Pomalu ale jistě se myšlenka války s Ruskem normalizuje, byť by byla strašlivá. Proč? Z kolektivního vědomí zmizela zkušenost s válkou. A nedá se sebelepším vzděláním nahradit. „Lekce musí být zažitá a zážitek se nedá předat. A když ten zážitek vymře s tím, kdo ho měl, už nic, ale hlavně nikdo nebrání tomu, aby se začalo střílet ve velkém a na ostro.“ Problém je ovšem v tom, že většina lidí se o politiku nezajímá, byť z dobrých důvodů. Jenže to znamená, že neví, čemu se mají bránit.

Válka na Ukrajině se hodně srovnává s druhou světovou. Ne bezdůvodně. Denacifikace, národnostní motivy, spory o území, to vše je v myslích lidí neodlučitelně spojeno s druhou světovou válkou. Když si někdo vzpomene na první světovou, je to kvůli charakteru války, které vládne dělostřelectvo a boje o zákopy. Přesto si myslím, že situace má mnohem více společného s první světovou válkou, než se zdá.

Zatím se oficiálně jedná o konflikt Ruska a Ukrajiny. Konflikt Ruska a jeho spojenců se Západem je zatím v zástupné podobě. To slovo „zatím“ je klíčové. Macron pomalu normalizuje to, že na Ukrajině jsou vojáci NATO a že se účastní bojů. Země čivaví úrovně z NATO zase chtějí normalizovat útoky západními zbraněmi na Rusko. V Rusku se jede válečně-jaderná propaganda ostošest.

Celá situace začíná smrdět velkou válkou. Ono není náhoda, že ta první světová přišla asi tak sto let potom, co Napoleon táhnul Evropou. Všichni pamětníci vymřeli a i jejich dětí už bylo pomálu. Čím dál víc jsem přesvědčen, že učit se historii nestačí k tomu, aby se neopakovala. Lekce musí být zažitá a zážitek se nedá předat. A když ten zážitek vymře s tím, kdo ho měl, už nic, ale hlavně nikdo nebrání tomu, aby se začalo střílet ve velkém a na ostro.

Dnešní dvacátníci znají střílení a válku jen z filmů a her. Třicátníci k tomu mají ještě z mládí zprávy z dalekých míst, jako jsou Irák, Libye, Sýrie, Afghánistán. Ani jaderná hrozba pro ně nic neznamená. To samé čtyřicátníci. Padesátníci až sedmdesátníci budou znát jadernou hrozbu, ale válku konvenčními zbraněmi také znají jen z vyprávění. Možná osmdesátníci si matně vzpomenou na atmosféru poválečných let... Skutečná, zažitá válka se vytratila z obecného povědomí. S ní i to, co taková válka stojí. Stejná situace byla před první světovou válkou. Poslední větší válka byla v 70. letech předchozího století a skončila v podstatě dřív než začala. Nikdo nevěděl, nikdo netušil, jen pár lidí mělo zažito. Následovala jatka.

Teď z jinšího soudku. Je faktem, že většina lidí se o politiku tolik nezajímá. Je to racionální. Nemají čas, nechtějí si kazit náladu tím, že budou sledovat hádky, které k ničemu nevedou. Dokud mají střechu nad hlavou, v obchodech jídlo a děti ve škole, vše pro ně vlastně funguje. A když něco nefunguje, nu, stačí přece volit toho, co říká, že to spraví.

Jenže s rizikem války se pomalu blížíme k tomu, že nás nezodpovědnost, omezenost, umanutost a sobectví politiků může zabít. Kdy už nebude možné říkat „ono se to po volbách spraví“, protože už žádné volby nebudou. Kdy sice budou všichni vědět, že jednání státu je protizákonné, ale ti, kdo se o zákonnost mají starat, to dělat nebudou. Kdy vám práva budou na prd. Za první i druhé světové si to všichni zažili do sytosti. Na Ukrajině si to zažívají právě teď. V určitém bodě už ani útěk nepomůže a jenom čekáte, až na vás přijde řada, protože jste prostě měli smůlu a narodili se do blbé doby v blbém státě.

Že to nedopustí? Že tak hloupí nejsou? Že vědí, co dělají? Že ti, kteří tahají za nitky, je zastaví? Ani náhodou. Žádné automatické brzdy nejsou. Můžete je zkusit zbrzdit protestováním, psaním dopisů, atd. Ale pokud většina lidí neví, čemu se má bránit, co jim ve své hlouposti nebo fanatismu velitelé chystají, nebude to stačit. A tak slepě vejdeme do apokalypsy.

Richard Perman

Autor je redaktor http://xn--parlamentnlisty-epb.cz/