoha zemích s tématy svobody tisku a občanské kontroly politické moci, a to i demokratických režimů, již dvanáctý rok nemůže opustit britské ostrovy. Zástupné problémy omezení jeho pohybu a vystupování postupně pominuly a obnažil se skutečný důvod omezení jeho působení – činnost serveru WikiLeaks. Ten zveřejnil mnohé tajné dokumenty a zprávy orgánů různých států, a to i takové, jejichž obsah vyvolává podezření z páchání nelegálních a nebo kriminálních činů, či dokonce i válečných zločinů některými vládami a konkrétními politiky a dalšími osobami. WikiLeaks ale není jediným médiem zveřejňujícím údaje z politického nitra – Edward Snowden svá zjištění publikoval skrze zavedený britský list The Guardien.

Činnost WikiLeaks a Juliana P. Assange opět staví společnost před otázku: do jaké míry je legitimní neveřejná, utajená komunikace a působení politické moci? Kde oprávněné utajování zpráv a skutků politickou mocí má svoji mez, protože její překročení již nepřípustně manipuluje veřejným poznáním a politickými postoji voličů?

Zveřejňování utajených skutečností serverem WikiLeaks bez souhlasu vlád je nepochybně krajním postupem. Není však vynucen přístupy politiků poslední doby, kteří se sice odvolávají na demokratické hodnoty, ale v praxi se demokratické kontrole sofistikovanými postupy vyhýbají? Co přitom může být cenou za zveřejnění politických faulů vůči veřejnosti? Nakolik padá zodpovědnost za rizika, jimž jsou v případě vyzrazení některých informací vystaveny osoby zainteresované v kontroverzních prípadech, na organizátory nelegálních operací a do jaké míry na ty, kteří informace o nich zveřejní? Jak důvěryhodně přitom brát od vysokých politických kruhů výtky o ohrožení jejich prozrazených agentů, informátorů a expertů, když právě nejedny nejvyšší politické kruhy v minulosti odkryly a obětovaly podobné své spolupracovníky, jako se stalo třeba britskému odborníkovi Davidu Kellymu?

Toto vše je přitom jen rámcem okolo ještě závažnější otázky spojené s WikiLeaks, s Julianem P. Assangem a jim podobnými: nakolik může politická reprezentace porušit zákony, když se domnívá, že má bránit potřeby a zájmy své země? Obsahuje legislativa nějaké oprávnění, že některé zákony (pokud nejde o ústavu) stojí výše než jiné? Nebo nějaké ustanovení, že na činnost veřejné správy se některé zákony nevztahují, nebo jen „přiměřeně“? Udělili občané své politické reprezentaci mandát k tomu, že veřejná správa je vybavena jakýmsi nadprávem a že občané, kteří toto nadprávo nebudou respektovat, mají být trestáni?

Vážené dámy a vážení pánové,

během svého života a politické kariéry jste jistě zažili nemálo vážných situací, kdy nebylo možno vše veřejnosti sdělit a bylo nutno ku zdárnému naplnění cíle konat skrytě. Samotné britské dějiny pamatují události, kdy členové vlád, včetně prvních ministrů, byli konfrontováni s odhalenými fakty, které ukazovaly překročení morálních zásad a přiměřenosti politických postupů, jichž se dopustili ať již z osobních pohnutek či z politické horlivosti. Žádná z těchto afér Velké Británii neprospěla a třeba i po desítkách let musel britský stát odčinit to, co i jinak vážení politici spáchali nebo proti čemu nezasáhli, ač mohli a měli.

Obracíme se proto na vás, abyste na základě svých politických a životních zkušeností a zodpovědnosti deklarovali svůj pohled (1) na problematiku legitimity a možné míry neveřejné části služby politické moci, (2) k právu občanů, jak kontrolovat svoji politickou reprezentaci, zejména pak za stavu, kdy občané mají pocit, že jsou objektem manipulací, jakož (3) i pohled na osud těch, kteří riskují nelibost vládní moci vůči sobě, protože zveřejnili o ní fakta, ale někdy i spolu s tím vystavili nebezpečí jiné, odhalením dotčené osoby.

Váš poslanecký mandát sice jednou skončí, ale zodpovědnost za svá politická rozhodnutí ponesete i nadále. Každopádně každý váš krok se stává součástí historie a politické kultury a přispěje tak k formování postojů jak veřejnosti, tak zvláště veřejných činitelů, k pojetí transparentnosti politiky v demokratickém režimu.

Velká Británie je pro ostatní svět symbolem země tradic, nemalá část lidí ji vnímá jako zemi gentlemanů a chtěla by ji mít nadále ve svých představách zapsanou jako zemi občanů dbající čestné hry. Ano, ne vždy se to dařilo, daří a bude dařit dodržet. I politici a další veřejně působící osobnosti jsou jen lidé a život není černobílý, ale hlas britských poslanců a rozhodnutí britské ministryně spravedlnosti může být pro současný, překotně se vyvíjejíci svět s rozvratem hodnot, s mediálními manipulacemi, chaotickými politickými opatřeními a s relativizováním zodpovědnosti vodítkem, jak vypjaté situace a roznícené emoce racionálně zvládat s ohledem na intelektuální a morální stránku problému. Whistbloweři, včetně Juliana P. Assange, občas v souboji s některými politiky o čistotu politické hry s občany a voliči uspějí, nyní je na britské politické reprezentaci, zákonodárné, ale zejména exekutivní, zda ji bude světová veřejnost vnímat jako čestné gentlemany sportovně přiznávající nespravedlnost stíhání za odhalení nečisté hry nebo zda utrpí renomé Anglie coby kolébky moderního sportu a sportovní kultury. Domníváme se, že pokud nabydete politické vůle zasáhnout ve prospěch Juliana P. Assange, aby nebyl dále stíhán a souzen za své občanské aktivity, využije Velká Británie plně svých zákonných možností. Vyjde tak z této i mezinárodně delikátní záležitosti se ctí, zajistí Julianu P. Assangemu svobodu a politikům celého světa vyšle vzkaz, že duch Johna Locka vložený do idey společenské smlouvy je tu stále s námi.