K 86. výročí podepsání Mnichovské dohody

Praha 29. 9. 2024

Mnichovská dohoda, v níž nacistické Německo, fašistická Itálie a dvojice koloniálních velmocí označovaných jako demokratické státy Francie a Velká Británie – obrala demokratické Československo o značnou část pohraničí, obyvatel a ekonomických zdrojů, se zapsala do historie diplomacie a politologie jako cynické rozhodnutí o někom bez něho a stala se frekventovaným termínem pro popis řady podobných událostí. Někdy však podobných pouze jevově, nikoli podstatou, kvůli níž nemorálnost Mnichovské dohody rezonovala tehdy ve veřejnosti.

Podstatnými rysy Mnichovské dohody jsou následující prvky.

ČSR byla obrána o území, které tisíc let bylo správním územím českých zemí. České země nebyly a nejsou oblastí, která by třeba během století pětkrát změnila svoji rozlohu a hranice a kde by mohl být nějaký, třebaže krátkodobý, historický precedens pro takovou změnu.

ČSR uzavřela v polovině 30. let obrannou dohodu s Francii, která ji po čtyřech letech v Mnichově bez mihnutí oka pošlapala. Oslyšela i zoufalý pokus E. Beneše s misí Jaromíra Nečase o procesu ustoupení požadavkům Hitlera. Proto se oprávněně hovoří o zradě spojence.

Porcováno nebylo nějaké koloniální území, rezervace indiánů nebo africká džungle kdesi tisíce kilometrů od domovů Evropanů a od redakcí ctihodných periodik. Za účasti demokratů byla porcována nejvýchodnější výspa demokracie uprostřed nejcivilizovanějšího kontinentu. Jeho osobnosti jako T. G. Masaryk, Tomáš Baťa, Bedřich Hrozný, Jaroslav Heyrovský, Jaroslav Kocián, Jan Kubelík, Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Karel Plicka, Eliška Junková, František Novák, Karel Koželuh, František Plánička, fotbalisté, gymnasté, kajakáři, skladatelé, hudebníci, výrobky jako automobily, letadla, boty, sklo, bižuterie, zbraně atd. byly dobře známé na všech světadílech.

ČSR byla demokratickým státem, opoziční strany normálně fungovaly, zákaz činnosti se dotkl jen dvou menších a radikálnějších sudeťáckých stran než byla Henleinova SdP, žádní novináři nemizeli, žádné redakce nebyly likvidovány, jen podrobeny cenzuře, jak bylo tehdy obvyklé. Německá menšina nebyla politicky, ekonomicky, kulturně potlačována. Němci využívali několik tisíc škol, z toho tři vysoké školy. Měli divadla, vydávali knihy, český úředník, který byl vyslán do pohraničí, musel umět německy. Naopak Německo, k němuž českoslovenští Němci tendovali a k jemuž bylo odstoupené pohraničí připojeno, byl diktátorským státem. Státem pronásledujícím, věznícím a vraždícím nejen své oponenty, ale i zcela nevinné lidi: od komunistů přes Židy a Romy po homosexuály a psychicky postižené osoby.

„Mnichov“ tedy není jen o sporu dvou národů, je stejně tak o volbě mezi demokracií a diktaturou, dokladem zrady smluvních závazků a nese v sobě též otázku mnohagenerační dějinné stability vers. frekventované dějinné proměnlivosti. Zejména vyfabulovanost záminky a zrada spojenectví jsou ty položky, které z Mnichovské dohody učinily symbol obludného zla, v němž se proti demokracii spojili její agresívní totalitní protivníci s jejími dosavadními příznivci, aby si na úkor třetího řešili své zájmy. Rozhodování o někom bez něho byla a jsou, a žel asi i budou v lidských dějinách častá. Způsobila nepočítaně tragédií. Křiklavá nespravedlnost, kořistnictví, zrada, rezignace na velebené hodnoty civilizace, míra manipulace a pokrytectví však nikdy nedosáhla stupně jako v případě Mnichovské dohody, která se kvůli tomu stala symbolem politické ohavnosti.

Cesta česko-německého soužití má za sebou mnoho kroků, „Mnichov“ a posléze protektorát jsou však těmi nejtragičtějšími, které vzájemné vztahy posunuly na zcela jinou kvalitativní úroveň. Hitlerovci totiž naplánovali odsun a genocidu českého národa, likvidaci tisíciletého souseda. V duchu Kantova kategorického imperativu – „konej vždy tak, aby to mohla být obecná norma“ - se jim pak po válce, kterou zosnovali, dostalo v podobě odsunu neantifašistických Němců z ČSR i z vyplývající spravedlnosti. Dodnes však spravedlnost nebyla zcela naplněna – z reparací za válečné škody bylo uhrazeno jen necelé procento. O tom, že by osnovatelé válek měli kromě úhrady válečných škod zaplatit i nějakou sankci, si mezinárodní společenství zatím může nechat jen zdát.

Je pravda, že vznik Československa provázela v pohraničí krvavá epizoda a že čechoslovakismus byl politickým konstruktem na řešení situace, kdy dvě třetiny jeho obyvatel byli Češi a Slováci, ale Němců bylo o třetinu víc než Slováků. Následující masarykovská demokracie však poskytla prostor všem občanům k realizaci politických práv. Ostatně vznik a činnost Henleinovy nacistické strany je toho potvrzením. Přiznat je třeba i fakt, že Agrární strana jako vedoucí vládní strana preferovala zemědělství a potravinářství před průmyslem, což dopadalo i na průmyslově rozvinuté pohraničí obývané německým živlem, zvláště v období světové hospodářské krize. Výsledky firem jako Škoda, Tatra, Vítkovice, Baťa však rozhodně nedávaly žádný podnět k tomu, aby se z toho vyvozovala potřeba odtržení od Československé republiky.

Reakce hitlerovců byla zcela neadekvátní, vyústila mj. ve vznik Freikorpsu, henleinovských ozbrojenců. Málo se ví, že někdejší československá vláda označila den založení Freikorpsu 17. září 1938 za počátek válečného stavu s Německem, neboť odtud jejich hordy napadaly československé celní a policejní stanice apod. Jejich řádění přineslo smrt více než 110 lidí, dalších více než 2000 odvlekli do Německa. Během těch pár týdnů se naše pohraničí rozsahem obětí více než vyrovnalo intenzitě bojů mezi kyjevským režimem a donbaskými a luhanskými povstalci před únorem 2022.

Znova a znova se vrací otázka, zda se Československo mělo bránit. Morální příkaz byl jasný a plynulo z něho i odhodlání většiny občanů. Tři faktory – a to zásadní – byly proti. Prvním byla třímiliónová německá menšina, více než 1/5 obyvatel ČSR, jež byla z 90 % zfanatizována proti ČSR a těžce by škodila její obraně. Druhým bylo neúplné opevnění. Žádná z velkých pevností, byť stavebně dokončených, nestihla být osazena děly, jen kulomety, a na jižní Moravě – proti anšlusem obsazenému Rakousku - opevnění chybělo. Třetím byl chladný či nepřátelský postoj zahraničí k ČSR (viz závěry britské Runcimanovy mise), jež bylo západním mainstreamem představováno jako viník konfliktu. Scestnost tohoto postoje dokládá mírové memorandum, které na okraj Mnichovské dohody podepsal s Hitlerem britský premiér N. Chamberlain - a které nepřežilo ani rok. Odvolávat se ale na ochotu vlády SSSR splnit československo-sovětskou dohodu o obraně je sice pěkné, ale ani Poláci, ani Rumuni nebyli ochotni sovětská vojska k nám propustit a ani československý velkokapitál nebyl nadšen z vidiny socialistických vojáků v buržoazní republice.

Lživost Hitlerovy předmnichovské argumentace se zakrátko potvrdila, když zabral zbytek republiky, ač tam zůstalo Němců jen pomálu. Nešlo mu totiž o národnostní práva Němců a vlastně ani o Němce, když jich milióny vyslal na jatka jím vyvolané 2. světové války.

Až válečné salvy probudily západní vlády, ale ani potom to nebylo tak jednoznačné, jak učebnice uvádějí. Vyznavačů nacismu a fašismu bylo v establishmentu nemálo a mocných, viz britská královská rodina, viz kšefty korporací přes frontovou linii po celá válečná léta.

Jedním z výsledků válečného budíčku byla i myšlenka poválečného odsunu Němců, která vznikla v okruhu obelhaného Chamberlaina. Ve světle pozdějšího rozpadu SSSR, Jugoslávie, ČSFR, opakovaných potíží sestavit belgickou vládu, snah Katalánců, vývoje na Ukrajině a jinde jsou však národnostně jednolité státy – a jejich ekonomické, sociální, ekologické problémy, úroveň veřejných služeb, zdravotnictví, školství včetně péče o kulturu atd. - důkazem, že národnost toto nevyřeší. Existence národních států pomáhá tomuto procitnutí z národních iluzí. Společenské problémy mají jiné a složitější kořeny, než se jeví skrze národnostní filtr. Společný jazyk, kultura, dějiny, stát sice jsou společnou lodí na vlnách národního a světového dění, ale nejsou motorem. U vesel a kormidla musejí makat konkrétní lidé určité morálky a náležitého intelektu řešící zdraví, jídlo, zaměstnání, seberealizaci, štěstí lidí bez ohledu na jejich jazyk, víru, pohlaví, původ. Je dobře, že těch lodí je víc, každá je stavěna jinak, vhodná pro něco jiného, potíže jedné nejsou potíží všech. Ale nejsou to lodi válečné, jen občas se nalodí válečníci – ty je třeba vymáchat, ne potopit lodě.

Proto ani naše domácí poměry po „Mnichovu“ neobcházejme. Druhá republika nebyla „soft“ verzí té První. Pobenešovské vedení našeho národního státu odvedlo ohavnou nadpráci proti demokratickým poměrům masarykovské republiky. Zrušena byla skoro tisícovka novin a časopisů, došlo na zákazy divadel a politických stran, na výhazovy z práce a spolků. Antikomunismus a antisemitismus dostaly prostor, vítr dul do plachet katolicismu a českého fašismu.

I to je totiž ponaučení z „Mnichova“ - vědomí existence vazalů, řiťolezců, kariéristů, domácích zrádců, slabochů, kteří cítíce šanci na společenský status, majetky a moc zamoří celou veřejnou sféru vše prostupující nemorálností. Naštěstí platí, že důvodem, proč se v seriózních podmínkách tato mravní lůza neprosazuje, je jejich nejen morální, ale i intelektuální slabost, takže jejich vládnutí je festivalem neschopnosti. Budiž nám to nadějí.

A doufejme, že si občané České republiky, ale i jinde ve světě, budou brát z Mnichovské dohody, tohoto významného symbolu politického zla, patřičné poučení. Poučení nikoli jen prvoplánové v podobě odsouzení „o nás bez nás“, nýbrž i v tom, jak kdo o kom a proč se rozhoduje. Poučení, které vyvstane z komplexního rozkrytí události, její podstaty, souvislostí, detailů a procesů. Nespoléhat se na žádné státy, unie a aliance, ani na všechny spoluobčany, ale jen na vlastní schopnosti, vlastní opatření a prostředky. Pomoc spojenců a nekolaborace vlastních slaboduchých může být jen bonusem navíc, nikoli základem bezpečnosti.

Spojenec ještě neznamená přítel, s přáteli totiž smlouvy nemusím podepisovat. Přátelství nestojí na papíru, nýbrž na charakteru.